Skrytá v krvi 20 • OurStories.cz ~ naše povídky

Bonie je doma. Je s Henrym. Všechno je tak, jak má být. Všechno je tak, jako dřív.
Bože, jak ráda by si to myslela, ale to vědomí, že ON je tam někde zavřený. Jen o patro níže.
Jeho tvář, jeho vztek, to co řekl... Stále jí to rezonuje v uších a vidí ho před očima. Nedokáže přestat. Jako by otevřel tajnou přihrádku v její vlastní hlavě.

29.11.2012 (13:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2078×

Sledovala ho, jak přešel k ní. Beze slova se sehnul a zvedl ji. Šel s ní zpátky do pokoje. Zastavil se až nad postelí.

Myslela si, že ji jen položí, ale on se už ani nepohnul. Jen ji držel. Pod dlaní cítila pravidelné údery jeho srdce. Jeden za druhým. Pak sklonil hlavu. Opřel se čelen mezi její tvář a rameno. Objala ho pažemi okolo krku.

Nechtěla, aby ji pustil a on to neudělal. Její stisk zesílil, když se pohnul. On se však položil na postel, i s ní v pažích.

„Myslel jsem, že přijdu o rozum,“ zašeptal.

20.

Stále ji držel i když se vzbudila. Cítila jeho dech a zátylku. Jako by se všechno vrátilo tam, kam patřilo. Jen...

Zahleděla se do tmy v pokoji. Jako by cítila jeho přítomnost v domě. Stále znovu a znovu se jí vybavovala jeho tvář a to co jí řekl.

Nenáviděl ji kvůli tomu, jak vypadá tak moc, že ji chtěl pohřbít zaživa, ale zabít ji nedokázal. Viděla ten jeho boj. To jak se mu přitom třásla ruka.

Když ji ten druhý upír uhodil, zabil ho... Proč?

Vzadu v mysli na ni dotírala zbloudilá myšlenka, ale byla příliš šílená, než aby ji nechala se ozvat naplno. A přesto na ni dotírala.

Pomalu se vyvlékla z jeho paží. Nehlučně vyšla na chodbu a zavřela dveře. Když hledala Henryho, zahlédla za ním knihy. Doufala, že tam nejde to, co hledá.

Všude bylo ticho a tak našlapovala pomalu na špičky. Zastavila se až před regálem knih. Prsty přejížděla po jejích hřbetech, dokud jí pohled nepadl na jednu z nich. Prsty se zahákla za její okraj a vytáhla ji. Byla to jen úzká knížečka. Nikdy na tohle nebyla. Rozevřela ji. Bylo jí jedno kde.

Srdce jí bušilo až v krku a divila se, že to nikoho nevzbudilo. Prošla okolo schodiště a pokračovala dál. Jedny dveře byly pootevřené. Minula je a zamířila k těm druhým. Klíč byl v zámku. Pomalu s ním otočila. Tiše to cvaklo. Ruka se jí třásla, když zvedla ruku ke klice. Nemohla se však jen tak otočit zpátky.

Stiskla ji a pootevřela dveře. Položila na ně dlaň a postrčila do nich. Stále před očima viděla ten jeho zuřivý škleb a nepříčetný, šílený pohled.

Stanula ve dveřích a zůstala zírat na jediný kus nábytku v pokoji. Byl k němu připoutaný. Zvedl k ní pohled. Zahlédla v něm opovržení. Byl to jen kratičký okamžik, přesto jí z toho přejel mráz po zádech.

Nečekal ji. Když ji však poznal, jeho výraz se změnil. Byl v něm znát šok, že ji vidí. Viděla jeho ruce, jak se opřely o kovová pouta a zatnuly v pěst. Pak se jeho výraz znovu znetvořil do chladnokrevné masky.

„Přišla ses pokochat?“

Teprve teď si všimla, že se mu po tváři táhne ještě se hojící rána. Byl špinavý a podle toho, v jakém byl stavu, se nevzdal bez boje.

Ta slova na ni plival, jako by byla jeho Nemesis, bohyně odplaty. To šílenství v očích, kdykoliv se na ni podíval...

Ztěžka polkla.

„Milosrdenství si nelze vynutit.“ Spíše to jen zašeptala.

Jeho posměšný výraz se vytratil. Zíral na ni. Mlčel a vypadal, jako by se snad bál o vlastní rozum. Pár slov, která na něj měla takový vliv, že roztříštila tu jeho neprostupnou ledovou masku.

Stála tam a ten hlásek uvnitř její hlavy stále sílil.

„Snáší se z nebe jako něžný déšť na zprahlou zem. Je dvojím požehnáním: kdo dává, blažen jest jak ten, kdo bere...“ Šepot se mu dral ze rtů, aniž by pohasl ten nepříčetný pohled v jeho očích. Ani si neuvědomil, že je to jeho vlastní hlas.

Nemusel ani pokračovat. Znala jen pár prvních slov, které si v rychlosti přečetla. Začala couvat. V uších jí hučelo. Přeslechla i dusot nohou na schodišti. Pak ji někdo vystrčil zpátky na chodbu. Netušila kdo a bylo jí to jedno.

Jednotlivé kousky zapadly a ačkoliv to bylo takřka nemožné, tak věděla, že je to pravda.

Henry s ní zalomcoval, ale nevnímala ho. Se vzteklým zaklením ji zvedl a odnesl zpátky do ložnice.

Snažila se přesvědčit, že je to hloupost. Nechtěla, aby to byla pravda. A zároveň po tom toužila, jako po ničem jiném... Hleděla nepřítomně na zeď. Vyrostla na ulici a nikdy neměla nikoho. Otce nikdy nepoznala a matka prý zemřela, když se narodila. Byla prý nemocná. Alespoň tak jí to v děcáku řekli. Vlastně neznala ani její jméno. Nezůstalo jí po ní nic, než jen zmuchlaný dopis a i o ten už před roky přišla.

Nebylo tam nic o ní a ani o tom, odkud byla. Byl to však dopis milující matky. Z každého slova bylo cítit, že by pro ni byla tím nejcennějším. Už tenkrát jí došlo, že máma věděla, že umírá. Možná byla nemocná, kdo ví, ale jí se nevzdala.

A se stejnou láskou psala o něm. Nic určitého. Jenom slova lásky. Jediné co o něm tak věděla bylo, že miloval Shakespeara...

A teď se tu najednou objeví někdo, kdo se na ni dívá jako na zjevení a zná všechna jeho díla nazpaměť? A i kdyby tohle nestačilo, nemohla se stále zbavit toho pocitu v jeho přítomnosti. Jako by ho znala. Bylo v něm něco známého...

Ne, neznala ho. Bylo na něm něco z ní.

Sklouzla z postele. Vyběhla z pokoje a rozběhla se dolů.

„Samueli, kde je Henry?“ vyhrkla na něj, když ho uviděla pod schodištěm. Chytil ji, aby jí zabránil jít dál. Jen pokývl do chodby.

„Snaží se z něj dostat ještě nějaké informace.“

Jako by tušil, že ho hledá, vyšel na chodbu.

„Už ho mám plný zuby,“ zavrčel. „Prý nebude mluvit, pokud ji nepřivedu.“

Samuel kývl stranou. Henry se otočila střetl se s jejím pohledem.

Nejprve ji přelétl starostlivým pohledem, než znovu ztvrdl.

„Ani se k němu nepřiblížíš, je ti to jasný?!“

Bonie se prosmýkla okolo Samuela a vyrazila za Henrym.

„Potřebuju s tebou mluvit!“

„Teď to bude muset počkat. Musím s Karlem probrat další stěhování. Promluvíme si večer.“ S tím vyběhl schody a nechal ji stát překvapenou stát dole.

„Jak to myslel stěhovat?“ otočila se zmateně na Samuela.

„To že ho máme sebou, je příliš nebezpečné a tady jsme příliš dlouho. Henry se chce spakovat, než se setmí.“

„Sebou...“ hlesla „Necháte ho tady?“

Samuel neodpověděl. Tohle se nedalo nijak hezky zaobalit a stejně vlastně jeho odpověď znala dopředu. „Myslel jsem, že se ti spíše uleví.“

Nepřítomně přikývla.

Bylo jí jasný, že ho tu nenechají jen tak připoutanýho. Zahladí za sebou stopy.

Najednou se v ní zvedla vlna odporu. Jako by se uplynulé týdny propadly někam do pozadí její mysli. Jediné na co dokázala myslet bylo, že jim to nemůže dovolit. Ne teď. Ne tak najednou!

Vyběhla nahoru. Ostatní už věděli, že se budou stěhovat, tak balili, co bylo nutné. Nevěnovali jí pozornost. Hodila na sebe ryfle a mikinu.

Znovu seběhla schodiště. Chtěla proběhnout chodbou, ale pohled jí padl na tašku. Rozepnula zip. Byly v ní zbraně. Vyskládala je rychle na zem a rozběhla se do kuchyně.

Nehodlali se tady zdržet dlouho. Šlo to poznat podle krve, kterou jen tak naskládali do lednice. Hrábla dovnitř a sesypala celou jednu řadu do tašky.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování