OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Prorok - Prolog

12.01.2015 (12:00) • TheCyanWolf • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 774×

„Mamííí! Mamííí! Šněžííí!“

Sehnula jsem se k Rémimu a rukou, která nesvírala obvyklý hrnek capuccina, mu pocuchala kudrnaté vlásky. Chápala jsem jeho nadšení, vždyť já sama pozorovala snášející se sněhové vločky naposledy v devíti letech, když jsem ještě bydlela s rodiči v Koloniích. Nyní bylo všechno jinak – konečně se mi po mnoha letech ukázala šťastná strana mince.

Malou Dianu sníh příliš nezajímal, dávala přednost vánočnímu stromku, který sice stál uprostřed obývacího pokoje dobrých pár týdnů, ale Didi (jak byla nejčastěji oslovována, když zrovna nekreslila po nábytku, či netrucovala) se ho držela jako klíště. Vůbec jí nevadilo, že se leden chýlil ke konci a na Vánoce už sotva někdo pomyslel.

Rémi zarputile dotáhl svou tříletou sestru k oknu a všichni tři jsme se společně dívali, jak ledové, v dětských očích zcela zázračné cucky bílého čehosi dopadají na zem a umírají. Proč se tomu smějeme? Co je na smrti všech těch vloček tak legračního?

Na rameni mě nečekaně zastudily něčí ledové prsty. Trhla jsem sebou a v úleku upustila hrnek horké kávy.

„Didi! Panebože, Didi!“ vykřikla jsem, když se tekutina vylila na obličej mé dcery. Ale nic se nestalo. Dívala se na mě pomněnkovýma očima a já naproti tomu s otevřenou pusou hladila zkřehlými prsty její hebkou, neporušenou pokožku. Žádné popáleniny, žádná vylitá káva na skvostně bílém koberci ani střepy mého oblíbeného hrnečku.

„Helen? Jsi v pořádku?“ oslovil mě medově zbarvený hlas. Zvedla jsem oči k muži zaujímajícímu pozici po mém boku, jehož tvář byla snad až přehnaně starostlivá. Dokonce i to jsem na něm milovala. Nejen milovala, přímo zbožňovala, jako všechno ostatní.

Ale jak jen znělo jeho jméno? Joe? Josh? Ne, to není Josh…

„Johne,“ vzpomněla jsem si. Obejmul mě a já pocítila hřejivý pocit bezpečí, který mi nedovoloval připouštět si sebemenší nebezpečí, jako například hrnek kávy vylitý po dceřině obličeji.

„To je dobré, zlato, všechno je v pořádku,“ zašeptal mi do ucha a já mu okamžitě uvěřila. Bezhlavě jsem hltala každé jeho slovo, protože bylo jisté, že to, co říká, je vždy pravda.

Můj muž John Fleming ani moje děti by mi nikdy nelhali.

„Já vím.“

***

Nastoupila jsem do vlaku a nepřítomně civěla z okna.

„John Fleming starostou! No to mě podrž!“ ozval se vedle mě hlasitý smích a já sebou překvapeně trhla.

„No dovolte! Co máte proti mému manželovi?!“ obrátila jsem se neurvale na muže, který se ledabyle rozvaloval na sedačce naproti mně a svíral v ruce ranní výtisk novin. Přísahala bych, že sedadlo naproti mně bylo doposud prázdné.

„Vyhrál volby. To vám neřekl?“

Zmateně jsem trhla rameny a důkladněji si prohlédla záhadného cizince. Obvykle se mi nedostává příležitosti spatřit natolik vyčnívajícího jedince – kromě toho, že na sobě měl v prosluněných letních dnech beranici, zpod níž místy trčely špičaté trsy nepoddajných vlasů, a dlouhý kabát ze stříbřitých kožešin, v očích se mu leskla abnormální dávka vyšinutosti, která zřejmě souvisela s nepopiratelnou odvahou a dost možná i vychytralostí. Tento pár nevšedních, temně hnědých až černých kukadel seděl na ostře řezaném a poněkud protáhlém obličeji s výrazným nosem a úzkými, rozhodnými rty. Postavou byl muž stejně jako jeho tvář dlouhý a pohublý, a tak na něm kožešinový kabát visel, jako na milenkách plandají nadměrné košile jejich ženatých úlovků.

Jeho jehlovité prsty přejížděly po článku a zabodávaly se do jednotlivých pasáží. Podmračeně si sám pro sebe mumlal, nevnímajíc Rémiho, který mu usilovně tahal za kabát ve snaze zaujmout jeho pozornost.

„Rémi!“ okřikla jsem kudrnatého rošťáka.

Cizinec zvedl oči a znepokojeně pozoroval moje děti, jak se mezi sebou dohadují a handrkují, zatímco já křepčím v marné snaze je uklidnit.

„Zajímavé, velice zajímavé,“ zvolal, „Jakpak vy se jmenujete, děcka, hm?“

„Já jsem Rémi.“

„A já Didi!“

„Zajímavé,“ šeptl téměř neslyšně. Následně se vrátil ke čtení novin, přestože Rémi nepřestával hlasitě dožadovat, aby mu půjčil kabát.

„Promiňte, ale co je zajímavé?“

„Vypadají celkem reálně,“ usmál se na mě a já na moment zamrzla, než můj mozek dokázal větu zpracovat. Přesto ze mě po usilovném přemýšlení vypadlo prostoduché: „cože“.

„Měl jsem si pospíšit. Nečekal jsem, že tak rychle tohle všeho přijmeš a… zakořeníš.“

Začínala mě pořádně bolet hlava. Zaprvé mi nedocházelo nic z toho, co vypadávalo z cizincových úst, a zadruhé, kdo měl neustále snášet Rémiho křik?

„Rémi, přestaň!“

Muž sevřel noviny a podíval se mi zpříma do očí, zatímco já s hysterickým knedlíkem v krku se zděšením přihlížela prázdnotě, která nahradila mé dvě děti.

„Není tu, Helen. Není žádný Rémi ani Didi-pidi-fidi, nebo jak jim to říkáš. Vidíš? Řveš na vzduch, nic víc. A když o tom tak přemýšlím, tak ani ten vzduch není reálný, vzhledem k tomu, že…“

Světla ve vlaku začala poblikávat a po náhlém nárazu jsme oba dopadli na zem. Chytil mě za ruce a přitiskl co nejblíže k sobě, až mě na nose šimral kožešinový kabát. Tak příjemná vůně, co to jen mohlo být? Neměla jsem ponětí. Bylo to skoro jako svěží, noční vzduch křtěný sněhovými vločkami.

V krátkém intervalu následovalo několik otřesů.

„Kde… kde jsou moje děti? Vrať mi moje děti!“

„Nejsou. Nikdy nebyly, jsi tu od začátku sama.“

„Jak něco takovýho můžete říct?! Jste blázen a já vás ani neznám!“

„Klid, Sophie, musíš se uklidnit,“ promluvil ke mně vyrovnaným hlasem, „Já tě z toho vysekám. Brzy budeš zpátky ve hře, jak jsem slíbil, ty víš, že tě tady nenechám. Ale musíš být silná, to je vše, co od tebe na oplátku žádám. Nenech se zmást, protože tenhle svět bude zničen. Nedovol, abys byla zničena spolu s ním, moje milá Helen.“

Dívala jsem se na něj, beze slov, jako městský holub, co poslouchá zkušeného kormorána. Rozdíl spočíval pouze v tom, že já byla opravdu zoufalý holub.

„A abych nezapomněl… Vzkaž svým lidem, až se vrátíš, že Proroctví bude brzy naplněno.“

Světla se vrátila do normálu a cizinec odcházel s nadějí vepsanou ve tváři, zatímco já zůstala strnule ležet na zemi. Ve tváři měl vepsaný jasně čitelný vzkaz: Já se vrátím.

„Mamí, kdo to byl?“

„To nic, Didi… To nic.“

Když jsem se po své dceři ohlédla, vše, co mě obklopovalo, byla opět prázdnota. Nic víc. Moje Didi byla ozvěna rozpadajícího se světa.

V tom okamžiku jsem se probudila.

Děkuji všem, kteří se dokousali až sem, tato kapitola je na moje poměry poněkud delší. Jakýkoliv názor prosím zanechte v komentářích, budu za to moc vděčná, ať už mi darujete pochvalu nebo kritiku. :)

Autor: TheCyanWolf (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prorok - Prolog: