Prodaná 15 • OurStories.cz ~ naše povídky

Cesta probíhá poměrně v klidu, dokud se neobjeví nečekaná návštěva. Běžné vítání se najednou zvrtne, když poznají Eleanoru.

06.09.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 676×

* 15 *

Byli na cestě už druhý den. Znovu si poposedla. Celý den na koni v sedle a ještě večer s Faridem jí daly docela zabrat. Nemohla ten večer ale svádět jen na něj.

Seděla jen na půl zadku a užívala si přestávku, kterou udělali na napojení koní a oběd. Večer měli dorazit na místo. Nemohla se dočkat. Jeden z mužů v dálce zahlédl skupinku jezdců. Podle reakcí to byl někdo vítaný. Velmi rychle jí došlo, že se jejich přestávka asi protáhne. Raději se zvedla a sama se odsunula dál. Většinou ji u obchodních debat nechtěli a tak se zavčas odsunula sama, než aby ji před ostatními posílali pryč jako nezdárné děcko.

Vzala jednu ze svých knih, které se jí podařilo propašovat z domu. Na lodi moc času na čtení nebylo, teď to měla možnost si vynahradit.

Jen koutkem ucha vnímala hlasy. Přesně jak tušila, začalo společenské vítání. Pustila to z hlavy a raději se zahleděla do knihy. Už docela obstojně zvládala jejich jazyk i číst. Některá slova si musela stále odvodit podle kontextu, ale stávalo se jí to stále méně...

„Eleonoro?“

Zvedla hlavu. Byl to jen reflex, když zaslechla povědomé slovo. Ještě okamžik jí docházelo, že slyší své skutečné jméno.

Střetla se s pohledem vytřeštěných očí.

Byl to takový šok, že další jeho slova ani nevnímala. Při tom co následovalo, jí však ztuhla krev v žilách. Než se kdokoliv vzpamatoval, ticho protlo zaskřípění kovu. Vyděšeně zůstala zírat, jak se Faridovi i ostatním objevilo na krku ostří.

Nikdo ani nehlesl. Většina vůbec nechápala, co se děje.

„Eleonoro.“

Znovu se na něj podívala. Sir Wendeford na ni upíral nervózní pohled. Velmi dobře si uvědomoval tuhle vyhrocenou situaci a zároveň byl ještě v šoku, že ji tam vidí.

To ji konečně probralo a donutilo silou vůle začít rychle uvažovat. Nemusela se ani znovu otáčet k Faridovi, aby si uvědomovala jeho vztek. Nemít téměř pod krkem ostří, okamžitě by jednal. Paradoxně byly meče to jediné, co drželo tuhle situaci pod kontrolou. Zatím.

Přešla k siru Wendefordovi.

„Tohle není nutné,“ hlesla k němu anglicky.

Pochybovačně se podíval na napružené muže před ním. Rozhodně byl jiného názoru.

„Pojďte.“ Chytil ji za loket a aniž by odtrhl pohled od nich, vedl ji ke koním. Pomohl jí vysednout na jednoho z nich. Neunikl jí jeho zhrozený pohled, kterým přejel její oblečení i to, jak dosedla obkročmo.

„Jen je zdržte. Nechci žádnou krev!“ S těmi slovy pobídl koně a jí nezbylo, než ho následovat. Vyrazili tryskem pryč a nezastavili, dokud koním nedocházel dech. Brzy se na obzoru objevila i pevnost. Neřekli ani slovo za celou cestu. Oba byli příliš v šoku z toho, co se právě stalo. Nedokázal si stále vysvětlit, jak se ocitla u nich a bál se i pomyslet na to, co se s ní dělo.

Ohlédl se po ní. Byla nepřirozeně klidná. Čekal by pláč, strach nebo úlevu. Na její tváři se nezračilo nic z toho.

Vnímala jeho pátravý pohled. Měla by mu děkovat. Teď se ale nevzmohla na nic. Během jediného okamžiku se její život zase úplně převrátil. Byla zpátky mezi svými. Tak proč se sakra necítila šťastná?!

Projeli několika branami, než konečně vjeli na nádvoří. Seskočila z koně. Na ramenou se jí okamžitě ocitl jeho katábec. Nemusela se ani dlouze domýšlet proč. Její oblečení rozhodně mělo daleko do anglické dámy. Nechtěl, aby ji takhle kdokoliv zbytečně viděl. Kráčela za ním a ani příliš nevnímala kam. Obklopil ji podivný pocit otupělosti a odevzdanosti.

* * *

Farid byl vzteky bez sebe. Dalo mu velkou práci, aby se udržel pod kontrolou. Výbuch by mu ale teď v ničem nepomohl. Ani netušil, co ho rozlítilo víc, jestli to jak proti nim zvedli najednou meče a oni neměli možnost ani na sebemenší obranu nebo to, že ji odvedli. Vlastně ji neodvedli. Ona s ním odešla sama. Zatnul ruce v pěst.

Odněkud ji znal a on by sakra rád věděl odkud. Nevybavoval si, co jí řekl, ale to jediné slovo stačilo, aby se všechno takhle zvrtlo.

Na obzoru se objevila silueta jezdce. Rychle se blížil a Farid doufal, že nese informace, pro které ho poslal.

Byl to jejich překladatel, jako jediný z nich rozuměl tomuhle jejich prokletému jazyku.

Když konečně došel až k němu, upřel na něj přimhouřený pohled.

„Všichni odjeli do pevnosti vzdálené dvě hodiny na jih. Podle všeho je to dcera nějakého šlechtice, kterou před skoro dvěma měsíci unesli. Pravděpodobně si ji osobně nijak nenárokuje, ale je pro něj věc cti, ji předat zpátky její rodině.“

Přikývl. Nebylo to moc, ale to základní aspoň věděl. Kde je a taky proč ji tak moc chtěl.

Nikdy se nezajímal o to, co je zač. Nezáleželo na tom. Jenže ona měla pro tyhle očividně velkou hodnotu. Wendeford byl ochotný se s nimi pobít, aby ji dostal.

Naposledy se podíval směrem, kudy odjeli. Bylo mu pořád jedno, kdo je, ale rozhodně ji chtěl zpátky. Teď patřila jemu.

A ať je ten jejich Bůh ochraňuje. Jestli na ni jen sáhne. Vlastnoručně mu tu ruku urve.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování