OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Skrytá v krvi 25

29.10.2013 (16:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1847×

„Co to ksakru bylo,“ polkl ztěžka Karl.

Sledoval, jak se těla, která zůstala v sále postupně rozpadají.

„Myslím že svěcená voda,“ hlesl přiškrceně Samuel.

„Ale co tam dělala Bonie? A jak to, že byla jediná, na koho ta voda neměla žádný účinek...“

„Mě by spíše zajímalo, kdo tohle celé organizuje,“ ozval se konečně Henry. Napřímil se a tvář měl jako neprostupnou masku.

25. kapitola

Malcolm se podíval na hodinky. Všechno měl do detailu naplánované, ale Bonie to evidentně bylo jedno.

„Pospěš si!“ zakřičel a urovnal si hodinky.

„Já vím, že jsi zkušenější a starší, ale tohle mi děláš naschvál co?“

Vzhlédl a na chvilku jen mlčel.

„Vypadáš překrásně.“

Ušklíbla se. Nohy měla nazuté ve vysokých lodičkách, okolo těla korzet, co jí vytlačil prsa snad až pod bradu a z něho dole padaly záplavy a záplavy látky. Kdyby se ta sukně rozstříhala, tak by vyšla na nejméně tucet dalších.

„Můžeme vyrazit?“ zeptal se.

„Jo já jsem připravená, natáhla se pro velkou těžkou tašku.“

„Bezva a... zkus s ní moc neházet,“ kývl k tašce.

* * *

Bonie došla až ke schodišti, které vedlo dolů do sálu. Vzhlédla na Malcolma. Stál vedle ní a dlaň měl položenou na jejích zádech v náznaku, že patří k němu. Tvářil se povýšeně, jako by mu to tady patřilo, ale nepřístupně. Procházeli mezi skupinkami a nikdo je nezastavoval.

„Zatančíme si?“ navrhl a zamířil k parketu. Nezbylo jí, než poslechnout.

Protočil ji a položil paži okolo pasu. Druhou rukou ji chytil dlaň. Jen co se ho chytila na rameni, vykročil s ní v ladném zvuku hudby.

„Otevřeli i vchod na terasu,“ hlesl tiše.

„Měl být ale zavřený, kvůli úpravám,“ zamračila se a při další otočce se podívala tím směrem. „Budeme muset odříznout i tuhle cestu... přestaň se mračit.“ Pár který právě míjeli se na ně ohlídl. Vykouzlila na tváři zářivý úsměv.

„Takže chceš dát další C4 i k terase?“ procedila přes úsměv.

„Přesně tak, ideálně pod ten stůl.“

„Který...“

Stočil se a spustil ruku na jejích zádech, takže se s tichým heknutím zaklonila. Když si ji znovu přitáhl.

„Ty se v tom fakt vyžíváš, co?“

„Každý otec přece sní o tom, že povede svou nezdárnou dceru poprvé do společnosti.“

„Jo, s taškou plnou výbušnin a třemi záložními plány na únik,“ usmála se sladce. „Pod ten stůl by to šlo.“

„Dobře, dám ji tam a ty zatím hlídej. Jestli se cokoliv...“

„Tak se sejdeme v chodbě u nosného panelu, vím.“

S tím ji pustil a galantně políbil pro štěstí na hřbet ruky.

Vyšla z parketu a natáhla se po skleničce z podnosu, který právě nesli okolo. Vlastně neměla šampaňské ráda, ale vyloučila tak nejobvyklejší a nejtrapnější způsob, jak ji mohli otravovat. Už jen stačilo tvářit se dostatečně nafoukaně a měla klid.

Rozhlížela se po sále a nenápadně hlídala místa, kde rozmístili výbušninu. Moc by se jim nehodilo, kdyby ji někdo našel dřív, než přijde hřeb večera...

Ztuhla uprostřed pohybu a podívala se nevěřícně zpátky. Ten profil by poznala kdekoliv. Ale to kdekoliv by si rozhodně nepředstavovala tady!

Malcolm se objevil o pár minut později. Ustoupila schválně do většího hloučku, aby na ně nešlo vidět.

„Co se děje?“ zašeptal jí do ucha a položil přitom ruku na holá záda mezi lopatkami.

„Je tu Henry.“

„Dobře, zmizíme...“

„Ne! Nemůžu ho tu nechat,“ utnula ho okamžitě. „Odlákám ho a sejdeme se na mostě.“

„Jseš si jistá?“

Přikývla. Ještě chvíli před ní nehnutě stál, jako by doufal, že si to rozmyslí, ale to by nebyla ona. Sledovala, jak mizí v davu a sama se vydala zpátky. Vzala si další skleničku a pomalu vyšla schody nad sálem. Zastavila se až nahoře, jako by se chtěla pokochat výhledem.

Ve skutečnosti ale potřebovala, aby bylo vidět co nejlépe na ni samotnou. Odložila skleničku na kamenné zábradlí co vedlo okolo ochozu a vydala se do chodby. Kráčela až k rohu, který se stáčel do boční chodby pro personál. Podívala se na hodinky. Bylo za dvě minuty půl. Za zády uslyšela kroky, které se zastavily těsně za ní.

Svěsila ruku a otočila se. Ačkoliv měla podpatky, musela zvednout tvář, aby mu viděla do očí. Krk se jí sevřel, že se nemohla nadechnout. Nikdy by si nepřiznala, jak se jí stýská po tom jeho přimhouřeném pohledu. Teď ji to ale zasáhlo jako rána pěstí.

„Ahoj, Bonie,“ zavrčel.

Polkla, aby zkontrolovala hlasivky.

„Henry,“ hlesla. „Nečekala jsem tě tu.“

„To je mi jasný.“ Viděla na jeho napjatém krku, kolik přemáhání ho stojí zůstat v klidu. „Myslel jsem, žes skončila někde mrtvá nebo...“

„Ne, jsem v pořádku,“ přerušila ho, protože se mu svaly na krku ještě víc napjaly. Nechtěla, aby mu ujely nervy. Ne teď a ne tady.

„To vidím,“ pokývl hlavou k ní. Vlastně byla více než v pořádku. Byla nádherná. Jako by za tu dobu ještě rozkvetla. Sklopila oči k hodinkám.

„Spěcháš někam?“

„Dalo by se to tak říct,“ odpověděla neutrálně. Ještě čtyřicet pět vteřin.

„Potřebuju s tebou mluvit.“

Cítila, jak jí adrenalit začíná stoupat v těle. Neměli by tady vůbec být. Měla ho dostat ven z budovy, dokud to ještě šlo.

„Někde kde je více soukromí,“ dodal, když neodpovídala.

Bonie věděla, že jí dochází čas. Chytila ho za rukáv a strhla k sobě. Nečekal to překvapeně vydechl, když ho přirazila ke zdi a opřela se o něj.

„Co...“ Chytil ji za paže, jako by ji chtěl od sebe odtáhnout, ať ji vidí do tváře. Nemohl si vybrat horší okamžik. Zvedla k němu paže a zahlédla na hodinkách dvě vteřiny po půl. Zatracenej Malcolm. Dal jí určitě ještě pár vteřin rezervu. Jestli Henryho ale neudrží tady, tak je po nich.

Zahákla se mu dlaněmi za krk a přitáhla si ho dolů.

Políbila ho nejprve, aby prostě zůstal. Stačilo se ho ale jen dotknout a všechna ta touha, co se v ní shromažďovala celé týdny bez něj, se na něj vyvalila jako lavina. A on jí oplácel stejně. Dlaně mu sklouzly z jejích paží na záda a přitáhl si ji k sobě. Drtil ji, jako by ji nechtěl pustit...

Výbuch potlačované touhy ale nebyla jediná exploze okolo. Celá budova se otřásla v sérii ohlušujících otřesů a všechno se utopilo v bílém oblaku prachu.

Přikrčil se i s ní v pažích a ohlédl se. Ona se mu ale okamžitě vysmekla.

„Radši bys měl zmizet!“ vykřikla a otočila se pryč. Okamžik za ní nevěřícně zíral, než vyrazil stejným směrem. Neviděl ji, ale slyšel její rychlé kroky po schodišti do patra.

Kašlal na to, co si ona myslí. Nehodlal ji nechat zase se vypařit. Konečně vyběhl z toho bílého pekla. Ocitl se na terase, kde bílý prach odnášel vítr pryč. Rozhlédl se. Bonie stála u zábradlí a skopávala z nohou boty.

Rozběhl se k ní.

Otočila se za hlukem a zamračila se. Nikdy nemohl udělat, to co po něm chtěla. Sedla si na zábradlí a přehodila nohy na druhou stranu. Než k ní doběhl, seskočila na střechu vedle. Rozběhla se po ní a bosé nohy se jí hbitě míhaly. Byla rychlá. Hodně rychlá.

Vztekle sledoval, jak přeskakuje a znovu mu prokluzuje mezi prsty. Znovu se odrazila. Vyděšeně se opřel o zábradlí. Dále už nic nebylo. Jen okraj mostu, který byl ale příliš daleko, aby tam dosáhla.

Byl tak zaměřený na ni, že se vůbec nevšiml další postavy. Než stihla minout okraj mostu, objevila se hbitě paže, které se zachytila. Jako by věděla, že tam bude.

Vyhoupla se na okraj mostu a pak ji dvě paže přehouply přes zábradlí. Ohlídla se a pak i ten druhý. Henry zatnul vztekle čelist, až mu v ní zapraskalo. Ten ksicht by poznal kdekoliv. Sice změnil vzhled, ale Henry by ho poznal kdekoliv.

Vztekle zatnul pěsti.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá v krvi 25: