OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Silvermoon - Nové obzory

07.12.2012 (18:00) • Casstial • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 445×

Milý čtenáři,

ani netušíš, jak rád bych o Tobě věděl víc. Nevím, na jaké straně právě stojíš, ani jestli mě po přečtení těchto stránek pochopíš, nebo odsoudíš. Mám za sebou spoustu špatných rozhodnutí, které se mi jen těžko povede před Tebou obhájit. Ale pokud je to poslední správné a já budu úspěšný, již nebudou žádné strany vedeny ideologií svých několik staletí starých předchůdců. Až do poslední chvíle jsem to nechápal. Ono je tak lehké přijmout rozhodnutí svých předků, kráčet po jejich cestě a zcela se podrobit osudu, který nám neomylně určí kdo je přítel a kdo ve své přirozenosti bez svého či cizího zavinění zase nepřítel. Teď mám však již oči otevřené, ale prožil jsem opravdu hodně, abych to pochopil. A právě proto tu tohle po sobě zanechávám, aby ses mohl poučit z mého života. A snad taky v naději, že jednou budu někým pochopen. Třeba právě Tebou. Předem se Ti omlouvám, vypadá to, že dnes večer popíši hodně stránek. I přesto prosím, abys žádnou z nich nevynechal, věřím, že jen po přečtení všech pochopíš mé motivy a činy. A za přebytečné detaily se omlouvám. Všechny teď vyplývají na povrch v mé mysli. Ale snad trochu té nostalgie člověku na konci jeho života odpustíš.  

*** 

Crrr! Cr! C.. Následovalo ještě tiché zapraskání a zvonek snad už navždy utichl. Opustil nás však statečně, protože ještě stihl ohlásit konec mé poslední vyučovací hodiny. Normálně jsem byl za konec tělocviku vždycky rád, ale tou dobou se mi vrátila, nebo se spíš konečně objevila má kondice a síla. Neochotně jsem se rozloučil s pár minutami slávy a vešel do šatny. Tam jsem se ale nemohl zdržet moc dlouho. Věděl jsem totiž, že El do dvou minut vyjde z laborek, zdolá dvě patra a půjde na oběd. Nasoukal jsem se do červeného svetru s černými pruhy a už chtěl běžet do jídelny, když mi John zatarasil dveře. Ten bezmála dvoumetrový svalovec si tisknul mokrý ručník k levému rameni a nevěřícně na mě hleděl. „Téčko, víš, že ti při hře občas svítěj oči? Na mě to hrát nemusíš. Co za svinstvo to v poslední době bereš?“ Tehdá jsem si myslel, že si tím chce jenom vykompenzovat ty ubohé čtyři body, které v basketbalu proti mně nahrál. Bez odpovědi jsem ho obešel a svižným krokem zamířil k jídelně. Je pravda, že už v té době se mi děly divné věci. Několikrát jsem v noci běžel jen tak rovně za zářícím měsícem, pak se vyčerpal a zase běžel zpět domů do postele. Mezi další divné věci patřila má posedlost… No, v té době jsem to označoval za „zájem“ o El. Ta holka mi sice vždycky přišla taková zajímavá a tajemná, ale ty poslední dny mě k ní něco táhlo. Nějaká nepopsatelná, až skoro otcovská touha ji chránit. Nevěděl jsem, kde se to vzalo, ale čas od času mě začala hrozně bolet hlava a ono nutkání být u ní stoupalo. Nutno přiznat, že si mě začala všímat až od doby, kdy jsem ji díky svému „zvýšenému zájmu“ zachránil před magorem jedoucím v BMW po chodníku a utrhnutým kusem lešení z rekonstrukce ve východní části školy. Tenkrát mi přišlo celkem zvláštní, že tato vzorná studentka, s matkou ve vedení školy, tak přitahuje nehody…

 „A… Ahoj!“ Oslovil jsem nesměle El, když se mi ji konečně podařilo dohnat. Jen se beze slova na mě usmála a šla si i s nějakým nevábně zapáchajícím dietním salátem sednout k dalším poněkud zvláštním studentkám školy. Ano milý čtenáři, jen kvůli tomuto okamžiku jsem až do jídelny běžel. Já jsem se Elizabeth inspirovat nenechal a naložil si na svůj tácek pořádný kus masa, který sem ještě navíc zasypal brambory. Ono i má spotřeba jídla značně vzrostla. Sedl jsem si hned ke stolu vedle, abych měl na El pěkný výhled a pustil se do jídla. „Mohu si přisednout Thomasi?“ Zeptala se zdvořile Juliet. Jen jsem trochu neochotně přikývl. Juliet byla vysoká slečna s kaštanově hnědými vlnitými vlasy až po lopatky. Chodila o ročník výš, byla velice sportovně nadaná a kolovala o ni historka, že to právě ona zlomila Johnymu na začátku školního roku nos, když se ji snažil svést. Ovšem připadala mi taková zvláštní. Neustále tvrdila, že mi může pomoci a nějak podezřele se zajímala o to hnusné kousnutí, kterým se mi na stehno podepsal nejspíš nějaký pes… Nepamatoval jsem si to a její zájem o mé zranění mi připadal poněkud úchylný. Prohodil jsem s ní pár zdvořilostních frází o počasí, které bylo ten den mimochodem opravdu nádherné, a už vyrazil pomalu z jídelny za El.

Překvapivě nemířila dolů k východu, ale odbočila doleva ke kabinetu své matky. Chtěl jsem se otočit a jít domů, ale náhle mě opět začala otřesně bolet hlava. Držel jsem si odstup asi deset metrů, když se kolem El utvořil kroužek dalších studentů. Některé jsem dokonce znal, byli to převážně slušní a bezkonfliktní spolužáci. V ten moment ovšem ne… Všichni čtyři se vrhli na Elizabeth a já se bez váhání rozběhl přímo do jejich středu. Prvního jsem smetl pouhou rychlostí běhu k zemi. Než se v kroužku stačím zorientovat, schytám povedený pravý hák. Nepatrně mi zrudne tvář, ale útočníkovi v zápěstí slušně křupne. Neváhám a kopnu ho nacvičeným obloukem - z večerních kurzů smíšených bojových stylů - do kolena. Nikdy to na tréninku nemělo takový efekt – nepřítel se skácí k zemi. Rychle se otočím za hlasem sténající Elizabeth, přičemž tak nějak zavadím o třetího agresora. Ten padá omráčený na zem. Čtvrtého chytnu za rameno, a i když je asi o půl hlavy vyšší, doslova s ním hodím o protější zeď dřív, než ten třetí dopadne na zem. Krev ve mně vře a bolest hlavy rychle ustupuje. Oči žlutě září… Nejsem schopen slova… Jen letmo pohlédnu na překvapenou El, která se krčí v rohu. Další kroky! Překvapivě klidné… Nějaký muž v černém kabátu s delšími blond vlasy v culíku se přibližuje… Není to student ani profesor… Automaticky sevřu pěsti. Něco mě na tom muži strašně odpuzuje! Chci se nadechnout a něco říct, ale místo toho ze sebe vydám jen nějaký divný skřek… Skoro spíš zavrčím. Aniž bych si to uvědomil, běžím k tomu muži! Napřáhnu se k úderu, ale i přes tu všechnu rychlost minu! Zkusím štěstí znovu, ale sotva se napřáhnu, muž je za mými zády a tentokrát letím ke zdi já… Omítka se bortí! Opět zavrčím, tentokrát však bolestí. Překvapivě jsem stále na nohou. Muž na mě překvapeně pohlédne. Ten odpor k němu je tak intenzivní! Odrazím se od zdi a skočím po něm! Takovou odhodlanost nejspíš nečekal. Strhnu ho v letu sebou… Naneštěstí je tam okno… Oba padáme… Nestačím ani přivřít oči a už jsem na chodníku… Překvapivě jsem stále na nohou, jen jednou rukou se ještě dotýkám chodníku… Překvapivě stále dýchám.

Instinktivně jsem se podíval kolem, ale po neznámém muži zůstal asi dva metry od chodníku jen jeho klobouk. Chvilku jsem hleděl na ten klobouk a pak konečně zvedl hlavu k rozbitému oknu asi o šest metrů výše. Při té představě se mi zatočila hlava.

„Hej! Eliz…“ Mou snahu zeptat se El, zda je v pořádku, přeruší něčí ruka na mých ústech. „Ta už bude dávno u maminky! Co ti slíbily, že chráníš ty zrůdy před dalšíma zrůdama a kašleš na vlastní?“ Ten hlas mi byl dost povědomý. Byla to Juliet. Vůbec jsem ale nechápal, co mi tím chtěla říci. Nejspíš poznala ten tupý výraz v mé tváři, protože na odpověď nečekala, máchla rukou, popadla mě za rameno a táhla do svého auta. „Promluvíme si jinde všichni. Teď musíme pryč, pokud teda nečekáš na druhé kolo.“ Bez váhání jsem do auta nastoupil. Juliet nastartovala a odjeli jsme neznámo kam…  

Autor: Casstial, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Silvermoon - Nové obzory: