OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rozervané srdce - 17. kapitola

30.06.2009 (18:02) • Luna • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1034×

“Ťuk, ťuk,“ během dne už popáté někdo klepal na dveře. „Děte pryč,“ zakřičela z posledních sil, s pláčem opět zabořila hlavu do polštáře. Týden ležela v posteli a nechtěla nikoho vidět. „Beth, to jsem já,“ tentokrát se odemčení dožadoval Cooper. Jejich svatební noc vůbec nevyšla tak, jak si to představolala, po útoku před kostelem se zamkla a nikoho k sobě nepouštěla. Tři dny nejedla a nemohla spát. Pokaždé, když zavřela oči viděla před sebou Rubiinu půvabnou tvář menící se v tu krev sající zrůdu. „Jak si mohla,“ zakvílela a slabě uhodila do postele. „Beth, jestli neotevřeš, tak je vyrazim!“ vykřikl naštvaně Coop a kopl do dveří. „Jdi pryč,“ zašeptala, přesto ji velice zřetelně slyšel. Schoulila se do klubíčka a sklíčeně objala deku. Jejím zesláblým tělem otřásaly vzlyky. Hlavou se jí proháněly rozhovory s Ruby z poslední doby. Sevřenou pěstí praštila do stěny. „Jak to, že jsem si toho nevšimla. Všechno k tomu směřovalo. Říkala si, že náš boj nemá smysl. Měla jsem to pochopit. Měla jsem tě zachránit Ruby. Měla jsem, měla jsem, měla jsem...“ omílala stále dokola a její mysl se propadala do tmy. Jen z dálky slyšela dutou ránu, jak dvře dopadly na dřevěnou podlahu. Vykopl je...

Při pohledu na její něžný obličej se mu zatajil tech. Měla propadlé tváře, sinalou pokožku a pod očima se rýsovaly tmavé kruhy z nevyspání. Vypadala příšerně. Opatrně pod ni podsunul ruce a zvedl ji do náruče, aby ji odnesl Gabrielovi. „Vydrž kotě, už tam budeme,“ tiše k ní promlouval, ale spíš uklidňoval sebe než Bet. Loktem otevřel dveře od ošetřovny. „Gabe,“ zavčel nerudně, poslední dobou si ti dva lezly na nervy. „Polož ji tady,“ ukázal na lůžko a začal se přehrabovat ve skřínce s lékama. „Nééé, já nechci!“ promluvila sotva slyšitelně. „Pomůžu ti,“ přistoupil k ní lékař, pohladil ji po čele a konečky prstů přejel přes její tvář. V tu chvíli ho Cooper propálil pohledem. Gabe dal Bethany sedativa a pak jí napíchnul na kapačku. Po takové době bez jídla byla naprosto zesláblá a potřebovala do sebe dostat co nejvíc živin. „Nechte mě umřít, zabila jsem ji. Kdybych...“ šeptala. Cooper vzal její chladnou ruku do svých dlaní a jemně ji stiskl. „Poslouchej mě Beth.“ Nepatrně zavrtěla hlavou. „Nenecháme tě umřít...“ odmlčel se. „Beth, kdybys to neudělala, ona by zabila tebe. Rozumíš, nebyla to tvoje kamarádka, ona tě zradila. Slyšíš mě? Byla upír,“ poslední slovo zdůraznil. Unaveně rozevřela víčka. V odlesku jeho očí viděla jak hrozně vypadá a přesto na ni hleděl s bezbřehou láskou. V koutku se jí opět třpytila slaná perlička. Klekl si vedle ní a políbil ji na tvář. „Nesmíš mě tu nechat Bethy.“ Otočila se na bok a rukou mu zajela do hustých vlasů, aby si přitáhla jeho obličej blíž. „Já už nemám sílu Coope, jsem unavená, tak strašně unavená,“ její hlas zeslábl. Zastrčil jí za ucho neposedný pramínek vlasů a ukazováčkem přejel po vystouplé lícní kosti. „Bojuj,“ zašeptal zlomeným hlase. Po tváři mu stékala další slaná krůpěj. Položil jeji bezvládnou ruku na lůžko a rázně se vzedl. „Snaž se, jestli se jí něco stane zabiju tě,“ pohrozil Gabrielovi a odešel na lov.

Rozrušeně kráčel ke garáži, dusot jeho kroků se s hrozivou ozvěnou nesl chodbou. „Spiku, Reefe, Warrene, sežente ostatní, vyrážíme!“ zavelel chladným, odtažitým hlasem. Rozrazil dveře a zamířil rovnou k truhle se zbraněma. Vytáhl ten nesilnější kalibr z loveckých pušek, co tam měl. Popadl několik zásobníků s kulkama z tekutého stříbra a skočil do auta. Nastartoval dřív, než se ostatní stačili schromáždit. „Jestli ho dneska nezabiju, tak se aspoň postaram o to, aby ho zítra pořádně bolela hlava,“ všem bylo jasné, že tím myslel Sorrela. Jeli na jisto, do 4Roses. Hned mezi dveřma narazil na prvního upíra. Suveréně ho chytil pod krkem a vyhodil ho na ulici. Než se stačil sebrat ze země opět letěl vzduchem. Hlavou narazil na protější zeď, s křupnutím si zlomil vaz. Cooper nad ním chvilku postával, hlavu zamyšleně nakloněnou ke straně. „Tak už se zvedni ty šmejde!“ Upír něco zavrčel. Sáhl si na temeno hlavy, z otevřené rány se valila krev. Teprve pak se zvedl. Cooper ho ihned praštil pěstí do obličej, tentokrát mu přerazil nos. Upír zádama dopadl na stěnu a než stačil cokoliv říct Cooperovo předloktí zpevněné mečem mu tlačilo na krk. Ostří pomalu prořezávalo jeho kůži. „Tak, teď mi řekni, kde je?“ místo odpovědi se mu dostalo jen zavrčení: „Kdo?“ Trochu povolil jeho hrdlu a sotva se upír vzpřímil dostal hlavičkou do zlomeného nosu. „Špatná odpověď! Vím, že patříš k jeho gardě.“ Další úder pěstí vystřídalo upírovo bolestné zaúpění. „Zeptam se tě ještě jednou, kde je?“ Cooperovi se vařila krev v žilách. „Když to řeknu, zabije mě,“ zachrčel, protože ostří si prodralo cestu k hrtanu. „Nebo tě zabiju já, tak si vyber.“ „Za dvě hodiny má schůzku v doku, molo 17,“ nakonec to prozradil, doufal, že si tak zachrání kůži. Cooper ho chytil za košili a předhodil ostatním. „Spálit,“ zavelel a vykročil do útrob diskotéky. „Já myslel, že mě pustíš,“ zakřičel upír do jeho zad. Cooper se s krutým usměvem otočil k němu. „My jsme snad na něčem takovém dohodli?“ podíval se mu krátce do očí a dál si razil svou cestu. „Ty hajzle!“ zaslechl za sebou.

Postupně procházel klub odshoru až do sklepení. Tam narazil na mladého upíra vedoucí si menší trochu baculatou zrzku s hezkým obličejem. Při pohledu na její vlasy se mu hned vybavila Bethany a popadla ho nová vlna zuřivosti. „Hej ty?“ upír se k němu pomalu otočil čelem. „Bavíš se dobře?“ „Do teď docela jo,“ vyštěkl a jeho rysy rázem zhrubly. Vycenil na Cooper zuby, ten svou pozornost obrátil k nic nechápající dívce. „Zmiz,“ řekl naprosto klidně a zrzka utekla. Upřeným pohledem se vrátil k upírovi, který znovu vycenil zuby a zavrčel. „Nic lepšího neumíš,“ pronesl rádoby unaveně. Upír se odrazil ke skoku a letěl přímo na Coopa. Než do něho stačil narazit Cooper ho jednou rukou chytil za košili, druhou za nohu, přehodil ho pře sebe a praštil s ním o zem. Několikrát ho udeřil pěstí do obličeje, dnešní večer ho tento způsob bavil, potřeboval ze sebe vybít zlost. Až když měl ruku celou od krve slitoval se a usekl upírovi hlavu. Pak se opřel o zeď a zapálil si cigaretu. Hořící sirku vhodil do kaluže krve a ta vzplála jako by na tom místě někdo vylil kanistr benzínu. Požár během několika vteřin pohasl, po upírovi zůstala jen hromádka doutnajícího popela. Cooper netrpělivě mrknul na hodinky. Nastal čas na přesun do přístavu. Vyběhl zesklepení a zapískal na prsty, to bylo znamení k odchodu.

Právě foukal protivítr, takže zůstávili dobře skrytí před upířím dokonalým čichem. Cooper zdvihl pravou ruku a dvěma prsty naznačil přiblížení. Tiše jako kočky se plížili ke své kořisti. Zastavili se pár metrů od Sorrelových bodyguardů a vyčkávali na svou příležitost. Leželi bez hnutí téměř čtyři hodiny, než se dveře od kajuty lususní jachty otevřely a z nich vystoupil on. Ladně přeběhl můstek a oběma nohama naráz dopadl na betonové molo. Cooper znovu zvedl ruku, tentokrát sevřenou v pěst. V tu ránu svyskočili na nohy a pustili se do střelby. Tohle Sorrela překvapilo, nečekal odvetu tak rychle. Cooper do něho vyprazdňoval jeden zasobník za druhým, kulky upíra nepříjemně stípali a přes razanci jejich dopadů na jeho tělo nebyl schopný udělat jediný krok vpřed. Po několika zásazích přímo do hlavy zavrávoral a přepadl z mola rovnou do moře. Z jeho osobní stráže nezbyl nikdo. Sorrel zmizel. Cooper chvíli vyčkával, pak udělal několik obezřetných roků v před a zahleděl se na rozčeřenou hladinu. Voda se náhle rozestoupil. Sorrel se zřejmě odrazil ode dna a teď silně svíral Cooperovo hrdlo. Ten začínal pomalu modrat. „Měl by sis pospíšt,“ pronesl zastřeným přidušeným hlasem a jeho oči střelily po obloze. Svítání se příblížilo rychleji než Sorrel očekával. „Dostanu tě jindy!“ zavrčel zuřivě Sorrel a odhodil Coopera několik metrů daleko, ten bolestivě dopadl ramenem na dřevěnou bednu, která se pod sílou nárazu roztříštila. Cooper pocítil ostrou bodavou bolest vykloubeného kloubu.

Pomalu se zvedl a druhou rukou si přidržoval vykloubenou paži. „Já dostanu tebe,“ zavrčel a zahleděl se do vychazejícího slunce. Obloha byla azurově modrá, konečně nastal den. Toto zjištění Coopovi přinášelo podivný pocit úlevy, blížící se jaro znamenolo delší dny. Usmál se do rudě zářícího slunce a vykročil k autu.

Na základně se stavil u baru na pár panáků, než si to rameno srovná. Hodil do sebe dvě rychlé whiskey a rozhodným krokem přišlek k zárubni dvěří. Věděl, že to bude bolet, hodně bolet. Zaklonil se a švihem rameno přirazil na futra. Znovu to křuplo. Zaúpěl bolestí a svezl se na kolena. Trochu se mu z toho zamotala hlava. Bolest rychle odezněla a tak se vydal na ošetřovnu za Bethany. Po uplynulé noci ho zaplavilo příjemné uvolnění a o to měl větší radost, když spatřil svou ženu jak sedí na postely a po malých soustech do sebe souká file a bramborovou kaši.

Autor: Luna, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozervané srdce - 17. kapitola: