OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Selena - dcera krále upírů a žena vlkodlaka? To tedy ne - 2. kapitola

21.03.2010 (15:00) • Annabelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1532×

Vyjednávání netrvalo dlouho, asi půl hodiny. Byla jsem za to vděčná, ještě pět minut a asi bych Godrikovi utrhla hlavu, ty jeho oplzlé pohledy byly příšerné. Otec s Lucianem k nám přicházeli a usmívali se, takže to dopadlo dobře. Všichni jsme vstali a čekali, co nám oznámí.

„Určitě čekáte na to, jak jsme se dohodli, takže jsme se s Lucianem usnesli, že je na čase válku ukončit a aby se náš mír utvrdil, rozhodli jsme, že se naše rody spojí, budeme jedna rodina a proto moje krásná dcera Selena pojme za chotě Lucianova syna Michaela.“

Mně a Michaelovi spadla čelist a Godrik dostal záchvat smíchu.

„Otče, to nemyslíš vážně?!“

„Ano myslím Seleno, chceš přece, aby válka skončila, tak si musíš vzít Michaela. Zítra se oznámí vaše zásnuby.“

„Tak to v žádném případě, já si ho nevezmu a víš co otče, já nechci, aby válka skončila, jen ať pokračuje, mně to nevadí.“

Utekla jsem do svého pokoje, popadla jsem z postele polštář a začala ho trhat na cucky. Nemůžu tomu uvěřit, proč mi to otec udělal, proč mě takhle zradil? Celý život vlkodlaky zabijím a teď si ho mám vzít, nebo s ním dokonce spát, tak to tedy ne! Někdo zaklepal na dveře.

„Seleno, tady Michael, můžu dál?“

„Hm, pojď.“ Sedla jsem si na postel.

„Co chceš ?!“

„Podívej, taky z toho nejsem nadšený, ale chci, aby válka skončila a jestli konec válka znamená svatbu s tebou, tak si tě vezmu. Vím, že tobě je jedno, jestli válka skončí, ale přece nemůžeš být tak sobecká, nemůžeš nechat umírat další upíry, nebo vlkodlaky, i když na vlkodlacích ti asi moc nezáleží. Já vím, že se ti lykani hnusí, že se ti já hnusím, ale vezmi si mně, ukonči to krveprolití, prosím uděláš to pro mně, vezmeš si mě?“

Michael mluvil pravdu, v jeho očích jsem viděla prosbu, ale také bolest. Chtěl válku ukončit, ať to stojí, co to stojí.

„Ano, vezmu si tě, ale jenom kvůli tomu, že nechci, aby umírali další upíři a taky nechci zklamat otce, doufám, že je ti to jasný.“

„Jo, je mi to jasný a díky.“

„Neděkuj mi o děkování od lykana nestojím.“

„Fajn.“

„Už radši běž.“

„Půjdu, ale ty půjdeš se mnou.“

„Ty mi nebudeš rozkazovat, já nikam nejdu.“

„Seleno prosím.“

„Dobře sakra, tak jdeme.“

Vyšli jsem z mého pokoje a šli mlčky za mým otcem a Lucianem. Ihned, jak mě otec spařit, hodil po mně rozzlobený pohled.

„Jdu se omluvit za své chování, vaše rozhodnutí mě překvapilo, ale souhlasím s ním, vezmu si Michaela a chci, aby svatba byla co nejdříve.“

Podíval jsem se na Michaela, který stál vedle mně, ten se na mně usmál.

„Díky,“ zašeptal.

„Nemáš zač a neděkuj mi, už jsem ti to jednou řekla,“ řekla jsem šeptem.

„Výborně,“ řekl otec a začal tleskat.

„Tak vidíš Viktore, přeci jenom budeme příbuzní,“ řekl Lucian.

„Ano, jsem rád, že se moje dcera umoudřila.“

„Ale Viktore, představ si, že jsi na Selenině místě, zachoval by ses stejně.“

„Ano, to asi ano.“

Docela jsem koukala, Lucian se mě zastal, on mě chápal, jak vidím, všichni vlkodalci nejsou zas tak špatní, tedy někteří.

„Díky, že se mě zastáváte Luciane.“

„Ale Seleno, všichni by jsme se chovali stejně, být na tvém místě.“

„No nepůjdeme se najíst?“ zeptal se otec.

Vlkodlaci se na něj nechápavě podívali. Začala jsem se smát, otec to pochopil.

„Nebojte, máme i jídlo, ne jenom krev.“

Vlkodlakům se viditelně ulevilo. Šli jsme do naší velké jídelny.Uprostřed jídelny stál velký starožitný stůl. Na každém konci stolu byly honosné dřevěné židle potažené černým semišem.
Podél stolu na obou stranách bylo devět židlí, tedy celkem osmnáct, židle už nebyly tak honosné a byly potažené zeleným semišem. Otec si sedl do čela stolu na jednu z honosných židlí, Lucian si sedl po jeho pravici a já po jeho levici. Michael si sedl vedle mně a Godrik vedle Luciana. Za chvíli nám začali nosit na stůl. Otci přinesli velký skleněný pohár s krví a nám ostatním kuře ála bažant. Jelikož jsem poloupír, tak můžu jíst i normální jídlo, ale krev musím pít také, ale jen občas. Upíři mají vyvinutější smysly než lidé, tak si dokážu chuť jídla užívat. Poznám každou ingredienci pokrmu, nebo poznám, jak je víno staré, nebo z jakých je hroznů, je to opravdu úžasné. Jsem ráda, že jsem poloupír, protože kdybych byla upír, neznala bych tolik dobrého jídla a pití.

Autor: Annabelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Selena - dcera krále upírů a žena vlkodlaka? To tedy ne - 2. kapitola: