OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Půlnoční sen - 5. kapitola

13.05.2011 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 698×

5. kapitola

Nade mnou seděl Sam a slintal mi na tvář. Naklonil hlavu a tak nějak se usmál.

„Vylekal jsi mě.“ K smrti vylekal. Osušila jsem se a se zavřenýma očima si stoupla před zrcadlo. Tak jo, raz, dva, tři. Otevřela jsem oči a koukala na zombíka. Kruhy pod očima jako po flámu. Oči opuchlé od pláče a nos červený od smrkání. To bude chtít trochu make-upu. Ale až zítra, dnes se nikam nechystám. Učesat, vyčistit zuby, řasenku, lesk a mrknout do zrcadla. Lepší, ale ne o tolik. A hurá do šatny. Páni, tolik oblečení! Od šatů až po lodičky. Po zdlouhavém rozhodování, jestli žlutá nebo světle modrá, jsem se rozhodla, že to bude světle modrá. Krásné světle modré letní šatičky na ramínka, bílé balerínky a culík na stranu se líbily i Samovi. Obešel mě a pak si sednul a koukal.

„Já vím, taky se mi to líbí. Tak pojď budeme si hrát na detektivy.“ Pobídla jsem ho a už se hnala na chodbu. Začneme kuchyní, byla vyladěná do žluté. Byla velká, prosvětlená a moderní. Myčka, vestavěná mikrovlnka, elektrická trouba, drtič odpadů i kávovar. Všechno se to lesklo a na dotek chladilo. S úsměvem jsem otevřela ledničku. Jogurty, mléka, másla, sýry, alkohol, maso, vajíčka a mnoho dalších surovin se šťastně chladilo ve velké ledničce. Kdybych byla jídlo, chtěla bych být v téhle kuchyni. Zavřela jsem ledničku a pohladila Sama po hladké srsti.

„Tady bude těžké udržet si váhu,“ uchechtla jsem se.

Kuchyní jsem prošla do jídelny. Celé místnosti vévodil krb, ve kterém tiše praskala hořící dřeva. Uprostřed stál podlouhlý lakovaný stůl z mahagonového dřeva. Kolem něj bylo pět židlí, dvě na jedné straně pro Monic a Willa, a dvě na druhé straně pro Julie, Bena a mě. Broskvové závěsy jídelně dodávaly zvláštní starobylý nádech.

Chodbou jsem došla k obýváku. Kožená pohovka, hnědý stoleček a pár rostlin kolem působily jako džungle. A velká plazmovka na zdi, tady asi Ben tráví většinu času. Do Willovy pracovny jsem se neodvážila, běhal mi z ní mráz po zádech. Trochu mě děsí.

Našla jsem dveře i do zahrady, otevřela je a zůstala zírat.

Bazén, tedy velký bazén. Zahrádka plná rozkvetlých květin a jedno velké plus – krásný zelený les. Nevím, jestli jsem měla někdy ráda procházky, ale teď budu do lesa chodit každičkou volnou chvilku. Rychle jsem si doběhla pro sako a Samovo vodítko a vyrazila do lesa.

Sam měl snad vetší radost než já, běhal kolem mě, zamotával mě do vodítka a při tom všem ještě stíhal štěkat. Taky jsem měla co dělat, abych ho udržela, měl sílu a radost k tomu, což byla smrtelná kombinace. Tahal mě hlouběji do lesa a jen těžko jsem mu odolávala, možná jsem ani nechtěla odolávat. Když jsme měli přejít malý kopeček, zakopla jsem, nejspíše o bludný kořen. Když jsem se zvedla a oprášila, moje oči se zastavili na jednom bodě – jezírku obklopeném kapradím. Páni, najít jezírko v lese je těžké, ale my jsme to zvládli. Jako ve snu jsem se dotknula krásné tmavě modré krásy, voda měla stejnou barvu jako Willovy oči. Zoe, nemysli na to. Vsadila bych se, že jsem měla oči až navrch hlavy. Nebylo velké, ani malé, tak akorát. Sam mě doběhl a skočil do vody, nedivila bych se tomu. Za ten den, co ho znám, vím, že je to ztřeštěný pes, ale nikdy by mě nenapadlo, že mě do té vody shodí. Když jsem se nadechla nad hladinou, ani mi tolik nevadilo, že jsem mokrá až za ušima. Voda příjemně chladila mé opuchlé oči, takže jsem takovou půlhodinku strávila tím, že jsem se potápěla. Sam už seděl na břehu a zase se po svém usmíval. Taky jsem se usmála a teď už mírně zmrzlá vylezla z vody. Sbohem jezírko, pomyslela jsem si, když jsme šli zpět k domu. Za tu dobrou hodinu, co jsme šli lesem, jsem skoro uschnula. Převlékla jsem se do suchého – Bílé tílko a šedé tepláky a šla si lehnout do pokoje. Četla jsem si nějaký román a Sam mi ležel hlavou na klíně. Někdo zaklepal na dveře. Nadskočila jsem, to už se vrátili?

„Ahoj Bene. Jak ses měl ve škole?“ Usmál se a poplácal Sama po zádech.

„Ve škole normálka. Koukám, že vypadáš líp. Soudě podle toho, jak jsi vypadala ráno, asi víš, co se stalo… víceméně.“ Znervózněl. Místo odpovědi jsem se koukla jinam a opakovala si – Nebul, minulost už nezměníš. A pak mě něco napadlo.

„Víš, že je v lese jezero?“ Rychle změň téma, říkala jsem si.

„Ani ne, myslím, že jsem o tom něco slyšel, ale nikdy jsem nešel tak daleko.“

„A šel bys tam se mnou? Chtěla bych něco probrat.“ Ó ne, budu kýchat. Doběhla jsem k nočnímu stolku a rychle si vzala kapesník. Zasmál se a zběžně koukl na mobil.

„Jasně, jen se převléknu,“ a zmizel na chodbě. Když jsem dávala kapesník do koše, všimla jsem si jedné podstatné věci – notebooku. Oni mi dali do pokoje notebook? Až se vrátíme, měla bych prošmejdit pokoj, jestli tu někde není ještě další taková věc, já přepych nepotřebuju.

„Tak jdeme?“ Měl na sobě šedé tričko a černé džíny. Na tváři takový poloúsměv. Zaplavilo mě takový krásný pocit v břiše a v hrudi, nedokázala jsem to pojmenovat, ale ten pocit se mi líbil. Usmála jsem se na něj a společně jsme vyšli.

„Zítra už půjdu do školy, a tak mě napadlo, že by jsi mi poradil jak to tam chodí. Na koho si mám dávat pozor a tak.“ Ve školách to bývá tak, že je nějaká „královna“ a podle ní se všichni řídí. Pokud vím.

„No, takovou naší dejme tomu královnou je Amy Robertsová. Na tu si dej bacha, když ji naštveš, udělá ti ze života peklo. Když se jí budeš líbit, bude tě chtít do party svých dvorních barbín, takže doporučuju snažit se být neviditelná, ale to půjde asi těžko, jsi takový výrazný typ,“ usmál se. Já vím, to ty vlasy. Hnědá a červená, to přece ani není barva vlasů.

„A vyhýbej se takovým partičkám, jako jsou matematici, jsou to strašní pošuci. Myslím, že uděláš nejlíp, když budeš bojovat sama za sebe. Na obědě si sedej jen k vybrané společnosti, jako jsem třeba já, že jo,“ zasmál se. „A učitelé, matematikám je trochu nervák, takže ho nedeptej. Tělocvikář má tendenci tě pořád opravovat, takže můžeš dělat blbou celou hodinu a máš jistý, že tě bude nesnášet. Doufám, že na tělák nejseš dřevo, jinak jsi odepsaná. A jinak jsou docela v pohodě.“ Až teď jsem si všimla, že si celou dobu namotávám pramínek vlasů na prst. Začervenala jsem se, když si toho všiml.

„A co Julie, už je… zpátky?“ Nemohla jsem říct doma, nešlo mi to přes jazyk.

„Víš, ona tě nemá moc ráda. Nevím proč, asi s ní cloumá puberta nebo tak.“

„Aha, rozhodně nechci dělat problémy , nebo tak. Víš, když jsem se probudila v nemocnici, první co mě napadlo bylo „Kde to k sakru jsem“ a druhé, „Kdo je ten kluk.“ Usmála jsem se. „Já, když mi o tobě mamka řekla, nejdřív jsem si říkal, že nechci v rodině nějakého vetřelce, ale když jsem dal předsudky stranou, řekl jsem si, a proč ne? Co se může stát? Mimochodem ve škole jsi způsobila menší rozruch.“ Cože?! Rozruch? Nesnáším, když na mě kouká moc lidí.

„Sakra, to na mě budou koukat, že jo? Chci být neviditelná,“ povzdechla jsem si.

Zastavil se a položil mi ruce na ramena.

„Zoe, poslouchej mě, ty nemůžeš být neviditelná. Rozuměno?“ Přikývla jsem a začervenala se. Proč se červenám? Zase ten hřejivý pocit. Nemohla jsem přestat zírat do jeho zelených očí. Zahleděl se za mě a tiše zaklel. Otočila jsem se a říkala si, že těch překvapení je za dnešek hodně, ale tohle bych fakt nečekala.

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Půlnoční sen - 5. kapitola: