OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Šedá myška 9

18.09.2011 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2722×

Měla podezření, že se schovává, aby si toho učitel nevšiml.

„Myslel jsem, že máš jen dohlížet,“ povytáhl obočí.

„Udolal mě ten tvůj sladkej bezradnej pohled,“ zapředla. Ani se na něj nepodívala. Sledovala soustředěně tekutinu v baňce a kroužila s ní nad plamenem.

Překvapeně zamrkal a otevíral už pusu. Raději ho zarazila, než plácne kravinu.

„Klid, to byl vtip, jsi mi úplně volnej.“

Překvapeně sklapl. Po chvíli se ale začal pobaveně culit.

„Au, to bolelo.

„Ty to přežiješ,“ odsekla. „Tady to máš,“ postavila baňku do stojanu před ním.

Překvapeně se podíval na baňku s bílou sraženinou u dna. Sendy se s ním už dál nezdržovala. Sebrala ze stolu svoje věci a obešla ho. Byla na půl cesty ke dveřím, když se ozval zvonek ukončující hodinu a Michael se za ní konečně otočil.

9. Dámská jízda

„Tak to mě podrž!“ zamrkal Rey, když si k nim přisedla po chemii v jídelně. „Maxi, dělej! Dej sem mobil!“

„Co, proč?“ nechápal, ale poslechl. I ostatní čekali, co má Rey za lubem.

„To se musí zdokumentovat!“ začal s ním šermovat a natáčet na Sendy. „Robinsová se usmívá!“ Ozval se zvuk foťáku. „Teda skoro.“ Vykoukl z poza mobilu a podíval se na ni. „Velmi nebezpečně se to tomu ale blíží.“

„Jsi pako,“ zakroutila hlavou Vera.

„Čemu vděčíme za tvou výjimečně dobrou náladu?“ nedal se tak snadno odbýt.

„První školní den, který se zatím neproměnil v noční můru.“ Ani za nic by nepřiznala, že ji tak pobavil ten cvok na laborkách.

„Tak to by se mělo oslavit, ne?“

Zavrtěla hlavou.

Byla ráda za jejich společnost a ty jejich blázniviny, které ji pomáhaly odvést myšlenky od tohle všeho. Tím to ale končilo. Neměla v úmyslu se s nimi příliš sbližovat. Nemělo by to cenu. Za týden na nejvýš dva odtud odejde a co pak?

Po posledním zazvonění se chodbami začaly řinout proudy studentů. Prokličkovávala mezi nimi. Dobrá nálada byla pryč. Pohřbila ji šeď za okny. Na sklo dopadaly roztroušené kapky deště. Neměla tenhle déšť ráda.

Pamatovala si, jak jako malá se smíchem tančila mezi kapkami. Vítala déšť, který alespoň na chvíli svlažil rozpálený písek na pláži za jejich domem. Bylo to pro ni moře, které se začalo valit z nebe. Teplé kapky smývající ze všeho okolo prach a barvy se po něm rozzářily...

Tenhle déšť přinášel jen další zimu, která nepříjemně zalézala za krk.

Jen co vyšla před školu, natáhla si na hlavu kapuci a ruce zarazila do obřích kapes po stranách mikiny. S hlavou skloněnou mířila k hlavní bráně.

„Hej, Sendy, nerozmyslela sis to?“

Reyův hlas se ozval kousek od ní. Překvapeně se po něm otočila. S nadějí se na ni usmál.

Jen zavrtěla hlavou. Tohle prostě nebyla ona, nebyl to její svět a ona do toho nechtěla zabředat zbytečně víc, než by bylo nutné.

Vyhnula se hloučku chichotajících se holek a s nenápadností, kterou si za posledních pár dní bravurně vypěstovala, se protáhla okolo pomalejší skupinky branou ven. Tam už na ni čekalo překvapení.

„Sendy, halo, tady!“ zamávala na ni Meggie. Stála tam pod deštníkem s velkými květy. Někteří studenti se za ní zaraženě otáčeli. Jí to ale na náladě neubíralo. Usmívala se, jako by vůbec nelilo a všechno okolo se neměnilo v zablácenou břečku. Ona měla vlastní svět, kterého se tahle šeď zřejmě neměla šanci ani dotknout.

Dokonce jako by ani nevnímala ty pohledy na její staromódní usedlý vzhled. Nebo jí to bylo prostě jedno. Stejně jako Sendy. Jí na těhle okolo nezáleželo. Ať si myslí co chtějí.

„Ahoj,“ broukla na Meggie, jakmile se probojovala až k ní.

Ta ji obdařila zářivým úsměvem, až jí oči téměř zanikly ve vějířcích vrásek.

„Taky tě ráda vidím, zlatíčko.“ Pak její pohled zalétl někam za ni. „Kamarádi?“ Sendy putovala po směru jejího pohledu až do míst, kde pod stromem postávali Rey, Sam, Max a Vera. Dohadovali se zřejmě, kterým směrem se vydat. Přes déšť je nemohly slyšet, ale jejich šermování rukama se prostě nedalo přehlédnout.

„Ne, ani ne.“

Sklopila hlavu, aby unikla jejímu pátravému pohledu.

„To nic, nějaké si brzy najdeš,“ uzavřela to Meggie. „Pojď, uděláme si dámskou jízdu.“

Sendy na ni nechápavě zamrkala. Neměla tušení, že Meggie o dámské jízdě kdy slyšela.

„Projdeme pár obchodů, stavíme se v kavárně na kávu se šlehačkou, prostě si tenhle den užijeme.“

Ne, neměla tušení co to je. Jenže Sendy neměla to srdce ji zklamat. Na místo toho se pokusila na tváři vydolovat ten nejnadšenější výraz, co momentálně zvládla. Jo, byla to bída a koutky táhla vzhůru jako by vážily snad metrák, ale Meggie to evidentně stačilo. Obdařila ji ještě zářivějším úsměvem a chytila za paži. Strhla ji tak pod svůj deštník a rozcupitala se po chodníku.

Domů se vrátily už po dvou hodinách.

„Opravdu nechápu, co se ti nelíbilo na té lampičce. Byla kouzelná,“ zavrtěla Meggie znovu hlavou, zatím co ukládala deštník do stojanu v předsíni. „V pokojíku žádnou nemáš a tahle by tam krásně pasovala. Rozzářila by to tam.“ Sama se usmála své vlastní slovní přesmyčce.

Jo, přesně tak, zářila by tou jasně růžovou po celém pokoji. Na Meggie bylo vidět, že je zklamaná z toho, že nakonec skoro nic nevybraly. Jen tlustý teplý svetr, který Sendy opravdu v tomhle počasí potřebovala.

„A nebyly na ní ani žádné květiny,“ zkusila to ještě jednou. Sendy na ní viděla, že by se nejraději vrátila a hned tu blbou lampu koupila. Vlastně strávila poslední dvě hodiny jen samým přesvědčováním, že nepotřebuje tohle a ani tamto.

„Nemělo by to cenu.“

Sendy si uvědomila, že to řekla nahlas, až když se Meggie zarazila. Kráčela už po schodech nahoru, aby se převlékla, ale ticho za jejími zády ji donutilo se otočit.

„Já, já jsem to myslela,“ zamumlala nervózně, do Megiiny strnulé tváře. „Třeba sem po mě pošlou nějakého kluka a tomu by se růžová nelíbila.“

Sendy by si nejraději vrazila facku. Věděla, jak si Meggie zakládá na svém chování a kultivovaném vystupování. Vždy se chovala jako dáma a i když se jí něco nelíbilo nebo se jí dotklo, vždy to dokázala ukrýt za poklidný výraz. Jako teď. Stály tam v naprostém tichu a hleděly na sebe.

Sendy by nedokázala odhadnout, jak dlouho to trvalo, ale jí to připadalo jako hodiny. Hodiny, které strávila se svým řvoucím svědomím. Ublížila jí. Ona se tak snaží, každičký den od jejího příjezdu dělá co může, a netuší o co tu vůbec jde, že třeba už příští den se může ve dveřích objevit jeden z agentů a celá tahle můra skončí.

„Možná máš pravdu,“ pokývla nakonec Meggie hlavou. Pohledem při tom však uhnula stranou. Nepodívala se na ni. Ani při těch slovech, ani když ukládala boty pod lavici než se vytratila do kuchyně.

„Jsem husa!“ zavrčela Sendy a vyrazila nahoru. Ne, neměla v plánu tu zůstat ani o minutu déle, než bude nutné, ale takhle to předhodit Meggie, bylo vážně hnusný. Jenže, na druhou stranu, byla blbost nechat si nakoupit věci, které stejně nebude mít možnost pořádně ani využít. Oblečení, věci do pokoje. Nic z toho nepatřilo do jejího normálního života, do toho, kam se už brzy budě moct znovu vrátit. To co tu teď musela nosit by pak nejraději zakopala nebo spálila.

Sakra!

Vyplivla rovnátka do dlaně a pohodila na prádelník. Nenáviděla tenhle život a pomalu začínala nenávidět i sama sebe.

> Návrh >

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šedá myška 9: