OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Říkej mi Wicky - 05.

19.10.2013 (15:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1583×

Tik-tak.

Už to bude bezmála deset minut, co tu stojím, zírám na dveře a divím se tomu, že nedokážu přimět dveře k tomu, aby se otevřely, usmívaly, společensky konverzovaly a dostaly nějaký dobrý článek.

Tik-tak. Tik-tak.

Možná, že bych je mohla otevřít sama.

Tik-tak. Tik-tak. Tik-tak.

Nebo raději ne. Ještě bych se ztrapnila!

Tik-tak. Tik-tak. Tik-tak. Tik-tak.

Ale nebyl to vlastně můj sen? Psát ve školních novinách? Číst své jméno u kolonky autor? Dělat zajímavé rozhovory s učiteli, rodiči, žáky?

Tik-tak. Tik-tak. Tik-tak. Tik-tak. Tik-tak.

Ne, ne. Mé články se stejně nebudou nikomu líbit. Lidi se mi budou posmívat a už nebudu jen Wicky, ale i někdo, kdo ani není schopen spojit pár písmenek dohromady. To, že mě žádná posměšná přezdívka nenapadá, neznamená, že je taky ne. Vždycky je něco napadne.

Povzdechla jsem si. Asi půjdu. Třetí den tady hloupě deset minut postávám, a stejně je to úplně na nic. Už už jsem se otáčela k odchodu, když se najednou prudce rozrazily dveře a já jsem dostala ránu do hlavy.

„Au!“ vykřikla jsem přidušeně a okamžitě si přejela po bolavém místu na čele. Ani se mi ta poslední boule od Collinse nestihla zahojit, a proto to bolelo o dost více.

„Jejda!“ Vysoký brýlatý kluk se sklonil, aby mi viděl do očí. „Jsi v pořádku?“

„Eh… Jo-o,“ řekla jsem nejistě a v duchu si nadávala. To mám z toho, že nevím, co chci!

„Nenapadlo mě, že by někdo mohl stát za dveřmi,“ pokrčil rameny. „Pojď dovnitř, dám ti na to led.“

„To nebude třeba,“ ujistila jsem ho, překvapená jeho starostí.

„Ale jo. Stejně jsi něco potřebovala, ne?“ zeptal se.

Ne! chtěla jsem říct, ale pak jsem si uvědomila absurdnost té situace. Kdybych připustila, že ano, mohla bych se dostat dovnitř bez toho, aniž bych kamkoli musela chodit nebo něco říkat. Ale kdybych řekla, že jsem tady stála jako magor a zírala na dveře, vypadala bych divně a příležitost by mi protekla mezi prsty.

„Vlastně ano,“ usmála jsem se. „Můžu tedy dál? Nakonec, led by se doopravdy hodil,“ dodala jsem a trochu zapojila svůj neexistující herecký talent.

„Fajn,“ souhlasil kluk. „A jsem Rick,“ řekl a poklepal na tabulku se svým jménem, když jsme procházeli kolem dveří.

„Já jsem Claire,“ představila jsem se a posadila se do lavice naproti katedry. Rick se posadil za katedru a dal mi jen namočený ručník, protože, i když tvrdil, že to není možné, led neměl. S děkovným úsměvem jsem ho přijala a začala si chladit už jasně rýsující se bouli.

„Takže,“ Rick si odkašlal. „Co potřebuješ?“

„Byl za mnou Collins. Eh… tedy, pan učitel Collins,“ opravila jsem se rychle, protože jsem si nebyla jistá, jestli by mě Rick nešel napráskat. Zatím jsem ho moc neznala, i když se jevil docela sympaticky. Důvěřuj, prověřuj. „Říkal mi, že se mu líbila moje slohovka, a poradil mi, abych za tebou zašla, že prý mám talent,“ nevydržela jsem to a trochu se pochlubila. Musím se pochválit, když mě nikdo nepochválí, ne?

Rick se zamyslel. „Teď mám dost lidí, a nejsem si jistý, jestli by se pro tebe našla nějaká práce. Mohl bych tu slohovku vidět?“

„Mám ji s sebou,“ řekla jsem a vytáhla z batohu arch papírů A4. Rick se na něj s pozdvihnutým obočím podíval. Omluvně jsem pokrčila rameny. „Trochu jsem se rozepsala,“ přiznala jsem s rozpačitým úsměvem.

Rick začal číst. Neuvěřitelně mě znervózňovalo, že při čtení neprojevoval žádné emoce. Ani se jedinkrát neusmál, ani nedal najevo, že by s Amy, hlavní hrdinkou, soucítil. Měla jsem pocit, že se mu obličejové svalstvo vůbec nehýbe. Pomalu mě začalo polévat horko, a tak jsem využila mokrého ručníku a otřela si s ním tvář.

Asi po pěti minutách čtení vzhlédl. „Není to špatné,“ připustil sice, ale bylo mi jasné, že se za tím ještě skrývá nějaké ale. „Ale my jsme noviny, to znamená, že děláme rozhovory, reportáže z různých školních akcí… Na tvůrčí psaní moc prostoru nemáme.“

„Já vím,“ povzdechla jsem si. Věděla jsem, že to tak nějak skončí. No, nevadí. Život jde dál.

„I když…“ dodal zamyšleně Rick, „možná bych si tě mohl nechat jako posilu. Zatím. Co třeba, kdybys udělala s někým rozhovor?“

Já a klást někomu otázky? Nenechat se unášet svou vlastní fantazií a nevymýšlet postavy, které jsou mi tak blízké a zároveň tak vzdálené? Už jen ta představa byla nemožná.

„Víš co? Teď mě tak napadá… za dva týdny se hraje zápas ve fotbale učitelé versus žáci! Co kdybys odchytila nějakého žáka, který se zúčastní, a nějakého učitele?“ navrhl Rick.

„Já se o tyhle věci moc nezajímám,“ přiznala jsem popravdě. „Navíc neznám žádného žáka, který se zúčastní.“

„Už jsem se o tom bavil s Collinsnem a on mi dal seznam studentů. Někde bych ho tu měl mít,“ řekl Rick a podrbal se na hlavě. „Nepamatuju si je z hlavy, ale… Počkat!“ vykřikl najednou, až jsem sebou poplašně trhla. „Ty přece chodíš do třídy s Lukem Reidem!“

„Ano,“ protočila jsem oči v sloup. „Proč?“ To je Reid taková celebrita, nebo co?

„Sestřenice mojí mámy je zároveň sestrou jeho babičky!“

Trochu zmateně jsem se na něj dívala. „Ehm… aha. A co s tím mám společného já?“

„To je jasné – uděláš s ním rozhovor!“ řekl Rick a spokojeně se opřel o židli.

„Cože? NE!“ vykřikla jsem.

„Proč?“ zeptal se nechápavě Rick.

„No, protože… víš, já a on… my… já,“ blekotala jsem. Nějak jsem netušila, jak mám popsat můj vztah s ním. Víš, Ricku… nedobrovolně ho doučuju, viděl mou šílenou matku, byla jsem u něj doma, ale hrála jsem si s jeho malým bratrem. Občas na sebe štěkáme, občas ne. Je to komplikované. Úplně si dokážu představit výraz v Rickově obličeji, když mu to líčím.

„Co vy? Nějaké neshody? Nebo právě… něco jiného, než neshody?“ zamrkal na mě Rick spiklenecky. Sakra, proč s tím jako všichni začínají?!

„Ne!“ zaječela jsem. Ještě by si to Rick myslel a povykládal to své sestřence z druhého kolene, která je Reidovým bratrancem… chci říct, která je s jeho bratrancem, nebo jak to bylo. Určitě by se k Reidovi doneslo, že všem na počkání vykládám, že s ním něco mám, což, díkybohu, není pravda.

„Tak v čem je problém?“

„Prostě s ním nechci dělat rozhovor, Ricku. Není mi sympatický, já mu nejsem sympatická, zkrátka se moc nemusíme. A nemám si s ním co říct!“

Rick vypadal dost dotčeně, protože jsem právě urazila jeho psa z druhého kolena, který je Reidovou babičkou, nebo jak to vlastně bylo.

„Klidně budu dělat ten rozhovor s někým jiným…“ dodala jsem už smířlivěji. „Jen si nedokážu představit, že bych se ho na něco měla ptát… chápeš?“

Rick se stále tvářil protivně. K čertu s těmi složitými rodinnými vztahy! Připadám si jako v nějaké debilní telenovele, kterou máma pořád sleduje.

„Víš, Claire,“ řekl Rick odměřeně. „V novinařině se člověk občas setká s věcmi, které by nejraději nedělal – ale on je udělá, protože tím se zase povýší na jinou úroveň.“

Aha. Takže ber, nebo nech být. Skvěle.

„Nemohla bych si nechat nějaký čas na rozmyšlenou?“ zeptala jsem se opatrně. Zatím jsem si nebyla jistá, co si mám o tom myslet.

Rick chvíli přemýšlel a pak krátce kývl. „Dobrá. Tak ve čtvrtek.“ Nebyla to otázka.

„Fajn,“ řekla jsem vděčně. „Tak já už tě nebudu zdržovat. Zatím se měj… a děkuju,“ dodala jsem potichu a rychle vyklouzla ze dveří.

Ve škole bylo úplně vylidněno. Ve tři čtvrtě na čtyři tady byli už jen někteří učitelé a uklízečky. Pomalu jsem kráčela chodbou směrem ke skřínkám a moje kroky se hlasitě rozléhaly. Byl to nezvyk, vidět školu tak mírumilovně klidnou a tichou – ale oproti tomu, co se dělo na chodbách a ve třídách přes den, bylo mírumilovné doopravdy všechno.

Za mnou se znenadání ozvaly rychlé kroky a hlasitý dech. „Claire,“ vydechl mi někdo na záda.

Polekaně jsem nadskočila, takže jsem dotyčnému vrazila hlavou do brady, protože se ozvalo bolestné syknutí.

„Ricku?“ zeptala jsem se překvapeně, když jsem se otočila a spatřila Ricka, jak si s bolestivým výrazem v obličeji drží bradu a potichu naříká.

„Jen jsem chtěl, abys mi vrátila ten ručník,“ zahuhlal vyčítavě a ukázal na můj krk. Byl tam zkroucený a teď už jen lehounce vlhký ručník. Vůbec jsem netušila, jak jsem tam dostal.

„Promiň!“ řekla jsem a opatrně mu ručník přitiskla na bradu. „Moc se omlouvám. Já jen… strašně jsem lekla.“

„To je v pohodě,“ mávl rukou a usmál se. „Alespoň jsme si kvit.“

oOoOo

„Hej, Wicky, já vím, že jsem vážně okouzlující a tak, ale nemusíš na mě pořád zírat. Je to trochu nepříjemné.“

„Cože?“ zeptala jsem se zmateně a několikrát mrkla.

Reid se na mě díval s pozdvihnutým obočím. „Wicky, zíráš na mě.“

„Ah,“ zamumlala jsem a cítila, jak se červenám. 

„Něco není v pořádku?“ zeptal se zvědavě a přestal vyplňovat cvičení, které jsem mu našla.

„Ne. Akorát… ta matika je fakt hrozná,“ vymluvila jsem se a ukázala na otevřený sešit matematiky. Takže jsem se vlastně moc nevymlouvala – ta matika byla fakt hrozná.

„Ty nemáš ráda matiku?“

S lehkým úsměvem jsem zavrtěla hlavou. „To, že z ní mám jedničky, neznamená, že ji mám ráda. Kdybych dělala to, co mám ráda, tak asi sedím v nějaké kavárně, čtu si a pojídám čokoládu,“ přiznala jsem a usmála se.

Reid se tvářil, jako by mu někdo řekl, že ježíšek neexistuje. „Takže ty nemáš ráda školu?“ zeptal se šokovaně.

„Ale to zase ne. Baví mě angličtina, dějepis, občanka, francouzština… tedy, pokud tě z ní zrovna nedoučuju,“ dodala jsem s úšklebkem. Ale sama jsem si překvapeně uvědomila, že jsem to nemyslela vážně, jen jsem si chtěla do něj rýpnout. A… myslela jsem to vlastně někdy vážně?

„Díky,“ zašklebil se na mě Reid. Nevypadalo to, jako by si z toho něco dělal. „Jsi vážně moc milá, Wicky.“

„Já vím,“ řekla jsem se smíchem.

„A skromná jak jsi,“ poznamenal Reid a taky mu u toho cukaly koutky.

„Ne, ne. Já jsem jen tak skromná, až to blbě vypadá,“ poučila jsem ho a on se začal spolu se mnou nahlas smát. Bylo to divné, sedět s Reidem a smát se s ním – ale ne ve špatném slova smyslu.

Po chvíli jsme se zase utišili a já se vrátila zpět k té extra nudné matice, ze které jsme měli domácí úkol o ještě nudnějších lichoběžnících. Stejně jsem se nemohla pořádně soustředit. Hlodal ve mně malý červík pochybností. Možná kdybych slušně požádala Reida, aby se mnou ten rozhovor udělal, nebylo by to tak hrozné, ne? A bylo by to jen hodinu, možná ani ne. Prostě bych mu položila pár otázek, abych to měla rychle z krku. Jednoduché. Už jsem přece zvládla i horší věci. A ještě mě možná Rick trvale přijme do redakce a já dostanu to, co jsem vždycky chtěla. A dokud neumřeli, tak žijí dodnes. Nebo…

„Wicky,“ vytrhl mě z přemýšlení Reidův hlas. „Zase na mě zíráš.“

Potřásla jsem hlavou. „Promiň. Zamyslela jsem se.“

Reid se usmál. „Tak se na to vykašli.“

„Cože? Ne, to ne,“ vyhrkla jsem. „A ty taky ne,“ dodala jsem, když jsem si všimla jeho nadějného pohledu.

„Věděl jsem, že to řekneš,“ povzdechl si smířeně.

„Alespoň jsi přišel o překvapení,“ řekla jsem s malým úsměvem.

„A to je dobře, nebo špatně?“ zeptal se provokativně.

„To záleží jen na tobě,“ pokrčila jsem rameny.

A tehdy, tehdy jsem se rozhodla.

Hi, hi. Vím, že jsem v tom napínání asi na zabití, ale hrozně mě to baví. :D 

Díky všem za komentáře. Jste úžasní! :)*

V příští kapitole se můžete těšit na Lukeovu reakci na Wickino rozhodnutí a rozhovor s mámou. Těšte se, máte na co! ;)

Tethys

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Říkej mi Wicky - 05.: