Prokletá ~ 13. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Na Shaynea čeká těžká zkouška - dokáže Eleanor v podsvětí vůbec najít, a jestli ano, co všechno je oba ještě čeká? Existuje vůbec nějaká naděje, že by vše jednoho dne mohlo skončit dobře?

05.02.2013 (14:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 763×

Rychlými kroky jsem se vydala dlouhou chodbou, šněrovací boty ke kotníkům klapaly po zdánlivě křehké podlaze, která se, podobně jako ve všech místnostech, podobala šachovnici. Sotva jsem své rozbolavělé nohy dokázala přinutit k pohybu, celé tělo mne ukrutně bolelo. V černých šatech, které sice skvěle ladily k odstínu mých vlasů umně sepnutých do vysokého drdolu, jsem se cítila nesvá. Služebná mi tak pevně zašněrovala korzet, že jsem téměř nemohla dýchat, ospravedlnila to tím, že tak jsou lépe vidět mé vnady. Pomalu jsem zakopávala o dlouhou mohutnou sukni. Netušila jsem proč, ale měla jsem pocit, že někde... někde, kdysi... to místo, co jsem viděla jako v mlze, jsem se cítila lépe. Nosívala jsem tam obyčejnější šaty, vlasy si nechávala v copu nebo jen rozpuštěné. Měla jsem možnost být přirozená. Liam však mou osobnost potlačovat, nutil mne, abych se chovala odměřeně, přesně podle jeho představ, a tím, že mi nechal ušít takové šaty, to jen umocnil. Naštěstí mě však nedonutil k tomu, abych si do drdolu dávala nějaké ohavné cetky jako polovina žen z vyšších kruhů. Nejsem žena z vyšších kruhů a nikdy jí nebudu. Jsem jenom džinka, příliš nevzdělaná na to, aby byla váženou ženou.

Došla jsem až do studeně vybavené jídelny, jejíž dominantou samozřejmě byl obrovský stůl z tmavého dřeva. Byly u něj však jen dvě židle, a to na každém z konců stolu. Liam líně seděl na jedné ze židlí, aniž by se obtěžoval vstát, když jsem vstoupila do místnosti.

„Jak ses vyspala, drahá?“ zeptal se, tón jeho hlasu však nenapovídal tomu, že by ho to skutečně zajímalo. Usedla jsem na volnou židli a pohled upřela do prázdného talíře. Hruď se mi divoce zvedala, jak jsem se pokoušela normálně dýchat. Měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím.

„Skvěle, můj pane,“ zašeptala jsem, překvapilo mě tedy, že se můj hlas rozlehl obrovskou místností. Lhala jsem, samozřejmě. Popravdě jsem ani oka nezamhouřila.

Zlehka se dotkl zlatého zvonku, položeného na stole. Ze dveří okamžitě vyšlo několik služebných, které nesly na tácech různé druhy jídla a úhledně je skládaly na obě strany stolu. Ačkoli jsem trpěla hlady a kupříkladu koláčky vypadaly lákavě, ani jsem se jídla nedotkla. Seděla jsem napjatě, s rukama složenýma v klíně, zcela narovnaná a prkenná. Přesně podle jeho představ. Nenechávala jsem na sobě znát žádné pocity, ať byly jakkoli hrozné.

„Měla bys jíst,“ pokynul rukou k tácům s jídlem.

„Nemám hlad,“ odpověděla jsem. Dokonce ani čaje jsem se nedotkla. Snad ze strachu, že mne něčím přiotráví...

„Teď něco sníš, mé dítě kvůli tvé hlouposti později nebude trpět hlady, takže si na to zvykneš.“ Jeho hlas byl chladný, ale mě to absolutně nevyvádělo z míry.

„Ne,“ vzdorovitě jsem vystrčila bradu. V očích se mi bojovně zalesklo. Musím konečně vzít svůj život do rukou, konečně se řídit sebou, ne svými hloupými pány, kteří mne jen zneužívají. Ať jsem jakkoli prokletá, něco se proti tomu musí dělat. I kdybych měla zemřít v bolestech z neuposlechnutí.

„Sníš to teď a dobrovolně, nebo ti to dám násilím, vyber si.“

„Ne!“ zatnula jsem pěsti. Prsty v rukavičkách se mi potily.

Výraz v jeho obličeji se zase měnil, vstal a vztekle praštil do stolu.

„To je příkaz, asi bych tě na to měl upozornit, neboť se domníváš, že lze pokoušet mou trpělivost?“

Viděla jsem, jak se oblečení na jeho těle napíná, téměř se zdálo, že už se do něj nevejde. Zdá se mi to, nebo jsem tohle už někde viděla?

Třesoucí se ruku jsem natáhla k tácu s jídlem, takže se zdálo, že se chystám něco vzít. Místo toho jsem však tác vztekle hodila na zem, vstala a chystala se k odchodu.

To byla ale chyba, nejen, že mě začala ukrutně třeštit hlava, ale můj věznitel se najednou octl přímo přede mnou a už se zase vůbec nezdál lidský.

Napřáhl se a dobře mířenou ranou mě poslal k zemi. Chytila jsem se za rudnoucí tvář a vzlykla. Jeho pohled však ani trochu nezněžněl. Pohlédl na služebné, které jako těla bez duše stály opodál.

„Utáhnout!“ ukázal na mé šaty, v kterých jsem už teď téměř nemohla dýchat. Nechoval se ke mně jako k cennosti, začal mě trýznit i tak obyčejnými věcmi, jako korzetem. Mé tělo ale na takové věci nikdy nebylo stavěno. Měly jsme nosit volné šaty tak akorát, měly jsme být přirozené. To bylo na džinkách vždy tak okouzlující, ale on mě nutil vzpírat se mé přirozenosti. Ničil každou částečku mého já a nahrazoval ji neproniknutelnou prázdnotou. Pravděpodobně si neuvědomoval, že když se mnou bude takhle zacházet, můžu klidně zemřít a všechno, co chtěl, bude ztraceno. Ano! Jak já bych mu to přála, on by žil dál a já měla vytoužený klid. Že by smrt byla mým vykoupením? Kéž by to bylo tak snadné!

Služebné okamžitě poslechly, přešly ke mně a pomohly mi vstát. Táhly mé rozechvělé tělo ven z místnosti. Už jsem nijak neodporovala, stejně to nemělo smysl.

I ten nelidský skřet, který mé sestry a mě trápil a vymýšlel si na nás kdejaké špatnosti, byl lepší, než tenhle démonický ďábel. On byl zodpovědný za všechno mé trápení!

Když mě odvlekly do pokoje, stoupla jsem si k oknu a dívala se na krajinu zahalenou v sněhové pokrývce, obličej se mi měnil ve stále bolestnější grimase, když mi Liamovy loutky utahovaly korzet stále víc a víc, až jsem si myslela, že tohle už snad ani nemůže být v rámci módy možné. V tu chvíli můj zrak však něco zaujalo.

* * * * *

Nechal se tou bílou září pohltit, vnímal ji stejně, jako vnímal známou vůni, kdykoli si vybavil rudolící Eleanor, světlo jeho života. Měl zavřené oči až do chvíle, kdy se octl společně s Cheronem v černé, zdánlivě prázdné místnosti. Rozhlížel se poměrně dlouhou dobu, ale nic neviděl. Až po pár minutách naprostého ticha se kolem něj začaly vytvářet obrysy, obrysy různě velkých a různě barevných dveří. Jedny byly černé, druhé světle modré, jiné čistě bílé s titěrnými růžemi. Bylo jich tam kolem dvaceti, různě se točily, vlnily a tvořily iluzi dokonalého šílenství. Cheron do Shaynea šťouchl.

„Když mě do toho pán uvrtal, snad alespoň vybere správné dveře. Cheron by se nerad octl v jiném světě,“ malý, směšně vypadající démon se při té představě zachvěl.

Shayne jej však nevnímal, pochodoval mezi dveřmi a soustředěně si je prohlížel. Do jakých dveří její podstatu ukryl? Do čistě modrých, jako barva jejích očí? Do černých, představující její zoufalství, nebo snad do červených, které by ztělesňovaly její vášnivou povahu?

Vzpomněl si, jak ji uviděl poprvé. Stála na tom ohavném pódiu v hedvábných černých šatech, které odhalovaly až příliš. Tvářila se naštvaně, vlasy měla tehdy v copu a pokoušela se všem zošklivit. Jeho však uchvátila svou divokou povahou nejen proto, že ji měl kvůli Vyšším chránit. Chtěl ji. Tak moc ji chtěl.

Podíval se k černým dveřím, které byly skryté až úplně vzadu.

„Tyhle,“ řekl rozhodně.

Cheron si ho sjel pochybovačným pohledem. „Je si jist, můj pán?“

„Prostě to vím,“ pokrčil rameny a natáhl ruku k černé kulaté klice. Váhavě dveře otevřel a pohlédl na dům, který se mu zjevil před očima. Než se stačil vzpamatovat, portál ho vtáhl dovnitř i s překvapeným Cheronem.

* * * * *

Nádherný muž, který se zjevil uprostřed té bílé nádhery. Jemná rudá zář ho sem přinesla a on nyní stál uprostřed zahrady ve společnosti zakrslého démona.

Mé srdce se povědomě sevřelo, jakmile jsem je spatřila. Byli mi tak povědomí, přitom jsem vůbec nevěděla, kdo jsou. Má mysl byla zahalena do mlhy a já se z ní nedokázala vymotat. Položila jsem dlaň na sklo a dívala se, jak se pošetilý, avšak neuvěřitelně přitažlivý muž blížil ke dveřím budovy, jež mi byla vězením. Co tu dělal?

Odehnala jsem od sebe lidské služebné, kterým Liam pravděpodobně nějak vymyl mozky, a napůl neustrojená vyběhla na chodbu. Musela jsem ho vidět.

Ozvala se rána. Muž začal pěstmi silně bušit do vchodových dveří, nedbaje na silná klepadla.

Služebné mne obešly a spěchaly otevřít. Rozběhla jsem se za nimi a skryla za jedním ze zastarale vypadajících sloupů. Postarší žena otevřela a ptala se, co si pán přeje, ale on ji místo odpovědi hrubě odstrčil a vtrhl dovnitř.

„Jsem Shayne Black, myslím, že váš pán o mé přítomnosti již ví,“

Jeho hlas byl tak sametový, tak... něžný, ale poznamenaný jakousi bolestí v jeho nitru. Mluvil hrubě, tvrdě, ale předpokládala jsem, že je to hrané.

„Slečno!“ vyhrkla jedna ze služebných, jakmile mě spatřila schovanou za sloupem. „Nachladíte se!“ spěchala ke mně, především proto, aby zakryla to, že jsem téměř polonahá, což bylo ve společnosti cizího muže zcela nevhodné.

Shayne párkrát zamrkal, marně se snažíc vidět dívku, na kterou služebná mluví. E... Eleanor? Ona tu je? Jak je možné, že ji nevidí?

Jakési obrysy se mihotaly za sloupem, ale nedokázal ji vidět, ať mhouřil oči jakkoli. A pak mu to došlo. Neuvidíš ji, ani kdyby stála přímo před tebou.

Zaťal pěsti. Ten bídák!

„Nech toho!“ okřikla jsem služebnou, obešla sloup a šla k tomu muži blíž.

„Eleanor!“ zamumlal a otočil se, když ho ovanula jemná vůně levandule.

„Kdo jsi?“ dotkla jsem se rukou jeho ramene a vyděšeně ustoupila. Bylo to... jako kdyby byl za nějakou bariérou.

Slyšel ji, cítil ji, ale neviděl.

„Shayne, Eleanor, vždyť víš, kdo jsem!“ rozhlédl se.

„Tak dost, slečno! Odcházíme.“ Jedna ze služebných mne popadla za paži a táhla pryč. Celou cestu jsem se otáčela. Byl tak nádherný a povědomý.

Cheron se na Shaynea nechápavě podíval. „Ty ji nevidět?“zakroutil hlavou.

„Ne. Liam si to zařídil skvěle,“ zasyčel a ráznými kroky se rozešel chodbou tam, kde mizela služebná, pravděpodobně spolu s jeho Eleanor.

„Co má můj pán za plán, smí-li se Cheron ptát?“

Snažil se Shayneovi stačit, ale jeho malé krůčky ho stejně nebyly schopny dohonit.

„Vyzvu ho na souboj, co jiného.“ Stříbrným zrakem bedlivě sledoval každý kout tohoto místa.

„Před Vyššími?“

„Samozřejmě! Ale nejdřív ji musím najít, musím ji vidět. Jenom nerozumím tomu, proč se Liam ještě neobjevil, když zajisté ví o naší přítomnosti.“

„Zřejmě mého pána nepovažuje za žádné nebezpečí, jaká drzost!“

Shayne protočil oči. Najednou se mu ten malý démon rozhodl být „oporou“.

* * * *

Přispěchala jsem ke stolu ve své ložnici, popadla kus papíru a začala psát – ta slova byla podivná, téměř se mi až nezdála jako má vlastní, přesto jsem jinak psát nedokázala.

„Tam, kde Slunce pro mne nikdy nevychází. Tam, kde lidé neexistují. Tam, kde je svět pouhá iluze. Tam, mezi zrdcadly, najdeš mne.“

Nedbala jsem na služebné, které se mě snažily zastavit, a rozběhla jsem se do hlavního sálu v naději, že ho tam najdu.

Rozrazil dveře do obrovského sálu, lemovaného samými obrovskými okny a zrdcadly. Shayne se začínal domnívat, že Liam za ta léta ještě více zešílel, ale raději si tento postřeh nechal čistě pro sebe.

„Eleanor!“ vykřikl Cheron, jakmile mne spatřil. Vtiskla jsem mu pomuchlaný kus papíru do ruky a rozhlédla se. Zdálo se mi to, nebo ze všech zrdcadel tupě zírala má podoba?

„Je tady?“ zašeptal Shayne směrem k Cheronovi, který jen přikývl a podal svému pánovi kus papíru. Shayne se na ta slova chvíli nechápavě díval, než se rozešel uličkou, tvořenou ze zrdcadel.

Tam, mezi zrdcadly, najdeš mne, opakoval si neustále.

Kráčela jsem za ním a sama si prohlížela jednotlivé odrazy. Všechny odrazy mi byly tuze podobné, takže jsem vlastně ani sama nevěděla, která podstata je ta má. Letmo jsem se zrcadel dotýkala, ale k ničemu to nebylo. Všechny byly zcela totožné, jejich tváře, jejich výraz, šaty.

„Shayne, tady jsem,“ ozvalo se od jedné z nich.

„Ne! To já to jsem,“ prohlašovala ta druhá. Shayne se zmateně otáčel a hledal něco, co by se Eleanor alespoň vzdáleně povahou podobalo.

Najednou se mi zdálo, že všechny začaly dělat něco jiného. Jedna divoce mrkala a pohrávala si s vlasy, zatímco hrdě vykřikovala, že ona je ta pravá podstata Eleanor. Další si tiše prozpěvovala nějakou melodii, všechny přes sebe křičely, až z toho šla hlava kolem. Došla jsem až úplně k poslednímu odrazu, kde se vůbec nic nedělo. Tahle Eleanor stála, zaujatě si pletla cop a házela kolem sebe samé vyděšené, snad i nepřátelské pohledy.

Nebyla to žádná z nich. Žádná z nich nebyla mou podstatou, až na tuhle.

Cheron pochopil a přispěchal ke svému pánovi, aby ho navedl k poslednímu odrazu. Shayne se nenechal dlouho přemlouvat, opustil dav hašteřících se odrazů a přešel k tomu poslednímu. Letmo se usmál a dotkl zlatavého rámu.

„Přesně takhle se tvářila, když jsem ji viděl poprvé. Skrývala to, jak moc byla vyděšená, za zdánlivý vztek. Byla ale vždycky krásnější než všechny její sestry, už jen tou svou osobností,“ šeptal.

Došla jsem k tomu známému neznámému a prohlížela si ho s nevídaným zaujetím. Jeho tvář byla tak... zaujatá, plná něhy a citu. Ale jak by mne mohl znát, když já jeho nikdy předtím neviděla? Nebo se mýlím? Toužila jsem, aby mě mohl spatřit, abych se setkala s jeho pohledem a mohla zcela jasně poznat, že ty city jsou opravdové.

Shayne nevěděl, co má dělat, tak se prostě jen dotýkal odrazu tak dlouho, dokud se nezačalo zdát, že jej pohlcuje. Dlaně měl zcela uvězněné v zrcadle, které si postupně bralo celou jeho bytost a vtahovalo ji dovnitř.

Vše kolem něj bylo černobílé, kromě krásné Eleanor. Octl se v jakémsi pokoji plném džinek, spatřil ji, jak sedí u zataženého okna a dívá se před sebe. Její sestry o něčem horlivě mluvily, smály se a česaly si vlasy, ale ona se zdála být... sama. Pochopil, že tohle se zřejmě dělo před tím, než je jejich minulý pán odvedl na černý trh.

Liam uvěznil Eleanoru podstatu do tohoto dne? Do dne, kdy ji sám spatřil poprvé?

Dívala jsem se na scénu, která se mi odehrávala před očima, ano, tento okamžik jsem si pamatovala, ale zbytek byl jako v mlze... Všechno bylo jako v mlze.

Shaynea něco napadlo. Jestliže tohle není pravá Eleanor a je to jen její podstata, část, která jí byla vzata, jednoduše ji může k té pravé Eleanor vrátit.

Pomalými kroky se vydal pokojem k drobné dívce u okna. Klekl si k ní a letmo se dotkl její paže. Jako zázrakem jeho ruka neprošla skrz tu její. Vyděšeně se na něj podívala a cukla sebou.

„Kdo jsi?“ špitla.

„Přítel. Pojď se mnou,“ natáhl k ní ruku.

„Ne,“ svraštila obočí a začala těkat očima po místnosti. „Já budu prodána. Tak to je, nemohu odejít.“

„Eleanor, musíš se mnou jít.“ Váhavě jí zastrčil neposedný pramen za ucho.

„Ne. Já budu prodána, tak to je. Nemohu odejít,“ opakovala neustále. Byla zcela nepřítomná, jako začarovaná.

Nezbývalo mu, než ji popadnout do náruče, ať chtěla, nebo ne. Kupodivu se ani nevzpouzela.

„Zabije mne. Já patřím sem, patřím sem!“ mumlala a dívala se mu přímo do očí, vypadala neskutečně vyděšeně.

„Nikdo ti neublíží.“ Líbl ji na čelo, ačkoli věděl, že tohle není jeho pravá Eleanor. To něžné gesto ji ale příliš neuklidnilo.

Došel k zamlženému portálu, kterým pravděpodobně i přišel, a opatrně jím proskočil.

Jakmile byli zpět, začala sebou podstata škubat a křičet.

„Nemůžu! Já sem nepatřím!“ křičela. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem viděla. Byla mi tak podobná! Až na to, že byla tak... bledá? Ne, průsvitná. A zhoršovalo se to.

„Cherone, kde je?!“ vykřikl Shayne, snažíce se ji udržet. Cheron mne popadl za ruku a ukázal, kde se přibližně nacházím. Ten krásný muž pak přistoupil, postavil ji na zem a doslova ji na mě strčil.

Očekávala jsem, že ucítím náraz nebo skončím i s ní na zemi, ale místo toho jsem ucítila, jak mnou prostupuje, stává se mou součástí a... zdánlivě jsem se cítila silnější, více jako já.

„Eleanor!“ zašeptal Shayne, a než jsem stačila zaprotestovat, tiskl mé rozechvělé tělo v náruči. Pocítila jsem pocit nádherného bezpečí a známé vůně.

„Kdo jsi?“ vydala jsem ze sebe znovu přiškrceným hlasem.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování