OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » S ďáblem v patách - 7. kapitola

06.11.2012 (12:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1137×

První hádka

„Pane, vy jste mi celou tu dobu lhal. Můj přítel, pan Scott, mě nechtěl získat kvůli penězům. On mě vlastně vůbec nechtěl získat. To je vaše lež a můj otec vám ji uvěřil stejně jako já. Tak jste mě chtěl, že jste se propůjčil ke lži. Myslel jste si, že na to nepřijdu,“ křičela jsem na něj podrážděně. Tak neskutečně mě naštval. Já zuřila.

„Nikdy jsem pro vás nebyl dost dobrý. Ignorovala jste mě. Ani jste si mě nevšimla. Byl jsem pro vás jen nicka. Moc jsem toužil po tom, abyste se na mě aspoň podívala, ale vy jste měla oči pro jiné a já vás tak miloval. Potkali jsme se tolikrát a vy si mě vůbec nepamatujete. Já si pamatuji každé naše setkání, každou vaši večerní róbu, každé slovo, úsměv. Jsem do vás blázen. Udělal bych pro vás cokoliv na světě. Teď jsem šťastný a vy jste se mnou také šťastná, nevidím v tom problém. Lásko má, miluji vás. Dělal jsem to z lásky. Tak jsem po vás toužil, že jsem se s vámi musel milovat už první noc. Vy jste byla přesně taková, jakou jsem si vás vysnil. Vášnivá jako já. Když jste začala opětovat mé city, mé srdce se málem rozletělo štěstím. Vy to nechápete, že jsem to dělal z lásky, že bych pro vás i umřel, udělal pro vás všechno. To je láska. Miluji vás víc než sebe,“ svěřil se mi můj muž a já mu prostě nechtěla jen tak rychle odpustit. Lhal mi a zachoval se tak neskonale sobecky. Ne tohle mu jen tak neodpustím. Ne tak lehce se nevzdám. Miluji ho pořád, i když mi lhal, ale nebude to mít tak snadné.

„Budu spát v pokoji pro hosty. Nežadoňte. Neproste mě. Lhal jste mi kvůli tomu, že jste sobec. Lhal jste mému otci, protože jste mě chtěl tak moc, že jste nemyslel na sebe, ne na mě. Nemyslel jste na má muka. Na muka ze sňatku, který byl domluvený. Já chtěla svého manžela poznat dřív, než si ho vezmu. Chtěla jsem sňatek z lásky, ne z donucení, pane. Jdu do ložnice pro hosty, nechoďte za mnou,“ řekla jsem jasně a odbírala se do své nové ložnice.

„Chtěla jste svatbu z lásky. Milujete mě. Johna Roberta Allena, který miluje vás. Naše manželství je plné lásky. Milovala jste se se mnou. Každý můj dotek, polibek, objetí a slova byla z lásky. Jsem váš manžel, máte vůči mně povinnosti a budete spát v mé ložnici, nedovolím vám odejít,“ řekl rázně. Jeho tělo bylo našponované hněvem. Jeho oči byly černé, plné ohně. Když se naštval, vypadal jako Satan z pekla. Koho jsem si to vzala? Koho to vlastně miluji?

„Pokud mě milujete. Necháte mě odejít do pokoje pro hosty. Nemůžu s vámi sdílet jedno lože. Lhal jste mi manželství je postaveno na důvěře. Pokud není, nebude to nikdy fungovat. Prosím, nenuťte mě,“ prosila jsem ho, aby mě nechal být.

„Tak si jděte, ale budete toho litovat. S vámi jsem jiný, lepší člověk. Pokud jsem od vás, něco nehezkého se stane a bude to vaše vina. Jděte, nechci vás vidět. Pak mi ale nebrečte. Varoval jsem vás,“ vyhrožoval mi můj muž. Já se radši sbalila a odešla pryč.

V pokoji pro hosty jsem plakala opravdu moc. Byla jsem tak naštvaná. Naše první hádka dopadla katastrofálně. John vypadal jako by měl chuť zabíjet a jeho oči byly temné a plné hněvu. Bylo to až děsivé. Vůbec to nebyl on, ale úplně někdo jiný.

Najednou jsem slyšela, jak se otvírají dveře od naší ložnice. John z ní vyšel, slyšela jsem jeho kroky, jak běží po schodech. Nedalo mi to. Oblékla jsem se a šla za ním. Měla jsem takový podivný pocit v hrudi. Něco se stane, určitě John něco provede. Sám to říkal.

Měl na sobě černý plášť a šel dost rychle, měla jsem, co dělat, abych mu stačila. Šli jsme asi deset minut svižnou chůzí. Musím říci, že pronásledování mého manžela nebyl ten nejlepší nápad. Opravdu byl dost rychlý. Jeho kroky byly velice hlasité. Podle mě byl ještě stále naštvaný.

Poté zaklepal u jednoho menšího domu na kraji města. V tom domě se kupodivu ještě svítilo. Bylo něco kolem čtvrté hodiny ranní. Nevěděla jsme to přesně, protože jsem se nepodívala, kolik je hodin, než jsem šla. Nebyl na to vůbec čas.

Dveře otevřel mladý muž. Ne, byl to pan Scott. Bože, co chce můj muž panu Scottovi udělat. Vyzve ho na souboj? To nemůže být pravda, to nedopustím. Za chvíli se dveře zavřely a pak zase otevřely. Pan Scott se vydal s mým mužem po ulici města. Šli pěšky dalších pět minut a já měla, co dělat, abych jim stačila. Určitě se chystají k souboji. Já hloupá, co jsem to způsobila?

Za chvíli narazili na borovicový háj a šli do jeho nitra. Já se snažila za nimi nenápadně běžet. Šlo to dost těžce. Křupající větvičky pod mými kroky mě málem prozradily. Ještě že byli pánové tak zaměstnáni sami sebou, že vůbec nevnímali, co se kolem nich děje. Měla jsem strach. Byla ještě tma a v tom lese to bylo opravdu strašidelné. Všude jsem slyšela podivné zvuky. Srdce mi bilo jako splašené a ruce se mi klepaly strachem. V duchu jsem se povzbuzovala a konejšila se. Pak jsem si začala nadávat. Jak jsem mohla být tak hloupá a jít za těma dvěma do lesa, když je ještě tma. V tom spěchu jsem si neuvědomila, jak moc riskuji. Nedalo se nic dělat, už jsem byla moc daleko na to, abych to strachy obrátila zpět k domovu.

Oba se zastavili a začali si povídat. Musela jsem jít co nejblíže k nim, abych slyšela to, co si říkají. Opravdu jsem měla strach, že na mě přijdou a bude to ještě horší. Tahle ta situace, která se teď děje, je způsobená hlavně kvůli mé osobě. Jsem opravdu hloupá. Neměla jsem to mému muži vysvětlovat. Vím přece, že když se naštve, je to úplně jiný člověk, a přesto jsem udělal takovou hloupost. Tohle bude mít následky. John mě varoval. Nadávala jsem si za to. Nepřemýšlela jsem vůbec nad následky a tady to mám.

„Proč jste jí to musel říct? Já ji miluji, vy to víte a tohle uděláte. Víte, co jste mi způsobil tím svým žvaněním, Scotte,“ řval na něj můj manžel jako smyslu zbavený. Opravdu v tom lese nešlo skoro nic vidět. Neviděla jsem do tváře ani mému manželovi, ani panu Scottovi. Slyšela jsem jen jejich hlasy, které nebyly zrovna nejtišší.

„Lhal jste jí, Johne, musí vědět, jak je to doopravdy. Jste Viktorií posedlý. Jste blázen, potřebujete pomoci,“ upozornil Johna pan Scott, a to neměl dělat. John se na něj vrhnul a začal ho škrtit. On ho snad zabije? John vytáhl dýku a zasmál se. Jeho smích byl jako znamení z pekla. On se opravdu pomátl na rozumu, to musím zastavit.

„Johne, dost,“ zařvala jsem na plné kolo. Otočil se na mě, ale pořád držel pana Scotta pod krkem.

 „Co tady děláte, Viktorie, tady nemáte být,“ řekl John a já šla k němu blíž. Měl ten temný pohled a tváře měl hněvem rudé. 

„Johne, nechte pana Scotta na pokoji. Vyřešíme to spolu, jen my dva. Neubližujte mu,“ konejšila jsem svého muže a doufal, že tu dýku položí. Bože, on ho fakt zabije, jestli něco neudělám. Musím ho uklidnit, jen já to dokážu.

„Já vás varoval, Viktorie, říkal jsem vám, že pokud odejdete z pokoje, tak se něco stane, odešla jste a bylo vám to jedno. Teď nebrečte. Je pozdě, váš přítel zemře za to, že jste byla tak sobecká. Já vás prosil, abyste zůstala, vy jste mě ignorovala, tak jako jste mi to dělala celý rok,“ řval na mě John a vyčítal mi moji slepotu. Co se to s ním děje?

„Prosím, Johne, nedělejte to,“ prosila jsem svého manžela a klekla si na kolena.

„Neproste mě, je pozdě. Probudila jste ve mně zvíře. Zvíře, které ve mně spí. Sám ďábel, který mě pronásleduje. Když jsem s vámi, tak klidně spí, když odejdete, probudí se. Tvůj přítel, umře, protože jste mě neposlechla,“ obvinil mě můj muž a pak se zasmál tím ďábelským smíchem. Proběhlo to mým tělem jako nůž. Celým lesem se rozléhal ten zlověstný smích z pekla. Začala jsem se třást strachy. Bylo pozdě. Probodl mého přítele dýkou jednou a potom sázel ránu za ranou a přitom zněl ten jeho smích. Ten smích, co z něho mrazí, ten smích, co znamená smrt, ten smích, který jsem zapříčinila já, protože jsem ho neposlechla. Je to moje vina. Můj muž byl netvor, když nebyl se mnou. Já byla jeho spása a on byl mým prokletím.

Děkuji všem za komentáře, dělají mi radost. m.

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S ďáblem v patách - 7. kapitola: