OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sama proti všem 1. kapitola

25.09.2013 (12:00) • BePixie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 592×

„Vážně?“ poulila na mě holčička s ušmudlanými tvářemi velké hnědé oči. „To mi jako dáváš? A jako jen tak?“ nevěřícně si prohlížela mnou zakoupené jablko v malých dlaních.

„Jistě, i já jednou byla jako ty, víš? My, děti z ulic, si musíme pomáhat,“ pohladila jsem ji po zacuchaných pramenech vlasů.

„Díky, paní,“ vyhrkla holčička a s chutí se do něj zakousla.

Ještě pár posledních vteřin jsem pozorovala její nadšení a pak se s jemným úsměvem na tváři vydala pryč skrz masu těl. Dobře si pamatuji ty dny, kdy můj svět byl jen o shánění jídla a přežívání ze dne na den. Svět, ve kterém přežijí jen ti nejsilnější.

Náměstí, přes které jsem se prodírala, bylo doslova zaplněno lidskými těly. Zrovna probíhající jarmark nalákal chásku ze všech koutů města a prostor kolem jen přetékal výkřiky smlouvajících.

„Ty,“ drapla jsem za hubenou ručku jednoho z hloučku chlapců, kteří se kolem mě s hlukem přehnali. „Vrať mi to, a já tě neudám strážným,“ šeptla jsem mu do ucha.

Chlapec, asi desetiletý, na mě vycenil zažloutlé zuby a podal mi váček, který jsem měla ještě před pár okamžiky uvázaný na pásku.

„Chytrý chlapec, s touhle zručností by tě někde mohli potřebovat,“ uvázala jsem váček silnějším uzlem.

Nechala jsem chlapce chlapcem a rozhlédla se kolem. Nikde nic podezřelého, ale při pohledu na hodiny na věži se mi žaludek stáhl úzkostí. Za pět minut poledne. Co se má, sakra, stát v poledne? Rozkazy zněly jasně: „Všichni v poledne na náměstí.“ Tak proč tu, u všech bohů, nikdo není?

Znovu jsem se rozhlédla a hledala známé tváře. Nikde nikdo, jen šedivé tváře občanů, netečné k okolnímu světu... Hlavně nakoupit co nejlevněji. Nebyl tu nikdo, koho bych poznávala. Že by támhle? Kvůli slunci, které mi svítilo do očí, jsem si nemohla být jistá, ale přísahala bych, že támhle za kašnou jsem viděla naše barvy. Černou a rudou, barvy Průzkumných oddílů. Poklidnou atmosféru jarního trhu prořízl jako ocelová čepel výkřik. Jasný, čirý výkřik hrůzy z dívčích úst, který se nesl navzdory všemu halasu a hluku lidí. Chvíli bylo ticho, ale pak se nesourodá masa těl pohnula jako jeden přesně řízený stroj. Z prostředku náměstí od kašny, z místa, kde jsem možná zahlédla náš prapor, se lidé rozutekli všemi směry. Panika se šířila a brzo ječeli i lidé, kteří neměli reálnou šanci vidět, co se tam vlastně stalo. Brzo utíkali všichni. Všemi směry, jenom co nejdál od kašny. Chtěla jsem se rozběhnout, ale bojujte proti proudu davu. Lidé, staří i mladí, ženy i děti, mě strhávali s sebou a táhli mě s sebou dál od centra pohromy. Ale já se tam musela dostat. Teď už jsem si byla naprosto jistá, že to byly naše barvy. Cítila jsem, že se děje něco strašného, ale jak to tak bývá, ten zlý pocit, jako když vám někdo lehce jezdí břitvou po krku, vám obvykle neprozradí, co že se stalo. Jenom jsem věděla, že je něco hrozně špatně... A pak se ozvaly výstřely. Rychlá, ostrá štěknutí pistolí. Ještě něž mě masa lidí odnesla za roh náměstí, přes všechem strach jsem zaslechla:

„Nos murum!" My jsme zeď... Motto Průzkumných hlídek.

Autor: BePixie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sama proti všem 1. kapitola: