OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Říkej mi Wicky - 09.

03.11.2013 (14:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1711×

Sakra, sakra, sakra!

Nenávidím budíky, moje vlasy, autobusy a školní zvonění. Protože jenom parta těchto týpků mi dokáže udělat z normálního, pohodového rána štafetovou olympiádu.

Běžela jsem chodbou svou nejvyšší rychlostí a předem si připravovala výmluvu, proč jsem přišla pozdě.

Dobrý den, paní učitelko. Omlouvám se, že přicházím pozdě, ale pokazil se mi budík,a ještě ke všem jsem šla spát s mokrými vlasy, takže jsem ráno vypadala jako Peggy z Ženatý se závazky. Ty vlasy jsem se pokoušela zkrotit, tím pádem jsem ale nestihla autobus, a když jsem konečně jeden chytla, píchlo nám kolo.

Vím, že se říká, že pravda vítězí, ale jakkoli to vezmu kolem a kolem, zdá se, že tenhle výrok už dávno neplatí.

Dobrý den, paní učitelko, omlouvám se, že přicházím pozdě, ale byla jsem u zubaře.

Jo, to by šlo. Ale stejně se mi více líbí ta verze s Peggy. No, a na druhou stranu je asi docela jedno, co řeknu, protože jsem si dneska v tom spěchu ráno vzala první tričko, které mi přišlo pod ruku... a to mělo nápis:If bitches could fly, my school would be a fucking airport. Takže myslím, že jakkoli by byla moje výmluva korektní, poznámce se nevyhnu.

Na konci chodby se konečně ukázala moje třída, jako maják v rozbouřeném moři. Úlevně jsem vydechla a rozběhla se k ní. Jakmile jsem byla tak blízko, že jsem spatřila cedulku s římskými číslicemi označující třídu, zpomalila jsem a znovu si v hlavě přehrála svou na nic výmluvu. Potom jsem se ještě jednou zhluboka nadechla, zaklepala a vstoupila do třídy.

„Dob - “ začala jsem, ale pak se zarazila. Ve třídě nikdo nebyl. Jen tašky položené na lavicích dokazovaly, že mí spolužáci nezmizeli z povrchu zemského. Ne že by mi to vadilo.

Zaúpěla jsem a vydala se zase zpátky do vstupu. S nadějí jsem přešla k vitríně, kde obvykle visel papír se suplováním, ale žádná změna v rozvrhu se nekonala.

Začínala jsem si pomalu zoufat. Kde jsou? Co když dneska jdeme do divadla, kina, nebo někam a já jsem na to zapomněla? Klid, napomenula jsem se v duchu. To zvládnu.

S nejvyšším vypětím sil jsem se vlekla do třetího patra a plánovala, co udělám, pokud nebudou v učebně dějepisu, který máme jako první hodinu. Buď můžu zajít na sekretariát, nebo snad bych mohla někomu zavolat… i když tento plán trochu postrádá logiku, protože jestli mají někde hodinu, tak mi to nikdo nebude zvedat. Zbývá jen ten sekre-

„Claire?“ zavolal na mě někdo.

Otočila jsem se. Ricky se ke mně rychlým krokem blížil a z dálky se usmíval.

„Ricky,“ pozdravila jsem ho.

Rick se nadechl, že se chce něco říct, ale potom se podíval na moje tričko a zarazil se. „Pěkné triko,“ konstatoval s úšklebkem.

Lehce jsem se začervenala a pokrčila rameny.

„No to je jedno,“ mávl rukou Rick a posunul si brýle výš ke kořenu nosu. Stejně se mu ale okamžitě svezly dolů. „Mám na práci důležitější věci.“

Napadlo mě prohlásit: Já taky, takže moc nechápu, proč mě otravuješ, ale kousla jsem se do jazyku a neudělala to. „Chápu správně, že ode mě něco potřebuješ?“ zeptala jsem se místo toho.

Rick pokýval hlavou. „Vůbec jsi za mnou nepřišla, jak dopadl ten rozhovor,“ řekl vyčítavě.

Mé nově nabyté sebevědomí se zhroutí jako papírový domeček za tři… dva… jedna…

„Co-cože?“ vykoktala jsem inteligentně, protože jsem měla plnou hlavu bláznivých a nesmyslných myšlenek. Samozřejmě, že se v každé alespoň jednou objevilo slovo Reid.

„Neozvala ses mi, jak dopadl ten rozhovor,“ prohlásil znovu Rick s důrazem na každé slabice a tónem, který se obvykle používá, když malé děti udělají něco, co se nesmí.

„Ehm, no… totiž, my jsme – tedy já a Lu… Reid jsme ten rozhovor… vlastně… ehm, prostě,“ vypadlo ze mě a Rick se zatvářil, jako kdybych byla totální blázen.

Víš, Ricku… na pár otázek jsem se ho zeptala, ale poznačila jsem si jen jednu. Vlastně jsme vedli tajemnou a trochu nepochopitelnou konverzaci na vysoké úrovni, která vyvrcholila tím, že mě políbil a já jsem zbaběle utekla.

S poctivostí nejdál dojdeš. Aha, to vidím.

„Nějak to nedopadlo,“ řekla jsem nakonec.

„Jak to dopadlo?“ zeptal se Rick zvědavě.

„To neřeš,“ zamumlala jsem. „Nic méně, ten rozhovor nemám.“

„Myslel jsem si to,“ zašeptal si Rick spíš pro sebe, než pro mě, ale já jsem to slyšela.

„Jak to myslíš?“ vyštěkla jsem ostře.

„Jen jsem chtěl naznačit, že to bylo trochu očividné,“ řekl Rick jednoduše a pokrčil rameny.

Zalapala jsem po dechu. „Ty chceš říct – ty mi tu naplno říkáš, že na to nemám?“ chtěla jsem vědět nevěřícně. Co se tady, sakra, děje?

„Ach, Claire,“ povzdechl si teatrálně Rick. „Všechny tak skončí. Dostaneš se k němu, on si s tebou pohraje a potom tě odkopne jako špinavý hadr.“

To už jsem se neudržela a hlasitě dýchala. Měla jsem pocit, že mi pára stoupá z uší a krev se mi vaří tak moc, že vybouchnu.

„Ty zasraný ignorante!“ zavřískla jsem přes celou chodbu, natáhla se na špičky, abych mu dosáhla na tvář a vlepila mu facku.

Rick na mě vyjeveně zíral, ale nezmohl se ani na slovo.

Na patě jsem se otočila a naštvaným krokem odcházela. Přitom jsem ani nezapomněla na pořádné dupání do podlahy. Ten – dup – debilní – dup – kretén! Já – dup – ho – dup – zabiju!

S dupáním a myšlenkami nevhodnými pro děti mladší patnácti let jsem konečně dorazila k učebně fyziky. V zápalu hněvu jsem si neuvědomila, že vcházím do hodiny a vpadla dovnitř bez klepání. Potom mi to samozřejmě došlo, ale zato se mi z hlavy úplně vypařila moje výmluva, takže jsem jen stála a zírala jako vyoraná myš.

Mí chytrostí oplývající spolužáci si všimli mého trička a začali se tomu smát. Učitelka, paní Forestová, je popuzeně okřikla, ale stejně to nezabránilo tomu, aby si trička všimla i ona. Nejdříve zbledla, potom zezelenala, následně vystřídala téměř všechny barvy duhy (na modrou se totiž nezmohla) a nakonec vyštěkla: „Wintersonová, sednout! Toto je pozdní příchod téměř o polovinu hodiny! Ještě jednou a dostanete rovnou jednu neomluvenou!“

Čekala jsem to. A byla jsem ještě úplně mimo z Ricka, takže celý její duhový monolog jsem pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Mlčky jsem přikývla a sedla si do své lavice. Vyložila jsem si věci potřebné k hodině a potom jen seděla a zírala do prázdna. V hlavě jsem si přehrávala všechno, co mi Rick řekl…

Dostaneš se k němu, on si s tebou pohraje a potom tě odkopne jako špinavý hadr.

Takže je pravda všechno, co jsem si myslela? Opravdu jsem byla jen jeho hračka?

Reid se přesně v ten moment otočil a podíval se na mě. Dívala jsem se do těch zelených, jiskřivých očí a něco mi došlo.

Už v tom zase pěkně lítám.

OoOo

„S dovolením, s dovolením, hej, můžete uhnout? Někdo se tu chce dostat na další hodinu!“ volala jsem a prodírala se davem natěšených studentů čekajících na oběd. Samozřejmě jsem taky chtěla na oběd, jenže mě ještě čekala francouzština. 

Vůbec celá ta situace mi připomněla Reida, až mě z toho bolela hlava. Byl snad úplně všude – všechno mi ho připomínalo. A to mě štvalo. Nebo mě spíš štvalo, že já mu nic nepřipomínám. Možná mu něco ale vážně připomínám – špinavý hadr.

„Pěkný triko, kotě,“ ozvalo se za mnou, ale já jsem nedávala nijak najevo, že jsem si toho všimla. Za celý den mi více lidí složilo komplimenty. „S dovolením!“ vykřikla jsem místo toho a strčila do nějaké holky, co si povídala se svou kamarádkou.

Holka se otočila a podívala se dolů, jako kdybych byla nějaký trpaslík a odfrkla si. „Tihle nováčci,“ odplivla si pohrdavě. „Rok od roku drzejší a drzejší.“

Ukázala jsem na svoje tričko a potom na ni. Šokovaně zalapala do dechu, ale ustoupila mi z cesty.

Tohle triko budu muset rozhodně nosit častěji.

„Wintersonová, co to máš zas na sobě? My si taky o tobě myslíme, že jsi naprostá Blbka a nemáme potřebu to vytrubovat do celýho světa,“ prohlásil někdo protivně známým hlasem.

Aha, tak asi ne.

Otočila jsem se. Za mnou stála Alyson, jedna z nejhezčích a taky nejzkaženější holek na škole. Byla to černovláska s černýma, mandlovýma očima, které všichni milovali.

„Opravdu, Alyson?“ zeptala jsem se pozdvihnutým obočím a zastavila se. „Kdy jsi mi ty nebo někdo z tvého slepičince naposledy řekl, co si o mně myslí? Hm…,“ dělala jsem, že přemýšlím a potom se podívala na hodinky. „Tak… půl hodiny?“

Alyson otevřela ústa, aby mi něco odsekla, ale asi ji nic nenapadlo, protože ji zase sklapla. Všechny tři členky jejího spolku stály kolem ní a těkaly očima mezi mnou a Alyson, která se mezitím ještě jednou nadechla, a vypadalo to, že něco řekne, ale nakonec vydechla. Musela jsem se kousnout do rtu, abych skryla úsměv.

„Holky, odcházíme!“ poručila nakonec a otočila se ke mně zády. „Jen dýchat stejný vzduch jako tahle nicka nás ponižuje.“

„Ale Alyson,“ namítla Mary, blondýna s dětskou tváří a nevinnýma modrýma očima. „Vždyť musíme na oběd, jinak nestihneme další hodinu!“

„Ježiši, pojď. Když vynecháš jeden oběd, vůbec ti to neuškodí,“ řekla jedovatě Alyson a Mary se začervenala. Hodila po mně ještě poslední pohled a nedobrovolně odcupitala za ostatními.

S úšklebkem jsem se vydala na francouzštinu a ani jsem nemusela po nikom řvát, aby mi uhnul. Lidi si všimli mé hádky s Alyson a uhýbali sami.

Usmála jsem se a pomyslela si, že hádky někdy nejsou zas tak špatné. A navíc, když –

Tu myšlenku už jsem nikdy nedokončila, protože mě někdo vzal za pas a zatáhl do prázdné třídy. Než jsem stihla začít panikařit, nebo vypustit z úst nějakou pěkně peprnou nadávku, zahlédla jsem dva zářící smaragdy a ucítila jemný tlak na svých ústech.

If bitches could fly, my school would be a fucking airport. - Kdyby čubky uměly létat, moje škola by byla zkurvené letiště. Ehm... zajímavé triko, že? :D

Jinak pokud neznáte seriál Ženatý se závazky, tak o něm najdete informace třeba tady, nebo tady.

Příště se můžete těšit na pár sprostých slov a taky zlomený malíček. 

Děkuju všem za krásné místo v Nej povídce měsíce. :)*

Tethys

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Říkej mi Wicky - 09. :