OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slunce v žilách - 16. kapitola

30.07.2012 (17:00) • Chensie, Wish • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 707×

1 6 .   k a p i t o l a

Angela

Jen v ručníku a bosá přeběhnu přes chodbu a potichu za sebou zavřu dveře do podkroví. „Do háje, tys mě vyděsil..." Chytím se teatrálně za srdce, když si všimnu Zacka rozvalujícího se na posteli. „Netušila jsem, že přijdeš tak brzo." Povytáhnu obočí a pohledem naznačím moje nedostačující oblečení. Mně osobně to nevadí, nejsem stydlivá, ale pan morální by z toho mohl mít nějakou duševní újmu.

„Jak jsem říkal, nelovím, takže můj čas krmení je relativní," zazubí se a zavře oči. „Klidně se převlékni, nebudu se dívat. Nebo mohu jít pryč, pokud chceš."

Uchechtnu se. „Jsi tak... ohleduplný," zazubím se na něj a shodím ručník na zem. Převléknu se do nových čistých šatů. Dokonce jsem si kvůli němu pročesala i vlasy, ale nechtěla jsem … to přehánět, protože když jsem se takhle upravovala pro Balla, tak…

„Sluší ti to,“ zaševelí, když se posadím na postel. „A dokonce jsi použila hřeben,“ hlesne zvučně.

„Jseš děsnej," zašklebím se na něj mile a hodím po něm polštář.

Pohotově jej chytí oběma dlaněmi a přitiskne na svou hruď. Obejme ho a mně dojde, že bych … si v jeho náruči taky ráda pohověla, i když mi to nikdy nijak nechybělo a nepotřebovala jsem to.

„Klidně ses mohl podívat, nejsem stydlivá." Lehnu si vedle něho a natáhnu se pro tác s jídlem, který jsem si předtím přinesla.

„Jen jsem chtěl uznávat tvoje soukromí, to je přece důležité ne? Nebo chceš, abych ti soukromí nedopřál a jenom tě vlastnil a omezoval?"

Zas mi nasadí brouka do hlavy. Ty jeho ustavičné psychologické dotazy, kterými na mě dotírá a nutí mě myslet tak, jak chce on – správně. Ne, jako kořist, ale jako člověka, který svou lásku chce dobrovolně a nejde mu jenom o sex. Protočím oči. „No jo," odmávnu ho s úsměvem a nahnu se, abych mu do pusy strčila kuličku vína. „Radši mě nakrm..." Pootevřu ústa a zamrkám na něj.

Zastrčí si hrozen mezi rty, což na mě působí hodně eroticky a polibkem mi ho předá. „A co z toho budu mít já, když tě nakrmím?“ Fialovýma očima se zableskne pobavení.

„Ty nic, ty už jsi totiž jedl, ale já umírám hlady," popíchnu ho a zasměju se.

„Tys nenakrmila mě,“ hlesne a přejede mi drápem něžně po krku. „A proto já nemusím sytit tebe, Ang.“ Sebejistě se usměje.

Svraštím čelo. „Takže ty mě necháš trápit hlady jen proto, aby tvoje ego neutrpělo újmu?" rýpnu si do něho znovu.

„Trápit hlady? Nepřeháněj. Máš ruce, můžeš si hroznové víno strkat do úst sama. Nejsi malé přece malé dítě.“ Konejšivě se usměje a pohladí mě po vlasech jako malou holčičku, zatímco očima střílí po té panence, kterou položil na skříňku.

Zúžím oči, a zatímco se kysele šklebím, za zády nahmatám pár jahod. Zmáčknu je v dlani a než se naděje, vrhnu se na něj a rozmažu mu obsah svojí dlaně přes celý obličej. Když vidím, jak vypadá, začnu se smát nahlas.

Zadívá se na mě zcela klidně a než se naděju, chytí mě, nalehne na mě a oběma dlaněmi mi stiskne lehce obličej. „A teď lízej, Ang, a snaž se!" Blýskne očima a zákeřně se zasměje.

„Ne..." dostanu ze sebe skrz pevně sevřené rty a jen stěží zadržuju smích. Vypadá totiž vážně hrozně. Kousky jahod má po čele, semínka na nose i tvářích a ještě je rudý od jahodové šťávy, což jde s jeho lila očima přímo cirkusově dohromady.

„Budu velmi smutný, když to neuděláš…“ zavrčí podmanivým tónem.

S úsměvem opatrně vystrčím špičku jazyka, abych mu slízla kousek jahody, co mu zůstal na tváři. Spolknu ho a zazubím se na něho. „Hotovo."

„Hezky celou tvář, když jsi mi ji tak nečestně umazala!"

„Co když to neudělám?" blýsknu očima, protože mě ho hrozně baví provokovat, i když on je na rozdíl od Balla snad tou trpělivostí napuštěnej.

„Tak to mi to na obličeji zůstane napořád..." povzdychne si srdceryvně. „A přece bys nechtěla líbat někoho, kdo má na tváři rozplizlé poloshnilé jahody?"

„Nebudeš se se mnou prát?" Píchnu do něho prstem a pak mu se vzdychnutím rukou setřu polovinu jahod z obličeje. „Hm, moc dobrý..." olíznu se a na druhou polovinu použiju místo ruky jazyk.

Rozkošně zavře oči a tváří se, jako by si ty moje doteky vážně užíval. Popravdě mi chutná jako jahodová zmrzlina, protože je vážně ledovej. A drží bez sebemenšího pohybu.

„Tak co? Spokojenej?" Odtáhnu se od něho po chvíli a zjistím, že má stále zavřené oči a na rtech úsměch. „Líbilo se ti to?" zalechtám ho špičkou jazyka na rtech a sleduju, co to s ním udělá.

Rychle otevře oči, zabodne se mi pronikavým pohledem do tváře. „Moc se mi to líbilo!“

Fialkové duhovky mu zvláštně svítí. Skousnu si ret a obejmu ho kolem krku. „A teď už mě nakrmíš?" dýchnu mu do úst a otřu se mu nosem o tvář.

Pobaveně se usměje, vezme dvěma prsty jahodu a začne mi s ní přejíždět po rtech a mučit mě. Pokaždé, když si chci kousnout, vezme mi ji. „Copak ty jsi netušila, že já jako upír, tě budu rád týrat?“

„No jo, já zapomněla, že jsem padla do náruče další krvelačný bestii, co se v tomhle vyžívá," vypláznu na něj jazyk, a když mě začne provokovat jiným kouskem ovoce, kousnu ho do prstů.

„Skutečně nevím, kdo je tu větší bestie!" hlesne zmoženě a začne si prst foukat tak věrně, že to opravdu vypadá, jako by ho to bolelo! „Nyní se musíš nakrmit sama, jak vidíš, jsem indisponován… Ukousla jsi mi snad půlku ruky!“

Rozesměju se. „To jsou jen výmluvy, máš ještě druhou!" Kousnu ho znovu do té údajně poraněné. „Ty jsi mi teda upír, nic nevydržíš," rýpnu si do něho pobaveně, když si hraje na chudinku a myslí si, že mu to snad budu foukat nebo co. „Abych si snad našla nějakýho pořádnýho. O padavky nemám zájem," zašklebím se na něj a zvednu, abych mu dala najevo, že si takovýho jdu najít rovnou.

„Tak prosím, běž si najít nějakého dravého upíra, který ti prokousne hrdlo a zmrzačí tělo,“ usměje se medově. „My padavky máme i klidné stránky! Sice brečíme u romantických filmů a vnímáme bebíčka, omdléváme s pohledem na krev, ale na druhou stranu jsme hodní, věrní, přítulní a na požádání krmíme rybičky.“ Lehne si na bok, dá si ruku pod hlavu a pobaveně mě pozoruje, jak jdu ke dveřím.

„Nezabráníš mi v tom? Nesmýkneš se mnou do postele?" svraštím obočí. Dřív jsem tyhle Cristoballovy sklony nesnášela, ale když vím, že on mi nic neudělá, docela by mě to bavilo. Takhle to vypadá, jako by nebyl vůbec majetnický. Leží na posteli a poťouchle se na mě usmívá. „Fajn, jak chceš," ušklíbnu se a otočím se na patě. Ovane mě chladný vzduch a než se naděju, stojí přede mnou a zářně se usmívá.

„Kampak?"

Udiveně zvednu oči a zadívám se zpátky na prázdnou postel. „Za upírama," strčím do něj trochu, aby mi šel z cesty, ale s ním to samozřejmě ani nehne. Už jsem skoro zapomněla, jakou mají upíři sílu a... hlavně jak extrémně rychlí dokážou být.

„Copak nepatříme k sobě?“ zachraptí mi do rtů, až cítím jeho chladný dech a nejraději bych ho začala líbat.

„Změna musí bejt..." Popíchnu ho znovu, ale už to nevyzní tak, jak bych chtěla. Ty jeho fialkový oči mě úplně hypnotizujou. Nakonec se od něj musím odvrátit a párkrát zamrkat, abych se z toho podivného stavu probrala.

Přivine mě k sobě, vyhoupne si mě jako pírko do náruče, až ho v pase obejmu nohama, zatímco mu okouzleně zírám do tváře, která je spíše zlověstná a podivně klidná, než přímo dravčí. Vjede mi prsty do vlasů a nejdříve se jen zlehka dotkne mých rtů, dech se mi zadrhne. Když mezi ně vklouzne jazykem, zachraptím a pod jeho vášnivými polibky se celá uvolním. Trápí mě takhle značnou dobu, tiskne mě k sobě, až cítím to slastné tepání v klíně a naprostou touhu si ho vzít klidně na chodbě. Nemohu se ho nabažit! Ovšem, když mě znenadání postaví na zem a odtáhne se, jen na něj omámeně zůstanu zírat.

„Pokud máš chuť na změnu, samozřejmě běž. Jen jsem chtěl podotknout, že důvěra a věrnost je ve vztahu rovněž velmi důležitá, ale to ty určitě víš. Já ti věřím,“ řekne s úsměvem a jde zpátky do pokoje!

Nechápavě se dívám na dveře, které za sebou v klidu zavře a víc si mě nevšímá! No, to si ze mě snad dělá srandu, ne? Nejdřív mě takhle rozdělá a pak klidně odejde! Jazykem si přejedu ještě naběhlé rty a nevím, jestli se vztekat, brečet nebo za ním jít a udělat mu to po svým. To jeho chování mě úplně mate. Vůbec se totiž neshoduje s tím, na co jsem až do týhle doby byla v tomhle baráku zvyklá. A já nějak nevím, jestli je to tím, že je tak moc jiný, nebo tím, že mě zase až tak moc nechce.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), Wish, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce v žilách - 16. kapitola: