Pustina - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tato kapitola je kratší než předchozí. Rodiče se vrátí a neví, co se doma dělo. Brixie má nečekanou návštěvu a podruhé za 24 hodin je ohrožena na životě. Jakto, že přitahuje nebezpečí a kluky tak často? Tento díl je taky od 15+. Ale další už budou normální. Krásné počtení při mé povídce. Děkuji moc za komentáře.

09.01.2011 (16:00) • Martik77 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 812×

Ležela jsem Ronovi na břichu. Otočil se a začal mě líbat po celém těle. Navzájem jsme se vyslíkali, až pak jsme byli oba dva nazí.

„Rone, já to už nechci.“

„To mě ale nezajímá.“ Začala jsem kopat nohama, škrábala jsem ho, ale nic mi nepomohlo. Bohužel měl větší sílu. Silně do mě vnikl a já jsem se už na nic nezmohla. Cítila jsem jenom bolest. Když skončil, vyfotil si mě a odešel.

Probudila jsem se s vzlykem. Máma u mě klečela a měla kruhy pod očima.

„Holčičko, klid. Už jsem u tebe,“ konejšila mě máma. „Zítra mi vše povíš, vstaň ať se pořádně vyspíš. Napíšu ti omluvenku a zavolám Sue.“

Když jsem znovu usnula ve své posteli, už se mi nezdál hnusný sen, ale byl úplně o něčem jiném.

Byla jsem v lese. Daleko v lese byl starodávný hrad. Byl obrovský. Nešla jsem dovnitř, venku bylo příjemně, foukal jemný vítr. Ze zadních dveří hradu vyšel starý pán. Měl na sobě černý frak.

„Dobrý den, slečno Brixie. Jak jste se vyspala?“ Já ho vůbec neznám. Jakto, že zná moje jméno?

„Promiňte, jak to že znáte moje jméno? A kde to jsem?“ Zasmál se a hvízdnul. Přede mě skočil velký vlk. Ani nevím jestli to byl vlk. Byl to mega vlk. Ne už vím, co to je! Je to vlkodlak. Couvala jsem, až jsem narazila na pařez a přes ten jsem přepadla. Pán ve fraku se začal ještě více smát.

„Brzy se setkáme. Už brzy.“

A v tu chvíli jsem se probudila. Byl to zvláštní sen. Ten vlkodlak, i když vypadal nebezpečně, mě něčím přitahoval. Byl nádherný. Někdo zaklepal na dveře a pootevřel je.

„Jsi vzhůru? Někdo tě přišel navštívit,“ řekla máma.

Bála jsem se, aby to nebyl Ron jinak bych po se rozplakala. Taky to nebyl Ron. Byla to Sue. Přeběhla pokoj a skočila mi do náruče a začala brečet. Tohle jsem nevydržela a brečela jsem s ní.

„Je mi to tak líto! Bála jsem se o tebe. Ron na internetu napsal, že tě znásilnil. A pak mi došlo, že to byla pravda, když jsi nebyla ve škole.“ Brečela ještě více než já.

„Sue, ale on mě neznásilnil. Chtěl, ale já jsem se ubránila. Kopla jsem ho mezi nohy a hodně silně. Od nás odcházel v předklonu.“ Utřela jsem si slzy a začala jsem se smát.

„Cože? Říkal, že se mu to stalo, když se nabodnul, když od vás utíkal. Celá škola ho nenáviděla. I kluci se s ním nebaví.“

„Páni, tomu nemohu uvěřit! Ale já se o tom už nechci bavit. Měla jsi pravdu s Ronem. Měla jsem ho nechat, hned od začátku. Omlouvám se.“ Teď už jsem brečela jenom štěstím.

„Má za tebou přijít ještě jedna návštěva. Budeš teda koukat.“

„A kdy přijde? A kdo to je?“

„Neřeknu, zjistíš to brzy.“ Chechtala se na celé kolo. Seděla ještě chvíli u mě v pokoji, ale musela jít prý už domů a přitom se dívala neustále na hodinky. Když odešla, máma ke mně přišla do pokoje a šáhla mi na čelo.

„Proč jsi spala na gauči nahá?“ Všechno zveličuje. Měla jsem deku a spodní prádlo. Podprsenku jsem si ještě stihla nasadit. Co ji mám na to vlastně odpovědět? Budu si muset vymýšlet.

„Mami, já jsem byla unavená. Vylezla jsem z koupelny a vzpomněla jsem si, že jsem nezamkla. Asi jsem po cestě usnula.“

„Dobře.“ Jenom kývala hlavou. Z její očí vycházel čirý zmatek. Nevěděla, co si má o tom myslet. Chtěla jsem se ještě na něco zeptat, ale naštěstí zazvonil zvonek.

„Já tam běžím. To bude určitě táta.“ Běžela jsem do obýváku jenom zabalená do deky. Čekala jsem Sue, ale místo ní tam stál Julian. Začala jsem se červenat, protože jsem byla jenom v dece. Neměla jsem náladu na kluky, ale na Juliana jsem měla náladu vždycky.

„Ahoj. Takové přivítání jsem nečekal.“ Červenal se taky.

„Oh, ahoj. Čekala jsem Sue, ale to je jedno. Pojď dovnitř.“ Julian má stejnou barvu oči jako já. Často se nás ptají, jestli nejsme sourozenci. Jenže to tak není. Julian se narodil v Evropě a já v Americe. Julian má černé vlasy a je hodně vysoký. Jeho sportovní postava přitahuje polovinu holek z naší školy. Sice má na výběr z mnoha pěkných holek, ale s žádnou nikdy nic neměl. Vždy se bavil se mnou a já jsem byla ráda. Jsem ráda, že se se mnou baví, protože většina holek mi to závidí a mně se to líbí. Někdy jsem ráda, že jsem středem pozornosti, ale zase někdy bych za to vraždila.

„Kdo to je?“ Máma strká hlavu ze dveří a usmívá se na Juliana. Hned jak ho uvidí, se lekne. Otočím se k ní a nechápu ji. Co se jí stalo?

„Mami, děje se něco?“ Julian se na ní dívá zklamaně. Co se tady k sakru děje?

„Nic se neděje, jenom mi zaskočilo jablko, které jsem před chvílí dojedla.“ A usměje se.

„Pojď dál, Juliane. Co jsi vlastně potřeboval?“ Mamky si vůbec nevšímám a Juliana vedu do pokoje.

„Sue, mi řekla, že ti není moc dobře a taky jsem to slyšel o Ronovi. Mrzí mě to. Co ti vlastně udělal?“ Vypadal ustaraně, trápilo mě to. Juliana jsem sice nemilovala, ale něco mě k němu táhlo. Chtěla jsem, aby mě objal a tišil mě, ale tohle se nemůže stát. Posadila jsem se na postel a Julianovi jsem ukázala, aby si sedl taky.

„No, stalo se to teprve včera. Je to ještě pro mě čerstvé.“ Nechtěla jsem mu to říct, ale věděla jsem že si to nechá pro sebe a nebude se mi smát, když začnu plakat.

„Ron ke mně přišel s tím, že u nás přespí. Nic jsem za tím neviděla. Byla jsem už ospalá, a tak jsme si šli lehnout do postele. Začal mě líbat…, pomalu vyslíkat…“ Bylo to opravdu těžké pro mě. Kdybych neměla takové štěstí, mohlo by to dopadnout hůř. Cítila jsem už teplé oči, za chvíli začnu brečet. Ne, musím to vydržet před Juliánem.

„Nemusíš mi to říkat. Stačí mi to.“ Pohladil mě po tváři a usmál se. Měl tak sladký úsměv. Takoví kluci jsou nejlepší. Věřila jsem mu a povím mu to celé.

„Došlo mi to později, že t-to… nechci. A že ho vůbec nemiluji. Kopla jsem ho do brady, ale on mě pevně chytl za ruce. Klekl mi na nohy a pomalu…“ Tak to jsem vůbec nevydržela. Nejdřív jedna slza a pak to pokračovalo ještě větším tempem. Julian chvíli na mě zíral, ale pak mě obejmul. Dal mi pusu do vlasů. Chtěla jsem mu to už doříct. Řekla jsem mu potom zbytek a on se rozzuřil.

„To je ale hajzl. Uvidí zítra.“ Zírala jsem na něho, takového jsem ho ještě neviděla. Potřebovala jsem útěchu. Otočila jsem hlavu a hleděla jsem mu přímo do očí. Naklonila jsem se k němu a políbila. On líbal úplně jinak než Ron. Pomalu a jemně. Odtrhl se od mě a byl překvapený.

„Počkej… tohle nemůžeme.“ Byla jsem smutná. Jak já jsem se ztrapnila! Vstala jsem z postele a najednou se rozbilo okno a do mého pokoje vletěl šíp. Julian na mě skočil a povalil mě na zem. Šíp prostřelil okno a vedle nás ležely střepy. Chvíli jsme leželi jeden na druhém, čekala jsem, že přiletí ještě jeden, ale nic se nestalo. Julian se ze mě zvedl. Do pokoje vletěla máma a dívala se, co způsobilo ten rozruch. První, co viděla jak Julian se ze mě zvedá.

„Nejste na to dost mladí?“ Sakra, další trapas. Ukázala jsem ji na šíp, který když proletěl oknem se zapíchl do skříně, jenže ten už tam nebyl. Místo něho na zemi ležel těžký kámen. Hledala jsem ten šíp všude, ale nikde nebyl. Nevěřícně jsem se dívala na Juliana, ale ten se díval do země.

„Panebože! Jste oba v pořádku?“ zeptala se máma, když zjistila, že někdo hodil do pokoje kámen.

„Já jsem, ale nevím, jak to je s Brixie?“ Kývnul Julian mým směrem. Brixie? Jasně, jmenuji se tak, ale nikdo z kamarádů mi tak nikdy neřekne, jenom Bree. Dívá se pořád do země. Proč? Vždyť jsem nic neudělala. Zachránil mi život.

„Bree, měla by ses jít převléct. Tady chlapec, jak se vůbec jmenuješ?“ Máma se zvědavě na něho podívala. Julian otevřel pusu, ale zase ji zavřel. Pak jí ale odpověděl, že Julian. Mámina reakce mě, ale překvapila. Ona vykulila oči a pomalu otevírala pusu. Otevřela by ji určitě celou, kdyby Julian nezačal mluvit.

„Promiňte, asi vás vyrušuji, a tak radši už půjdu. Stavím se tady zítra a zeptám se tě ohledně toho kamene.“ Lehce se uklonil a odešel z mého pokoje. Uklonil! To nedává smysl. Vždyť je 21. století a on se uklání? Máma se za ním dívala, když odcházel. Nepochopila jsem, proč se máma takhle chová? Že by ho znala? Nikdy jsem jí o něm nevyprávěla, takže ho nemůže znát.

Šla jsem se okoupat. Zítra ukážu Ronovi, že nejsem jen slabá holka, protože půjdu do školy. Budu se bavit se všema i s Markem, nejtišším klukem ze školy. Nemá kamarády, s nikým se nebaví, občas ho vidím jak mě sleduje.

Jsem známá ve škole. Střed pozornosti, tohle slovo je mi známé každý den. Miluji tohle slovo, ale i osamělost není špatná. Podle kamarádů jsem tvrdý člověk, nenechám si nic líbit. Většina holek, které by byly v mé situaci, by zůstaly tak týden doma, ale já hned druhý den jdu do školy. Musím často sobě i druhým dokazovat, že jsem nejlepší.

Autor: Martik77, v rubrice: Povídky » Na pokračování