OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rány osudu - 4. kapitola

18.08.2015 (09:00) • LastHeartbeat • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 631×

„O čem to mluvíš?“ vyšlo z něj nakonec, když jsem se oddálila. V jeho očích se odrážel svit měsíce, který mi pokaždé naháněl hrůzu. Za úplňku totiž člověk nikdy nevěděl, na čem vlastně stojí. A hlavně ty noci, kdy se sny zdály tak živé, že jste ze tmy křičeli jména milovaných, které ve snu bezcitně někdo zavraždil.

„Tys to neslyšel?“ zeptala jsem se ho vážně.

„Co jsem měl slyšet?“ odpověděl otázkou a zmateně se rozhlížel.

„No ty kroky... Někdo za mnou běžel a pak jsem vrazila do tebe,“ popisovala jsem stručně svou příčinu prudkého nárazu.

„Jsi v pořádku?“ opatrně se pokoušel ze mě dostat. Nemyslí si o mně snad, že jsem blázen.

„Jo, jsem, jen si myslím, že mi nevěříš.“

„Ale já mám na mysli tvoji ruku. Krvácí ti z dlaně.“ Jemně ji uchopil. Když jsem viděla tu hlubokou ránu, ze které se řinula krev, udělalo se mi ještě více mdlo. Jak jsem si toho nemohla nevšimnout?

„Vezmu tě k nám domů, je to jen kousek.. A tam si odpočineš, ok?“ Myslím, že snad ani nečekal na odpověď. Zřejmě barvy v mém obličeji nevypadaly zrovna dvakrát zdravě. Jinak by mě nevzal do náruče. Objala jsem ho kolem krku a napůl v bezvědomí se pokusila usmát. Byli jsme si tak blízko, že jsem cítila pramínky jeho vlasů na svém čele, jeho rozbušené srdce, když se ke mně přitiskl ještě blíž, aby mě políbil.

***

Obklopil mě puch shnilotiny a rozkládajícího se masa. Šátek, který mi někdo pevně přivázal kolem očí, mi zamezil vidět, kde se to vlastně nacházím. Provazy škrtily každý centimetr mého těla. Vydechla jsem do ticha. Náhle se mi podařilo zaslechnout nějaké zvuky z horního patra. Někdo scházel po schodech dolů. Paprsky světla z místních zářivek začaly pronikat skrze šátek. Snažila jsem si uvolnit ruce, ale ty byly tak pevně přivázány k dřevěné židli, že jsem se zmohla jen na nepatrné škubnutí. Strachy jsem polkla.

„Věděl jsem, že ti nemůžu věřit,“ řekl nějaký mužský hlas. Znenadání mi ten neznámý muž sevřel hrdlo. A po pár nechutných nadávkách, které vypustil z úst, mi přistála na tváři obrovská facka. V ústech jsem cítila chuť vlastní krve. Něco mi říkalo, že bude lepší nemluvit.

„A chceš vědět, kočičko,“ promluvil ohavně sladce a chytl mě za bradu, „co jsem udělal těm, co mě podvedly?“

Strhnul mi z očí šátek. Oslepilo mě ostré bílé světlo. Když se mi podařilo se rozkoukat, viděla jsem tu děsivou noční můru, kterou si člověk jen sotva dokáže představit. Hlavy nabodané na dlouhé tyčové kusy železa. Ztratila jsem veškerý vzduch, co mi v plicích zbyl. Nevím, jestli to, že jsem měla pocit, že umírám, bylo způsobeno ostrou kudlou v rukách vraha přímo pod mým krkem nebo vynecháváním srdce. Jedno mi přišlo ale docela jasné. Kdo mě zachrání tentokrát?

Rozhlížela jsem se po sklepě a marně hledala odpověď na svoji otázku. Když se nakonec mé oči střetly s očima masového vraha, neodvrátila jsem pohled. Chtěla jsem čelit tomu, co mě čeká, i když to bude možná bolet. Hrůzou mi zamrzla krev v žilách, když se nůž přesunul nad moji hlavu.

„Jsi ta nejkrásnější, kterou jsem kdy viděl, víš to?“ Utřel mi hrubě slzu, která tekla po mé tváři. Nožem lehce rozřezal provaz a osvobodil mě. Nadějně jsem se na něj podívala.

„Dávám ti náskok deset sekund, abys odtud vypadla. Když tě stihnu…“ nedokončil ani větu a naznačil podříznutí krku. Do běhu jsem se dala tak rychle, jak jsem jen dokázala. Schody jsem brala po dvou.

V tom momentu mé uši zaslechly výstřel. Ohlédla jsem se po tom, kdo zasadil střelnou ránu do mého srdce. Psychopatický, zkřivený úsměv se mu rýsoval na rtech. S posledními sekundami zbývajícího života jsem si sáhla na hrudník. Tmavá krev na mých rukou se leskla v záři světel a pouličních lamp, která prosvicovala celý ohavný sklep skrze malý vikýř. Zavřela jsem konečně oči a padla na kolena. Jediné, co jsem viděla, byla nicotná tma.

„Sky! No tak, vzbuď se!“ křičel nějaký hlas v mé hlavě. Nedokázala jsem odpovědět. Jako bych byla paralyzovaná.

„Sky!“ Klučičí ruce se mnou třásly. Když se mi konečně podařilo otevřít oči, nabrala jsem zhluboka dech.

„Bál jsem se, že dostaneš infarkt,“ promluvil ke mně jemně a pomohl mi se posadit. Rozhlédla jsem se po té krásné modré místnosti, která se zdaleka nepodobala sklepení z té noční můry.

„Proč?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Házela jsi sebou, zhluboka dýchala a… Ty si nic nepamatuješ?“

„Ne… Jen ten hrozný sen, co se mi zdál,“ snažila jsem se vysvětlit. „Tohle je tvůj pokoj?“ Přikývl, ale stále si mě starostlivě prohlížel. Jako bych snad byla nějaká křehká květinka. Nechtěla jsem, aby viděl tuhle mou stránku osobnosti. Ukazování zranitelnosti pomalu vede k tomu, že toho druzí začnou využívat. Nebo alespoň ve většině mých případů.

„Je krásnej, fakt pěknej,“ řekla jsem mu do očí upřímně. Lehounce se mé nohy postavily na huňatý koberec nebeské barvy. Jak popsat takovou nebeskou? Zkrátka když se na ni podívám, představím si noční oblohu posetou hvězdami. Až teď jsem si uvědomila, jaký pořádek tady panuje. Na stole žádné zbytečné pohozené věci, na poličce srovnaná CD a filmy. Dokonce podle abecedy! No to ne. Uhlazené polštářky na posteli, ze které se dala cítit aviváž po čerstvě vypraném povlečení. Nejvíce mě však uchvátil levý roh místnosti.

„Evan,“ promluvil do ticha, „úplně jsme se zapomněli představit.“

„Sky,“ opáčila jsem stále ještě rozesněná. Přešla jsem k podsvícenému akváriu. „Nevadí, když zatáhnu závěs?“

„Jasně že ne,“ řekl mile a sám ho zatáhl. Potom se přesunul ke mně.

„Viděla jsem spoustu akvárií. Ale tohle je fakt úžasný. I tolik druhů rybek, co tu máš. Některé snad ani neznám,“ rozpovídala jsem se, ani to nebolelo. Na jeho tváři byl znatelný úsměv.

„Některé ani nepochází odtud. Hodně cestujeme. A už je takovým mým zvykem si vždy z každý země odnést nějakou rybičku.“

„To se pak ani nedivím, že máš tak velký akvárko.“

„Jo,“ zasmál se, „mně by malý stačilo tak na měsíc.“

„Zase tak často necestujete, ne?“ dodala jsem.

„To sice ne, ale…“ Jako by nebyl schopen dokončit větu. Že by se snad za něco styděl?

„Ale co?“ ptám se se zájmem.

„No… Pokaždé když se stane nějaká důležitá událost v mém životě, tak si taky nějakou koupim. Připomíná mi to tak věci, který nemůžu jen tak vymazat z paměti.“ Slyšela jsem v jeho hlase ostýchavý tón.

„Vážně?“ vydala jsem ze sebe. Poté mi to přišlo docela hloupé se takhle zeptat. Kdyby to přece nemyslel vážně, tak mi to neřekne tímhle způsobem.

Přikývl a prohlížel si mořský svět.

„A co třeba tahle?“ ukázala jsem na modrou pruhovanou rybičku, která se mi líbila snad ze všech nejvíce. „Jakej je její příběh?“

Smutně si povzdechl. Pak z něj nakonec vyšlo: „Tu jsem si pořídil, když mi zemřela moje nejlepší kamarádka.“

„Aha.“ Kousla jsem se do rtu a zastyděla se. „To mě mrzí.“

„Připomíná mi to její duši… Nebo jak bych to mohl říct. Ona byla navenek krásná. Pro ostatní kluky nedosažitelná. Měla dobrý srdce a nechtěla k sobě nikoho pustit.“ Asi jsi do ní byl hodně zamilovaný, že? Mluvíš o ní, jako by byla anděl, který se bál sám sebe odhalit světu, aby mu někdo nezlámal křídla.

„Ale tebe jo,“ řekla jsem mu nakonec.

„A pak ta nehoda… Někdo ji utopil. Vrah? Nenalezen.“

V hlavě mi vyvstala další myšlenka. Ale tentokrát jsem měla potřebu ji říct nahlas.

„Jo, a není to první případ. Zdá se mi, že těch neobjasněných vražd přibývá. Zajímalo by mě, kdo za tím stojí.“ Podíval se mi do očí. Ale takovým zvláštním způsobem, který jsem u něj neznala.

Autor: LastHeartbeat, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rány osudu - 4. kapitola: