Same Place, Other Century 3. díl (1. pohled) • OurStories.cz ~ naše povídky

3. dílek z pohledu Beccy.

23.01.2010 (19:00) • BlackAngel • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 591×

„Stefanie?“ line se halou můj milý hlásek.
„Kurva, Stefanie!!“ zvýším hlas.
„Co se děje?“ pohlédne na mě malá brunetka, velice rozespalá.
„Kde je taková ta mmm… jak se to řekne ve vaší době? V 15. Století to byla truhla asi 15×15 cm a byly v ní šperky a různý cennosti…“ přemýšlím.
„Myslíš šperkovnice?“ podívá se na mě tázavě.
„Jo, to bude ono, tak kde to je…?“
„Já nevím, seš bordelářka, kdes ju viděla naposledy?“
„Naposledy jsem ju viděla na tom dubovým stolku v hale v 15. Století… Mluvíš jako moje matka, ta to aspoň říkala právem“ zamyslím se nad starými časy, kdy jsme drželi ještě jako rodina pohromadě a to především s máminou sestrou a její rodinou, momentálně mám na mysli časy strávené společně s Anne-Mary. ‚Blonďatá pizda‘ pomyslím si.
„Já jsem tady v 15. Století nežila, takže jsem ju neuklízela…“
„Vsadím se, že to uklízela matka, ale tý už se asi nezeptám kam to dala, i když na ten hřbitov bych se vydat mohla…“zabývám se mojí hloubkovou úvahou.
„Jsi morbidní“
„Co bys chtěla po 344 let starým upírovy, jsem jen znuděná a sentimentální.“
„Půda“
„Co půda?“
„Tam je hodně krabic, možná je tam i to, co hledáš…“
„Kde je půda?“
„Co třeba ve střeše?“
„Fajn“ skočila jsem do prvního patra, pak do druhýho, pak do třetího a pak na půdu, řeknu Vám, tohle mi opravdu chybělo.
„Tady je bordel!“ řeknu si pro sebe, když vidím haldy pavučin, zděsím se, mohlo by se tu najít i něco na zakousnutí…
„Rok 2008, 2007, 2000… Sakra, jsou tu vůbec starý věci? Půda je pro starý věci jako stvořená, pokud si někdo myslí, že věci dva roky starý jsou opravdu starožitnost, která musí být na půdě tak to se mýlí!“ rozčílím se a vyhodím krabici střechou ven.
„Mno konečně 1689…“ otevřu krabici a trochu se mi uleví. Konečně něco opravdu starýho.
„1683, to jsem zvědavá“ doufala jsem, že v krabici s rokem úmrtí sestřenic Benetových bude něco zajímavého a především ta truhla.
Chtěla jsem věci vydělat, ale bylo jich tolik, že jsem nevěděla, kam je dát, prostě tu není místo, tak já si ho udělala. Vyhodila jsem všechny krabice do roku 1600.
„Hned je tu víc místa“ pomyslím si a začnu vydělávat starožitnosti z krabice.
Fotky, stovky fotek, kde jsme všichni šťastní, ještě tam mám medovou pleť a milé oči. Krásné černo-červené šaty mi lemují postavu a zvýrazňují úzký pas, perly ve vlasech a na ruce prsteny, byla jsem jako člověk opravdu nádherná, co bych dala za to vrátit se do mojí doby. Doby kdy jsem se s nikým nehádala a užívala si života do syta.
Úplně na dně leží malá, ebenová truhlička.
„A mám tě!“
Začnu ji otvírat. Konečně najdu to, co hledám, v rožku se totiž tetelý malý, nenápadný, docela lesklý, stříbrný řetízek. Vzpomněla jsem si na moment, kdy tenhle řetízek sehrál zásadní roli, možná kdybych ho minule neměla na krku, tak tu dnes nejsu a dřív bych si prostě užila lidský život, umřela poklidnou smrtí a tohle století bych nikdy neznala. Opravdu jsem se rozčílila, řetízek jsem prostě roztrhla na půl.
Tak, konečně to hezky vybarvuje moji situaci… Anne-Mary, blondýnka s hnědýma očima a na druhé straně já, už nejsme spolu, jsem jen já a ona, mezi náma je barikáda, barikáda, která sahá až do 15. Století, myslím, že když ji neodstranilo 600 let, tak už to takhle zůstane navěky. To je ale divný slovo, kord, když ho řekne upír. Navěky, navěky, navěky, myslím, že to slovo už z mojí hlavy nedostanu, tohle můžou říkat lidi, ale od upírů je to divný, jsem možná paranoidní, ale kdybyste žili mým životem, pochopíte. Navždy, to jsem říkala jako člověk, pořád navždy, sestřenky navždy, navždy spolu, ale nikdy jsem nepočítala s tím, že by se to někdy stalo doslova. Vlastně se to nestalo, ale stalo. Je to složitý, já žiju navždy, ona žije navždy, ale společně určitě nejsme.
„Becco!“ vyruší mě ze zamyšlení nad slovem navždy moje milovaná sestřenka.
„Co to ke všem upírům děláš?!“ vyděšeně se na mě podívá. Jen mlčím a vyděšeně ji sleduju. Právě jsem roztrhla všechny maše vzpomínky. Už nikdy to nebude jako dřív, nikdy, i kdybychom jsme se daly zase dohromady, tak upírkami zůstanem do doby, než nás někdo zabije a myslím, že to se tak rychle nestane. Možná v to i trochu doufám.