OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prokletá ~ 11. kapitola

06.01.2013 (11:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 939×

Vítejte v ještě větším pekle. No není to skvělé, když se vše, v co jste věřili, rozplyne? Když i poslední naděje umírá? Před pár hodinami dorazil posel špatných zpráv – totiž, špatných jak pro koho. Pro Liama to byla zpráva nanejvýš potěšující, jelikož démon přinesl zprávy o tom, jak o mně Shayne s „láskou“ vyprávěl v podsvětí. Samozřejmě jsem mu to nějakou dobu nevěřila, ale tito démoni byli známi tím, že dokázali uchovat každý detail oné události a promítnout ji přímo před svým pánem. Když jsem to všechno viděla i slyšela, jímala mě hrůza. První, co jsem viděla, jsem rozbila a popravdě mě vůbec netrápilo, že nic z cenného, překrásného porcelánu není moje. Naštěstí jsem tak trochu tušila, že Liama to nikterak netrápí. Zřejmě byl z mého vzteku spíše pobaven a potěšen. Až poté, když můj vztek odezněl, přišla příšerná tíha toho, co jsem nikdy nechtěla spatřit.

Zapomněl na mě? Nebo se mě dokonce zbavil rád? Co když mi být ochráncem nechtěl, co když prostě plnil to, co mu Vyšší přikázali, a teď mu Liam svým chováním hrát do karet? Bolelo to! Tak strašně to bolelo. Padla jsem na postel, obličej zabořený do polštáře. Nikdy jsem moc neplakala, ale teď v posledních dnech jsem to považovala za svou součást. Cítila jsem, jak mi tváře smáčely horké slzy, které si pomalu tvořily cestičky přes mou tvář až k rtům. Na jazyku jsem pocítila hořkou, slanou chuť slz. Křečovitě jsem zavřela oči a poddala se zármutku, který trhal mé útroby na maličké kousíčky. Nikdy jsem necítila prázdnotu, nikdy ne takovou, jako právě teď.
Co hůř, za pár minut sem dorazí sebejistý Liam, popadne mě a celý den budeme dělat, jak jsme svou společností potěšení. Oprava, on je potěšen, já jsem zdrcena. Dnes jsem vše vzdala, rozhodla jsem se, že se tomu bláznivému chlapovi poddám a budu doufat, že mě pak nechá být. Že si najde jinou zábavu a já to všechno nějak přetrpím.
Nechápala jsem, proč si ty obyčejné dívky kdy stěžovaly; měly rodinu, měly leckdy i peníze a titul a stěžovaly si jen proto, že se musely vdát za nějakého starého páprdu nebo někoho, kdo se jim nelíbil. Vždycky byla cesta, jak ven. Ale ocitnout se v moci někoho, jako je tenhle muž... Vezme si, co chce, bez ohledu na to, jaké to má následky.
Mohly být rády, že byly obyčejné! Že nebyly svázány žádným prokletím, že nebyly džinky a ke všemu nemusely sloužit jako matky pro nějaký vyšší účel – pro moc, jak jsem vždy předpokládala.

Dveře se rozletěly a v nich stál vysoký, usmívající se muž. „Ale, maličká,“ zašvitořil. Snad na malý okamžik se mi zdálo, že v jeho chladných očích vidím náznak lítosti.
Cípem deky jsem si utřela vlhké oči a hrdě vstala. „Omlouvám se. Co si žádáš, můj pane?“ zeptala jsem se záměrně chladným hlasem, bez náznaku jakékoli emoce. Nebyl můj pán, ačkoli se za to rád považoval. Proč mu trošku nezvýšit jeho už tak dost vysoké ego?
Samolibě se usmál. „Chci tě provést po svých pozemcích. Chci ti ukázat tvůj domov a nějaký čas být s tebou.“ Natáhl ke mně ruku. Nasucho jsem polkla a zůstala stát jako přimražená.
„Jistě, ale ráda bych se převlékla, pokud je to možné.“
„A co ti v tom brání, má drahá?“
Nadzvedla jsem obočí, snažíc se vypadat nechápavě, přesto jsem však nedokázala zabránit zrudnutí mých tváří.
Nadechovala jsem se, aby mu něco odsekla a vykázala ho z výhradně mé místnosti, ale poté jsem tu velmi lákavou myšlenku zahnala. Pomalu jsem došla ke skříni a vytáhla z ní čistě černé šaty. Samozřejmě jsem s nimi okamžitě zamířila za paraván. Přece nemohl být tak naivní, aby si myslel, že se budu převlékat před ním.
Ačkoli jsem stála za vesměs užitečnou zástěnou, stále jsem se nemohla zbavit dojmu, že na mě vidí. Že mě jeho samolibé oči neustále pozorují. Otřásla jsem se a začala se v tichosti převlékat. K mé smůle jsem posléze zjistila, že nemám utažený korzet. V duchu jsem zaklela, stoupla si na špičky a nahlédla přes paraván. „Ehm,“ odkašlala jsem si, byla jsem nesmírně vděčná, že teď nevidí, jak rudá jsem. „Mohl by jste mi zavolat služebnou?“
Stál tam, opíral se o zavřené dveře. Takhle se mi jevil jako sup, který čeká na svou kořist. Dokonce se tak i tvářil, což mě patřičně děsilo.

Zjevně ho zaskočilo, že jsem použila mnohem formálnější konverzaci, než by se v podobné situaci hodilo.
„Je to vážně nutné, když jsem takhle při ruce?“ Tvář se mu zkřivila ve vypočítavém úšklebku.
V místnosti se rozhostilo trapné ticho, přerušované jen mým nervózním dechem.
„Dobrá, mohl byste mi tedy utáhnout korzet?“
Leknutím jsem uskočila, když jsem ucítila, jak mě kdosi popadl za boky. Byl tam tak rychle!
Raději jsem se narovnala, doufajíc, že se nerozhodne udělat něco, co by pro mě bylo nepřijatelné. Sjel rukama po mých bocích, než konečně začal s nevýdanou opatrností utahovat korzet. O dech jsem už dávno přišla, když se mě dotkl, tudíž pro mě korzet nebyl o nic horší než pět minut jeho přítomnosti.
Naštěstí už se mě nijak nedotýkal a nechal mě na pár minut alespoň trochu samotnou za zástěnou.

Kráčeli jsme spolu zahradou zahalenou do bílé nadýchané přikrývky. Sníh mi křupal pod nohama a chladný vánek mi vháněl ještě více rudé barvy do mých jindy bledých tváří. Naštěstí mi Liam udělal tu laskavost, že na mě moc nemluvil ani se mě nijak nedotýkal. Měla jsem ruku sice zavěšenou za jeho paži, ale jinak jsme žádný fyzický kontakt neudržovali. Bylo to spíše takové formální gesto.

Možná vážně doufá, že si k němu vytvořím nějaký vztah. Tak to se načeká!
Odhrnula jsem vrstvičku třpytivého sněhu z lavičky, než jsem si na její kraj sedla. Něčí ruce mě však vytáhly zpět na nohy. Vztekle jsem se na něj podívala.
„Nedělej to, je na tohle zima.“
Náhle jsem si připadala jako nějaké malé dítě. Co mi má co říkat, co mám dělat a co ne?
Pro mě by bylo vskutku nejlepší, kdybych se nachladila a nemusela tak pár dní poslouchat jeho věčné řeči o naší společné budoucnosti. Bylo mi z toho zle.
Nebyl možná odpudivý, byl vlastně docela hezký, dobře stavěný a vůbec, ale už jen to, jak mě citově vydíral a ke všemu vlastně násilím nutil, nebylo vůbec sympatické. To nevěděl, jak se chová k ženě, k džince? Proč mají muži neustále nutkání někoho dobývat? Dokazovat si svou moc, svou nadřazenost, sílu?
Raději jsem ale poslechla a plány na nějaké sedání jsem zavrhla. Život pro mě přestal mít smysl. Shayne o mě nestojí, nikdy nestál a je rád, že se mě konečně zbavil. Proč by o mě asi tak bojoval, proč by si pro mě chodil, když jsem jen přítěž, nicka?

Byla jsem sice ráda, když jsme depresivní zahradu opustili, ale k mé hrůze jsem toho později litovala. Popadl mě za ruku a opět mě pohltila ta zvláštní záře, jako když mě onehdy přivedl sem.
Ocitli jsme se na nějaké tmavé ulici, kterou jsem rozhodně nepoznávala. Tušila jsem ale, že jsme v podsvětí. Podle zápachu ve vzduchu a podivných, až děsivých pocitů, které jsem pociťovala už na černém trhu.
Stiskl mi ruku. „Ukážeme tvému pánovi, že se mu dokážeš vzepřít. Jsi moje, Eleanor.“
Jeho majetnický tón hlasu se mi ale ani trochu nelíbil. Ztěžka jsem se nadechla, když jsme mířili k nějaké hospodě. Nohy jsem sotva přemlouvala k pohybu, byly jako v okovech.
Vstoupili jsme dovnitř, rázem mě obklopil kouř z doutníků a pach alkoholu, ale ve vzduchu bylo cítit ještě něco. Přítomnost překrásné vůně santalového dřeva spojená s jakýmsi druhem kořením mě vždy dokázala zcela pohltit.
Pohled několika opilých démonů se na nás okamžitě upřel. Vyschlo mi v hrdle. Byl mezi nimi. Stále byl mezi nimi. Otočil se na mě, možná jsem zahlédla v jeho očích na malý okamžik překvapení a možná i náznak bolesti, ale pak vše zmizelo. Nasadil neutrální, nezaujatý výraz. „Tak támhle je moje kráska,“ ukázal na mě. Muži u stolu se začali smát.
Vykroutila jsem se z Liamova sevření a dala si ruce v bok. Kdybych mohla, můj pohled by teď zabíjel.
„Pojď sem,“ přikázal Shayne, nevypadal však pobaveně jako před chvílí. Jeho výraz byl prázdný jako list bílého papíru a tón hlasu, který vždy dokázal bravurně ovládat, neschvaloval jakékoli námitky. Snažila jsem se bránit, to samozřejmě, ale mé nohy si dělaly, co chtěly, zvlášť když šlo o příkaz. Došla jsem až k němu, rudá vzteky, rozčilená a k smrti zoufalá.
„Proč tohle děláš?“ zasyčela jsem potichu. Neodpověděl. Samozřejmě, že ne!
Liam se usmál a došel k nám. Záhy jsem ucítila, jak mě zezadu až příliš majetnicky objal.
„Těší mě, že se bavíš, příteli,“ natáhl k němu ruku a pokračoval, „proto jsem doufal, že když už o džinku nemáš zájem, předáš mi ji se vším všudy, jelikož ti už nebude k ničemu. Dnes večer bude moje.“
Usmíval se! Neustále se přihlouple usmíval a já musela jen přihlížet a zatínat pěsti, seč mi síly stačily. Urputně jsem Shayneovy reakce pozorovala, každý náznak emoce by pro mě mohl být důležitý. Naštěstí z něj lidskost ještě tak úplně nevyprchala. Nemohl to popřít, vztek se mu odrážel ve stříbrných očích.
Přesně tohle Liam chtěl, rozčílit ho. Vyzvat na nějaký hloupý souboj a zjistit tak, co na těch informacích od démona bylo pravdy.

„Tak dnes večer,“ odfrkl si a popadl mě za ruku. Připadala jsem si jako hadrová panenka, když mě vytrhl z Liamova sevření a místo toho jsem se octla za ním. Mýlila jsem se v něm, vážně mě bral jen jako majetek a teď si tu hodlal dokazovat, že má nade mnou vyšší moc.
„Jenom žárlíš, že ses na to nezmohl, že?“ procedil Liam skrz pevně zaťaté zuby. Než jsem se stihla i já nějak vyjádřit, stála jsem opět u Liama. Točila se mi z toho všeho hlava a co víc, netušila jsem, na jaké jsem momentálně straně.
„A ty jsi zase až nějak moc sebevědomý, když si myslíš, že by tebe Vyšší vybrali na takhle čistou věc! Ona je to nejčistší, co ve světě lidí i v podsvětí existuje! Jsi naivní, Liame.“
Místo aby se můj věznitel naštval, začal se smát jako šílený. „Takže takhle, ještě jsi na ni tak úplně nezapomněl. Víš, i kdybych se mýlil, nechám si ji. Už nikdy ji nespatříš. Nenajdeš ji, ani kdyby stála přímo před tebou. A pro ni budeš mrtvý.“
Znovu jsem ucítila ocelový stisk Liamovy ruky. „Shayne!“ vykřikla jsem, když jsem si uvědomila, o čem to tady mluví. Pozdě. Svět kolem mě potemněl a začal se měnit, barvy se rozpíjely, měnily a zase vracely.
Shayne po ní chňapl, ale už bylo pozdě. Rozplynula se i s jeho největším nepřítelem. Jeho plán selhal.

Objevila jsem se zpátky ve své ložnici s podivnou prázdnotou v mysli. Měla jsem pocit, že jsem na něco zapomněla, ale na co? Ať jsem se snažila vzpomenout si sebevíc, nešlo to. Ta díra v mém srdci a v mé mysli nezmizela, zvětšovala se a pohlcovala každý kousek mého zdravého rozumu. Co to se mnou dělá? Chce mě snad zcela změnit? Potlačit mou osobnost a udělat ze mě chodící schránku bez vlastních názorů a myšlenek?
Ne! To by mi přece Liam neudělal, pomyslela jsem si s úsměvem. Má mě rád, tím jsem si jistá.
Jsi má přítelkyně. Já jsem tvůj pán. Miluješ mě, nikoho jiného. Na jiného muže nepomyslíš,
znělo mi v hlavě. Ztěžka jsem se nadechla a začala se rozhlížet kolem sebe, snad jako bych mohla vidět, odkud ten hlas vychází. Jsi má přítelkyně. Já jsem tvůj pán. Miluješ mě, nikoho jiného. Na jiného muže nepomyslíš. Opakovalo se to stále víc a víc. Křečovitě jsem zavřela oči a zacpala si uši, ale nepomáhalo to. V tu chvíli se objevil ve dveřích. Leknutím jsem sebou trhla a odsunula se trošku blíže ke zdi. Hlas v mé hlavě zmizel.
Pohlédla jsem k oknu, kde se najednou začalo stmívat. Zvláštní, vždyť se mi zdálo, že před chvílí bylo ještě světlo, velké světlo jako v odpoledních hodinách.
Ačkoli má mysl byla střežena tou jeho, alespoň jedno jsem si uvědomovala. Tvoří mi vlastní svět, ve kterém je jen on a jen on v něm vládne. Iluze, jedna velká, strašlivá iluze.
Několikrát jsem divoce zamrkala, složila si ruce na klín a propletla prsty, které se mi bůhví proč neovladatelně chvěly. Když jsem zvedla zrak, seděl vedle mě a ruku měl položenou na mém koleně.

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Byla jsem vyděšená, aniž bych věděla důvod svého strachu.
„Jak vidíš, už se schyluje k večeru. Něco jsi mi slíbila, vzpomínáš?“ Jeho hlas byl jako med, stejně jako jeho výraz. Chytil mě za bradu a donutil, abych se na něj dívala.
Váhavě jsem přikývla.
Dveře se s ránou zavřely a zamkly. Vyděšeně jsem sebou trhla, ale nebylo mi to nic platné. Držel mě už tak pevně, že jsem mohla dělat cokoli a k ničemu by mi to nebylo.
„Máš mě vůbec rád?“ ptala jsem se rozechvělým hlasem, ačkoli jsem toho záhy litovala.
„Ale samozřejmě!“ Zářivě se usmál, popadl mě za boky a jedním rychlým pohybem jsem se najednou ocitla ve velmi nevýhodné pozici – přímo pod ním. Cítila jsem, jak mi hrne dlouhou sukni až někam nad stehna. Má první myšlenka byla mu v tom zabránit, ale něco mi říkalo, že bych to jen zhoršila.
Přece mi řekl, že mě má rád, no ne? Tak proč tomu bránit.
Přesto jsem se nemohla ubránit myšlence, že mi lže, alespoň v něčem.

Shayne běžel temnými uličkami, všemi silami se snažíc zabránit své přeměně. Bylo to těžké, jelikož byl zcela rozčílený. Jeho Eleanor, jak vytušil, na něj zapomene. Liam se o to už postará. A pokud to nechá zajít až tak daleko a on bude vážně ten Vyvolený, je všemu konec. Už nikdy by si na něj nevzpomněla, navždy by zůstala zavřená bůhví kde s tím příšerným chlapem a on by s tím nemohl udělat vůbec nic.
„Kde jste, Vyšší, když vás někdo potřebuje?“ zasyčel a odplivl si. Pokračoval v prohledávání podsvětí, i když se neshledal s úspěchem. Nikde po Eleanor nebylo ani stopy. Skoro se zdálo, že se s ním propadla do země. Až pak ho napadlo, že pokud udělal alternativní svět, takhle nikdy nebude schopen ho najít. Musí najít Portálový dům, který se po staletí ztrácel a zase objevoval...

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletá ~ 11. kapitola: