Scary Secret of My Family - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Co když jste problémová čtrnácti letá dívka, která zjistí, že její otec, kterého v životě neviděla, není člověk?

09.12.2010 (20:00) • Kassiel • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 990×

„Em? Emily! No tak, ty víš, že jsem to tak nemyslela! Prostě... jenom jsem se neudržela, když jsem zvedla ten telefon! Prosím tě, Em! Emily?“

„Jdi pryč!“ zamumlala jsem do polštáře.

„Dobře. Za chvíli bude večeře tak... nezapomeň přijít.“

Ozvaly se kroky a moje matka nestála za dveřmi sama.

„Je v pohodě?“ zeptal se Felix, mámin nový přítel.

„Ne, není v pohodě! Celé jsem to zkazila! Proč musí být tak porblémová? Špatně jsme ji vychovala...“

„Ale ne, Mag, ty za to nemůžeš! Nedávej si vinu za to, že je tvoje dcera... poněkud nevychovaná...“

„Jak tohle můžeš říct? Ty holky ji do toho problému namočily! Nechaly ji tam stát a utekly!“
„A ona byla moc hloupá na to, aby vzala nohy na ramena!“

„Felixi, jak tohle můžeš říct? Brzo bude tvoje dcera a...“

Už nestačil doříct větu. Jakmile jsem to uslyšela, zapoměla jsem na všechny pocity a naplnil mě vztek.

„Cože?!“ zařvala jsem a prudce otevřela dveře, takže Felix, který se o ně opíral zavrávoral, a převrhl vázu na stolku vedel mých dveří.

„No, Em... Snažila jsem se ti to říct, ale jakmile přišla řeč na Felixe, nenechala jsi mě to doříct... No a...“

„Zkrátka se budeme brát. Na jaře,“ oznámil mi Felix přímo.

„Ty jsi takovej... To nemůžeš brát ohled na moje city?“ vydechla jsem.

„V poslední době jsi citlivá až moc!“

„Tak dost!“ zakročila máma. „Nemůžu se dívat, jak se moje dcera a muž, kterého miluji, hádají!“

„Už se na to dívat nemusíš, protože já se stěhuju!“ vyhrkla jsme bez přemýšlení.

„A kam půjdeš?“ vyštěkl Felix.

„Kamkoliv, když nebudu muset být pod jednou střechou s tebou.“ To byla moje poslední slova. Pak jsme zabouchal dveře pokoje,

Sesypala jsme se na postel. Doufala jsem, že to Felix pochopí jako narážku, aby vypadl.

Já nechci nikam jít! S mámou nám bylo dobře, dokud se k nám nenastěhoval. Chodily jsem po nákupech, po večerech brečely jedna druhé na rameni při nejnovějších romantických filmech, cpaly se popcornem...

Jak mi tyhle chvíle chybí! Chtěla bych se vrátit zpátky do doby, kdy mi bylo pět. Všechno bylo jednoduší. Neptala jsem se, kde je táta. Nepotřebovala jsem ho. A když jsme se jednou zeptala, máma mi představila Felixe. Týden jsem nevyšla z pokoje, jenom když nebyli doma, jsem šla ukořistit něco z lednice.

A teď? Teď tu budu zavřená snad ještě déle! A nebo vážně uteču... NE! Já tu zůstanu, a budu tu tak dlouho, než Felix vypadne! A já s mámou budeme zase šťastné.

Rozhodla jsem se tedy jít Felix vypudit alespoň pro dnešní večer.

Sešla jsem se schodů, ale před posuvnými dveřmy do obýváku jsem se zastavila.

„... Tím chceš říct, že je to všechno moje vina?!“

„Ano! Přesně to chci říct! Kdyby ses o ni víc starala, nemusely vzniknout tyhle problémy, a celé město by si o nás nepovídalo!“

„Dobře, víš, že to nebyla její vina! Už jsem ti to říkala! Ony ji v tom nechaly! Ty tak zvané kamarádky ji nechaly přímo uprostřed hořících záchodů a...“

„Cože?“

„Ano! Ty o tom snad nevíš?“

„Já jsem myslel, že se bavíme o těch ukradených botech!“

„To bylo před měsícem!“
„A to musí každý měsíc vyvést něco jiného?“

„Právě ti to vysvětluju! Ony ji tam nechaly hned vedel hořících záclon a...“

„Záclony?“
„Jo!“

„Proboha a to tam kouřily?!“

„No...“
„Takže ona kouří?!“

„Vždyť ti povídám, že s tím neměla nic společného!“

„Jak to můžeš vědět? Co když zase lhala?“
„Emily mi nikdy nelhala!“

„Že ne? A co ty kradené boty?!“

„Co?“

„Řekla nám, že na ně ani nešáhla, jenom že zrovna byla v šatně. Ale já jsem byl za ředitelem, a on mi řekl, že ji našli přímo s botami v ruce!“

„Tys byl za ředitelem?“

„JO!“
„Vždyť si to vymyslel! Moc dobře víš, že si na Emily zasedl!“
„Jo? To ti zase nakukala ona co?“

„Všiml sis, že ani nedokážeš vyslovit její jméno?!“
„A ta bys snad dokázala vypustit z úst jméno cizího spratka, který jenom dělá problémy?!“

A pak bouchly dveře na zahradu.

Opatrně jsem vešla do obýváku.

Máma seděla na zemi, hlavu v dlaních a z očí se hí řinuly hotové vodopády slz.

„Svatba asi nebude...“ zaskuhrala.

„Mami! Co to povídáš? Jedna hádka, a už by se rušila celá... svatba?“ To slovo mi nešlo na jazyk...

„Vždyť jsi ho slyšela,“ vzlykala máma.

„Ale ne! Já to neslyšela!“

„Emily, vím, že jsi poslouchala. Alespoň ten konec jsi slyšet musela.“

„No, to jo... konec jo...“

„Víš co? Půjdu udělat něco k večeři.“

„Jo, mám docela hlad.“

Máma se zvedla a šla do kuchyně. Já jsem seděla na zemi a zesílila zvuk na teelvizi.

„... čím dál víc dětí páchá sebevaždy. A důvod? Těch je několik. Nešťastná láska, deprese ze života, ale nejčastěji rodiné rozpory. A k takovéto hádce může vést malý problém, jako třeba ,Jak vymalovat obývák?'. Rodiče se neshodnou, dítě chce zasáhnout a BÁC! hádka je na světě! Dítě je pak nešťastné a...“

„Sakra! AU!“ ozvalo se z kuchyně a zároveň jsem ucítila něco zvláštního.

Že už by byla máma hotová s večeří?

„Mami?“ zavolala jsem se zvedla se.

„To je dobrý... Jenom... nechoď jsem, vím jak jsi citlivá na krev.“
„Já že jsem citlivá na krev? Nikdy se nikomu v mým okolí nic nestalo. Ani mě! Jak můžu být citlivá na něco, co jsem v životě viděla jen v televizi a...“ vešla jsem do kuchyně a uviděla tu spoustu krve. Byl snad všude! Na lince ležela hromada bílo-červených ubrousků, na dřevěné podlaze přímo zářily kapky krve. Ale nejvíc jí bylo na mamčené ruce.

„Emily! Můžeš jít prosímtě do obýváku? Jenom jsem se řízla, nic to není!“

Podívala jsem se na tu spoustu krve.

„Ne, to teda nemůžu! Jsi zraněná! Podívej na tu červenou krev!“

Zase jsem ji ucítila. Ale už to nevonělo jak něco dobrého k večeři. Věděla jsem, že je to krev, a už to páchlo.

Zvedl se mi žaludek a zatočila se mi hlava.

„Emily! Proboha!“ Máma si rychle ovázala utěrku kolem ruky a spěchala mě podepřít.

„Já jsem v... jsem v pohodě,“ zamumlala jsem. „To ty máš kolem ruky utěrku, nasakující se krví!“

Sledovala jsem jako hypnotizovaná máminu ruku, která mě podepírala.

„Já... já si musím sednout,“ řekla jsem a posunula se ke stolu, kde jsem sebou pak plácla na židli.

Máma si opatrně oddělala utěrku.

„Už to neteče,“ prohlásila nakonec, ale utěrku si na ruce nechala.

„Proč přede mnou schováváš krev? Nejsem malá, vím, jak vypadá, když se někdo řízne. Rozohdně se tady nerozbrečím, že umřeš!“