OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Rozervané srdce - 23. kapitola

13.07.2009 (16:57) • Luna • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 852×

Objala ho a přitiskla své horké, toužící rty na jeho chladná ústa. „Valerie,“ vzdychla. V klíně cítila narůstající tlak jeho vzrušení. Valerius se nadzvedl, klekl si nad ní, čekala co se bude dít. Upír roztrhl její tričko, něžně ji ho stáhl z ramen. Zabořil tvář do jejího bujně vyvinutého poprsí a chvíli na ní jen tak ležel. Při poslechu jejího rychle tlukoucího srdce se cítil víc jako člověk. Přetočil se na záda a posadil Beth na sebe. Dlouze mu hleděla do očí. Zhluboka dýchala, nechala každičkou buňku svého těla naplnit jehou omamnou vůní. Věděla, že to, co dělá není správné, ale nemohla si pomoci. Pevně mu nad hlavou stiskla zápěstí, jako by byl připoutaný k čelu postele. Několikrát se pánví sklouzla po jeho klíně, dokud nezasténal, pak ho políbila. „Beth, ani nevíš, jak moc po tobě toužím,“ jeho hlas zněl rozechvěle a naléhavě, i Valeria zaplavila vlna poblouznění. Sklonila se k němu a něžně ho kousla do usního lalůčku. „Uděláš pro mě něco?“ špitla, ani její hlas nebyl pevný. Přikývl. „Cokoliv si budeš přát,“ tón jeho hlasu ji rozechvěl, chtil ji za boky a přitiskl na sebe. Beth úplně zapomněla, že z něho chtěla vymámit, jak zabít Sorrela a začala pomalu rozepínat jednotlivé knoflíčky jeho košile. Ukazováčkem přejela jeho mužnou svalnatou hruď, zastavila se až kousek pod pupíkem, v místě kde se tenký proužek chloupků vytrácel pod kalhoty. Valerius tiše zavrčel, připomínalo to spíš předení spokojené kočky. Beth se samolibě usmála.

Aniž by věděla jak, opět se ocitl pod jeho chladným tělem, jeho teplota však nezmírňovala tu spalující touhu jakou cítila. Byl opravdu neodolatelný. Zaryla nehty do jeho zad. Na levém prsteníčku ji zatlačil stříbrný kroužek. V šoku zalapala po dechu. „Jsem vdaná!“ pomyslela si vyděšeně. Náhle celá ztuhla, Valerius si toho všiml a svalil se na postel po jejím boku. Něžně ji pohladil po tváři. Zírala na něho, rozničky rozšířené hrůzou. „Co se stalo?“ promluvil tak tiše, že si pomyslela, jestli se jí to nezdálo. V očích se jí zaleskly slzy. „Ublížil jsem ti?“ její náhlá reakce ho zarazila. „Ne, to ne. Ty jsi...“ najednou nevěděla jak má pokračovat, říci mu, že i když není člověk je báječný a moc po něm touží, ale... Zhluboka se nadechla. „Valerie, oba dva víme, jak působíš na lidi, konkrétně na ženy, ale...“ V jeho tváři se objevilo pochopení. „Ale ty miluješ Coopera,“ vzdychl smutně. Neodolala a pohladila ho po tváři. „Promiň,“ zamumlala. Sevřel její drobnou ručku do své dlaně a usmál se, tím odzbrojujícím způsobem. „Beth, miláčku, nikdy bych neudělal nic proti tvé vůli.“ V jejích očích se zajiskřilo. „Ale nepustim tě,“ řekl tvrdě, pak jeho pohled zjihnul. „Smím tě políbit než odejdu?“ zeptal se jako pravý gentleman. Tohle pro ni snad bylo ještě horší, než když si bez optání bral to, co chtěl. „Prosím,“ zamrkala, po tváři se jí spustila první slza, jeho přítomnost ji tak mátla, že už sama nevěděla co vlastně chce.

Valerius se opřel na loket, druhou ruku ji položil z boku na krk, palcem pohladil tvář a přitáhl ji blíž. Opatrně, jen letmo se dotkl jejích rtů. Čelem se opřel o to její a dlouze ji mlčky hleděl do očí. „Ani nevíš, jak moc mu Tě závidim,“ zašeptal. Z koutku ji vytekla další slaná perlička. „Neplač, má drahá,“ Bethaniny slzy rvaly jeho mrtvé srdce na milion kousků. Ještě jednou ji políbil. Beth mírně pootevřela ústa, dovolila, aby se jejich jazyky dotkly. Ten polibek vyjadřil víc, než by dokázalo tisíc slov. Motala se jí z toho hlava. „Měl bych jít,“ pronesl a odstrčil ji od sebe. „Neodcházej,“ zaškemrala a schoulila se na jeho obnaženou hruď. Val nevěděl jak se má chovat, přiliš dlouho vedle sebe necítil něco tak křehkého, jako je lidská žena. Objal ji a políbil do vlasů. Sladká krev kolující v Betiných žilách ho zotročovala.

***

Cooper seděl zkroušeně na baru a lil do sebe jednoho panáka za druhým. Dával si za vinu, kde je teď jeho žena. Jediné v co doufal, bylo, že je stále ještě člověkem. Opilý se zvedl ze židle a odpotácel se do zbrojovny. Naložil do tašky tolik zbraní, kolik unesl a vyrazil ke garáži. Nasedl do auta, než však stačil nastartovat, někdo mu z ruky vytrhl klíčky. „Zbláznil ses?“ zakřičel na něj Reef. „Nech mě, musím jí dostat ven, stejně je to jenom kvůli mně,“ vyštěkl. „Seš na šrot brácho, v tomhle stavu by to byla sebevražda.“ Cooper vylezl z Jeepu rukou naprázdno promáchl vzduchem, snažil se chytit Reefa a vyrvat mu klíčky z dlaně. „Dej mi ty klíče, to je rozkaz!“ zařval. Pod tíhou alkoholu se zavrávoral. „Takhle tě nikam nepustim, než pro ní půjdeme musíme mít plán,“ odsekl Reef. „Ne, půjdu hned,“ stále odporoval. „Promiň brácho,“ Reef ho udeřil pěstí do obličeje, aby se uklidnil, Cooper padl na kolena. „Musím jí zachránit,“ rozvzlykal se. „Coope, dostaneme ji z toho, ale ne dnes.“ Podepřel ho v podpaží a vytáhl na nohy. „Poď, prospíš se, pak něco vymyslíme.“ Odvedl ho do pokoje a uložil do postele. „Odpočiň si,“ tiše za sebou zavřel dveře a sám odešel do svého pokoje, aby se prospal.

Cooper se probudil až v poledne, hlava ho bolela jako střep a žaludek se mu obracel naruby. Posadil se na postel přiliš rychle, než bolest dovolovala. Zasténal a chytil se za spánky. „Já sem takovej vůl,“ nadával sám sobě, když si vzpoměl, jaké šílenství ho večer popadlo. Došlo mu, že jít na vlastní popravu, by nebylo tak riskantní, jako to, co chtěl udělat. Opatrně se zvedl a došel do koupelny. Vůně olejíčků a koupelových solí ho doslova mučila. Všechno mu připomínalo Bethany. Napustil si horkou vanu a lehl si do ní. Cítil, jak se jeho napjaté, unavené svaly začaly pozvolna uvolňovat. Jeho myšlení se pročistilo. Konečně byl schopen přemýšlet racionálně, žádný plán na záchranu manželky ho však nenapadal. Veděl, že Valeriovo sídlo je jako nedobitná pevnost, aby se dostali dovnitř potřeboval tam mít svého člověka. Tím jediným, kdo by je tam mohl portáhnout, byl Gideon, který se před dlouhou dobou stal Sorrelovou obětí. Zavřel oči a ponořil hlavu pod vodu. Vzpomínka na upířího spojence ho bolestně dloubla do prsou ale zároveň v něm probouzela naději. I kdyby Valerius proměnil Beth v upírku mohli by ji zaklít, tak jako Gideona. Veděl, že to není nic snadného, ale pro ni by udělal cokoliv. Žil by po jejím boku, i když by byla jednou ze zrůd, které tolik nenáviděl. Zvykl by si na upíří pach, klidně by pro ni lovil lidi, kdyby to bylo nezbytné, vše jen proto, aby se mu vrátila. Znechucen vlasními myšlenkami si protřel tvář a znovu se ponořil pod vodu.

***

Bethany procitla uprostřed noci, postel vedle ní byla prázdná. Místností proudil příjemný, čerstvý vzduch z otevřeného okna. Zhluboka se nadechla a vychutnávala si čistý vánek neposkvrněný Valeriovou vůní. Snažilse uspořádat zmatené myšlenky na svá místa, ale moc se jí to nedařilo. Ten zatracený upír, jak ho v duchu nazvala, ji dokonale pobláznil. Přetočila se na bok, v nose ji zašimral obláček prachu stoupající z polštáře na kterém Valerius ležel. Byl prosycený jeho vůní, vůní zralého zakázaného ovoce. Popadla polštář a vztekle jím mrštila proti zdi. Otrávená se svalila zpět na postel. „Paně bože, za co mě trestáš? Proč zrovna já?“ zaúpěla. Ze stolu sebrala kus masa pro psy, hodila si ho za nové tričko, které jí tam Val nechal a vyrazila ke dveřím, naštvaně do nich kopla. Dřevo zapraskalo, z druhé strany se ozvalo tiché zavrčení. Ještě několikrát do dveří kopla, ty nakonec se zaskřípěním povolily a dopadly na zem. Proti ní se vyřítili dva strážní. „Jste tu jenom dva?“ rozhlídla se pobaveně po chodbě. Než se stačili vzpamatovat vytrhla jednomu z nich meč. „To mě trochu uráží,“ zasmála se a během pár vteřin je zlikvidovala.

Vyběhla nepozorovaně krátkou chodbičkou k dalším dveřím. Tiše poslouchala co se za nimi děje, na druhé straně bylo ticho, tak opatrně vzala za kliku a otevřela. I následující chodba byla prázdná. Její naděje na únik narůstaly. Bez povšimnutí seběhla do přízemí, podvědomě tušila, že se blíží ke svému cíly. „Tohle jsme si nedomluvili,“ důrazné zavrčení za jejími zády ji vrátilo zpět do reality. Otočila se k Valeriovi s mečem připraveným k útoku. „Jenom si to zhoršuješ,“ pronesl klidným hlasem. „Nech mě jít,“ aspoň to zkusila. „Zneužíváš mého pohostinství,“ vysmál se jí do obličeje. Napřáhla se, meč prosvištěl vzchudem. Na Valeriově tváře se objevila známka bolesti. Chytil meč do holé dlaně, ostří se mu zaseklo hluboko do kůže, po čepeli rozmačkané upířím stiskem stékal pramínek jeho krve. Půstila zbraň a postavila se připravéná to s ním vyřídit pěstmi. Vykopla, noha směřovala přímo na Valeriův obličej, ten její úder předvídal a druhou rukou jí popadl za kotník. Využil proti ní její svastní sílu, zvedl jí nohu výš něž čekala, takže Beth bolestně dopadla na záda. Klekl si nad ní a pevně ji sevřel zraněnou rukou pod krkem. Její doteď klidné srdce se opět rozběhlo závodní rychlostí. „Příště to vyjde,“ vyprskla. „Žádné příště nebude,“ zavrčel a za ramena ji vytáhl na nohy. Pevně ji chytil za zraněnou ruku. Její ještě nezahojené klouby opět zapraskaly. „Au,“ zakňučela. Přes Valeriovo tvrdou masku nepoznala, jak moc ho mrzí, že jí musí ubližovat.

Dotáhl ji do jiného pokoje, na první pohled bylo jasné, že už si nebude užívat takový komfort jako do teď. „Vybrala sis to sama,“ zavrčel. Vtáhl ji naštvaně do holé místnosti a patou za sebou zabouchl dveře. Uvnitř byla pouze jedna postel, z protější zdi visely těžké řetězy, nebylo tam ani jedno okno. „Vale, já už budu hodná,“ zakňourala. „Tu o červený karkulce mam taky moc rád,“ procedil ironicky přes zatnuté zuby. Vážně ho svým chováním naštvala, bohužel si svou chybu uvědomila pozdě. Přitiskl ji násilím na zeď a kolem zápeští ji napevno zacvakl pouta. Nedýchal, aby jeho přerývaný dech neprozradil rozhořčení nad ztrátou její důvěry.

Zabouchl za sebou dveře a kvapně odešel do svého pokoje. Unaveně se sesunul do koženého křesla, hlavu si přel o do dlaně. Bolestně ho píchlo u srdce. Nechtěl ji tam zavírat, ztratil tak šanci dostat se ji pod kůži...

Autor: Luna, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rozervané srdce - 23. kapitola: