OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rány osudu - 5. kapitola

24.08.2015 (13:00) • LastHeartbeat • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 639×

„Evane? Pojď mi pomoct s nákupem!“ křičel zezdola ženský hlas. Předpokládám, že to byl hlas jeho mámy. Podívali jsme se jeden druhému do očí.

„Co budem dělat?“ šeptla jsem směrem k němu.

„Nedělej si starosti,“ řekl klidným, vyrovnaným hlasem, „rodičům nebude vadit, že jsi tady.“ Nejistě jsem vykročila z pokoje a následovala Evana do haly. Její lehce nalíčená modrá kukadla mě sjela od mých puntíkatých ponožek až po blonďaté kudrliny. Nakonec zůstala ponořená do mých zelených, silně nalíčených, očí.

„Nevěděla jsem, že máš návštěvu,“ prohlásila stále ještě s těžkými taškami v rukou. Jednu dala Evanovi, který s ní odešel zřejmě do kuchyně. Pak natáhla ruku s pěkně pěstěnými nehty ke mně.

„Crystal.“

„Sky, těší mě,“ řekla jsem tichým hlasem.

„No když už jsi tady, pomohla bys mi s nákupem?“ zeptala se mě bez čekání na odpověď a do volné ruky mi taky dala igelitku. Pokusila jsem se najít kuchyň. Dům mají krásný, to se musí nechat. Každý pokoj je natřen jinou barvou, okna jsou zakryta saténovými závěsy, v obýváku stojí pohovky, které vypadají docela pohodlně. Úplně jsem se zapřemýšlela, jaké by to asi bylo se v nich uvelebit a jen tak koukat z těch velkých oken na okolní dění. Evan už uklízel nějaké to jídlo do ledničky, když mé nohy konečně vstoupily do sněhové země. Opravdu to tu taky vypadalo. Lino příjemně studilo a celá kuchyňská linka včetně tapety na stěně byla sněhově bílá.

„Wow,“ vypadlo ze mě omylem.

„Jo, to byl mámy nápad,“ prohlásil a vzal mi tašku z ruky, „miluje zimu, a protože tady ve městě moc nesněží, jak ty, předpokládám, víš, tak si to tu takhle vyzdobila.“

„Je to zajímavý. Líbí se mi u vás,“ konstatovala jsem.

„Ještě aby ne,“ připojila se Crystal do naší diskuze a s úsměvem na tváři se přesunula k lince.

„Dali jste si už něco k jídlu?“ optala se mile.

„Ne,“ řekli jsme s Evanem sborově.

„Vlastně jsem už zrovna na odchodu.“

„No…,“ podívala se Evanova máma na hodiny, které visely nad kuchyňským stolem, „asi bys měla jít.“ Když jsem se podívala jejím směrem, vyděsila jsem se. Deset hodin! Do mé mysli se vkrádal pocit úzkosti, když si vybavím, že Tommy je doma s Nancy a každou chvíli rodiče dorazí zpátky. Co by tomu asi řekli, kdyby našli moji kamarádku s alkoholem v krvi opět hlídat brášku? Možná nad tím raději ani nebudu přemýšlet.

„Evane, vyprovoď Sky, já to tu sklidím,“ promluvila do ticha Crystal a pokračovala v uklízení nákupu. Následovala jsem rychlým krokem Evana ke vchodovým dveřím. Nazula si tenisky a pevně je uvázala. Venku se už setmělo, takže si člověk viděl sotva na špičku nosu. Jedna pouliční lampa trošku pomáhala alespoň osvítit příjezdovou cestu.

„Měl bych jít s tebou, je už pozdě,“ řekl prostě a usmál se na mě. Kývla jsem nejistě na souhlas. Poté, co zašustilo něco v křoví, jsem v duchu děkovala za jeho velkorysou nabídku. Nechtěla bych znovu zažít to, co se mi stalo po cestě k jejich domu.

„Tak tu počkej, já si dojdu pro motorku.“

„Ty máš motorku?“ otázala jsem se s úžasem.

„No jasně, jelas na ní už někdy?“

„Ne, tohle bude poprvé,“ řekla jsem stydlivě. Když zašel za roh, pustila jsem se do prohlížení venkovní podoby rodinného domku. Nová, modrá fasáda, krásná, pěstěná zahrada se skleníkem, posezení a altánek. Tahle rodina musí být hodně bohatá nebo alespoň něco málo museli zdědit. Pak mě uchvátilo malinké, téměř nenápadné okénko. Přistoupila jsem blíže. Vždyť to je ten vikýř! To je ten jeden a ten samý vikýř, skrze který jsem se koukala z toho ohavného sklepa. Snažila jsem se nahlédnout dovnitř a alespoň trochu se utvrdit v tom, že sama sebe neklamu falešným přesvědčením. Znenadání se mě dotkly něčí ruce na zádech. Vyděsila jsem se, až se mé srdce tolik rozbušilo, že jsem ho cítila snad v krku.

„Baf!“ vybafl Evan a já se s oddychem opřela o zábradlí.

„Tohle mi nedělej… Bože, tys mě tak vyděsil.“

„To bylo účelem.“ Jeho vysvětlení mě docela pobavilo. Snažila jsem se skrýt obdiv k motorce, která nyní stála před námi. Měla takovou zajímavou barvu. Ale v tom špatném osvětlení se dalo docela špatně rozpoznat, o jakou se přesně jednalo. Tipovala bych něco mezi zelenou a modrou. Evan elegantně přehoupl jednu nohu přes a pak zabodl svůj pohled do mých očí. Pobídl mě, abych si přisedla. Pokoušela jsem se o stejný elegantní pohyb, ale nasedla jsem na sedadlo motorky nemotorně, jak jen to bylo možné. Chytla jsem ho za pas a přitulila se.

„Připravená?“ zeptal se s nadšením.

„Jasně!“

Vítr mi vlál ve vlasech a hladina endorfinů v krvi se zvýšila tak moc, že jsem se neubránila smíchu.

„Proč se směješ?“

„Já nevim, nejde to zastavit,“ řekla jsem pořád tím veselým tónem. Sice jsem nikdy nebrala drogy, ani nezkoušela žádnou trávu, ale přirovnala bych to přesně tomu pocitu, když je člověk úplně mimo sebe a jen na něj přicházejí vlny nekonečného štěstí a zaplavují mu celé tělo od špičky pat až po kořínky vlasů.

Když nastalo opět ticho mezi námi, dostala jsem se v myšlenkách opět k nedořešené věci, které mě začala pořádně hlodat uvnitř.

„Evane, můžu se tě na něco zeptat?“

„Proč ne, ptej se,“ odpověděl mile bez jakéhokoliv odmítnutí či podezření.

„Máte sklep?“

„Co prosím?“ odpověděl otázkou. Zřejmě jsem ho pobavila mojí otázkou, když se potom začal smát.

„No jestli máte sklep,“ opakovala jsem znovu.

„Ano, docela dost velkej. Zabírá celej spodek domu. Ale proč se ptáš?“

„Zdál se mi sen. Pamatuješ, jak ses mě snažil probudit? Jak jsem sebou házela?“

„No...“ Nechal mě pokračovat. Tohle bude zajímavé.

„Byla jsem obětí nějakýho vraha, co zabil několik svých přítelkyň, protože měl podezření, že ho podvedly. A všechno se to odehrávalo ve sklepení. Neptala bych se tě na to, ale v tom snu... Jsem se dívala ven vikýřem. A přesně ten samej byl ve vašem domě.“ Nastalo dlouhé ticho. Zdálo se snad, že tahle zvláštní atmosféra bude trvat navždy.

„Tady doprava a první dům po levé straně.“ Zaparkoval před naším domem opět elegantně, jako když na motorku nasedal.

„Něco ti povím,“ rozhodl se nakonec svěřit, jak to tak vyznělo. Podívala jsem se mu do očí a hledala v nich to, co se mi pořád zdálo tak strašně tajemné a přitom krásné.

„Možná jsi v tom snu viděla to, co se tam opravdu stalo. Protože ještě než jsme se sem nastěhovali, tak tam opravdu byl schovaný vrah, co zavraždil poměrně dost nevinných lidí.“

„Nabodával jim hlavy na železný…“

„Tyče,“ dokončil za mě, „jo, přesně tak. A co je na týhle historce nejlepší?“

„Že se nepodařilo ho dopadnout?“ hádala jsem.

„Právě že povedlo.“

„Tak to je dobře,“ oddychla jsem si a sledovala světla v našem domě. Všimla jsem si ženské postavy s dlouhými vlasy. To by mohla být Nancy.

„Nemyslím si. Věříš v nadpřirozené věci? Co se nedokážou nijak prokázat?“ optal se mě vážně. Jeho pohled mě opět přikoval, že se mé oči musely prostě soustředit na ty jeho.

„Jo, to jo.“

„Zabili ho. Neudělili mu žádnou milost. Ale v tom byla chyba. Protože jeho duše teď bloudí a vyhledává si lidi, co jsou přístupný těmhle věcem. Třeba jako tebe.“ V tu chvíli to vyznělo jako drzost. Ale až po chvíli mi začalo docházet, jak to vlastně myslel.

„Chceš říct, že…“

„Vypadá to tak. Ale neříkej mi, že se nikdy nic podobného nestalo. Že jsi nikdy neměla vizi, nikdy neměla sen, kterej by byl založenej na pravdě nebo neměla mrazení a takovej divnej pocit, když se mělo stát něco hroznýho.“

„Stalo.. Třeba například o tobě jsem měla sen.“

„O mně?“ zeptal se se zájmem.

„Ano, ale víc už vědět nemusíš,“ řekla jsem tajemně a nechala tentokrát pátrat jeho po odpovědích a pravdě. Přistoupila jsem blíž k němu a prsty mu přejela po tváři. Políbila jsem ho, jak nejlépe jsem to dokázala. Jemně, s city, a zároveň, jako by to bylo naposledy. Když se oddálil, aby mi pohlédl do očí, rýsoval se mu na rtech lehký úsměv.

Autor: LastHeartbeat, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány osudu - 5. kapitola: