OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slunce v žilách - 5. kapitola

14.06.2012 (10:00) • Chensie, Wish • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 851×

5. k a p i t o l a

Diana

S tichostí za sebou zavřu dveře, protože pomalu svítá a můj Nad-upír bude spát. Otočím se na postel a zjistím, že zeje prázdnotou. „Sakra, kde je?" brouknu nechápavě a prohlížím si ustlanou postel. Děti v postýlkách tiše podřimují, ale … Chazzy tady fakt není! Když se za mnou ozve zavrčení, nadskočím a vyjeknu. „Sakra, děsíš mě!" Dám si ruce křížem a zazubím se na něj. „Na to, že seš máček, seš docela děsivej."

„Občas je to asi nutnost," poušklíbne se, seskočí z okna. Z brady si setře zbytky krve a díky tomu začne vypadat trochu méně krvelačně a děsivě. V zakrvácené košili padne do postele a protáhne se. Ruku si dá pod hlavu, nohy mírně rozhodí a uštěpačně se na mě zadívá.

„Ty vraždíš, když máš k dispozici litry Šťastný krve?" Povytáhnu obočí a skočím mu do klína.

„Změna je někdy fajn.“ Ani nevydechne, ani se nevyděsí, nic.

„Líbí se mi, že nejseš strašpytel..." řeknu upřímně a nakloním se k němu.

Zadívám se mu do očí a s obrovským soustředěním přitisknu čelo na čelo.

„Co si myslíš, že děláš?“ Tvrdě mě od sebe odtrhne, až zakňourám a stisknu ho stehny kolem pasu, jak na něm sedím.

„Mazlím se, ne?“ zamručím a znovu se k němu přitisknu, až se ocitnu v jeho mysli, díky nové schopnosti, kterou jsem objevila, a zakňourám nad pocity a láskou, kterou nedokážu unést. Věděla jsem, že mě miluje, ale že tolik? Zalapám po dechu a se slzami v očích padnu do peřin, protože cítím bolest, kterou jsem mu způsobila, když jsem se od něj odtahovala. Všechno se to do mě navezlo a rozbolelo... „Sakra," hlesnu a utřu si slzy. „Tvoje láska má cenu..."

Nadzvedne se na lokti a chytí se jednou rukou za hrudník, jako by trpěl. „Můžeš mi říct, že se zase děje? Já myslel, že jsme si už všechno vysvětlili. Ale asi ne..." hlesne, když vidí, jak se tvářím.

„Promiň," povzdychnu si a snažím se potlačit tu bolest. „Já umím nový kouzlo... Když se tě dotknu čelem, umím číst tvoje myšlenky a pocity... nabourám se do tvýho těla. A já ... cítila jsem tu bolest a stesk, který jsem ti způsobila, když jsem se od tebe odtahovala... Fakt tě to bolelo," zakřením se, když na mě takhle podivně zírá. „Přišla jsem na to, když jsem se snažila před Dexem zachránit tu kořist, přitiskla se k němu a vjela mu do hlavy, jenže se to najednou obrátilo proti mně a on se dostal do mojí mysli, sakra, a to bylo ještě drsnější!" Oklepu se. To nechutenství pořád cítím. Je to jako pád do nicoty, naprostá bezmocnost a odevzdanost tomu druhému. Je to tak nepříjemné! „je humus mít sraba v mozku!" zazubím se ironicky a snažím se, aby trochu pookřál, protože na rozdíl ode mne se Chester zrovna nadšeně netváří.

„Tak to abych se ho zeptal, co zjistil, ne?" Povytáhne zlověstně obočí a znovu si uvolněně lehne. „Dex to umí také?“ Kousne se do rtu a sjede ke mně zúženýma očima, zatímco má černé oči naprosto chladné. Zvýrazněné škodolibostí. Rázně se ke mně nahne a chytí mě tvrdě za krk, až zalapám po dechu a zamelu sebou.

Než mi dojde, co chce udělat, dotkne se svým čelem toho mého a úplně mě rozhodí. Cítím nepříjemný pád. Jako když mnou někdo škubne vzad a nechá mě padat volným pádem, zatímco já psychicky rozhazuju končetiny do stran a snažím se v té nicotě zachytit čehokoliv. Cítím ho v sobě tak hmatatelně, až mi to vyrazí dech. Vnímám, jak dýchá, jak mi začíná pročesávat mysl a napojovat se na všechny myšlenky a emoce. Netuším, co přesně nachází, ale nelíbí se mi to. Stále cítím ten nepříjemný pád, zatímco máchám rukama a zakláním šokovaně hlavu. Rty otevřené v němém výkřiku. A pozdě mi dochází, že to není moje nová schopnost, ale jeho dar k našemu obřadu… Aby mi rozuměl. Aby měl schopnost mě vlastnit tak, jak může jen Nad-upír, protože jeho majetnost a touha ovládat nezná mezí. Vím, že nachází všechnu tu lásku, moje obavy i touhy, ať jsou sebezvrácenější či něžnější. Vidí před sebou moje sny a přání. Má je nadosah. Cítí všechny ty city, které jsem rozdala a nepatřily jemu…

Oderve se ode mne tak náhle, že padnu do peřiny a teprve teď vnímám svoje tělo a ty hloupé nechutné slzy, které mi stékají po tvářích. Zavřu oči, abych unikla pohledu na svého upíra. Sakra, tohle je megaprůser… Proběhne mi hlavou, zatímco mi v první chvíli pod kůži pronikne pocit, že bych snad raději umřela, než se mu teď jako ubožák postavila čelem a přiznala, že to všechno… že to bylo skutečné.

„Jdu si dát sprchu,“ řekne ledově. Ručník ze skříně vyrve natolik agresivně, až z poliček popadá celá hromada osušek a třískne dveřmi.

Mám pocit, že v ložnici není žádný vzduch. Znovu lapám po dechu a snažím se sžít s myšlenkou, že po tom, co zjistil, už mě nikdy chtít nebude. Už ne. Všechno skončilo, protože se dozvěděl všechno, co neměl... Rozbrečím se a vysílením, které mě stálo jeho nahlédnutí do mé mysli, usnu a ani nevnímám, jak se mi otevírají rány. Kdyby mě teď nechal umřít, asi by to pro mě bylo nejlepší, protože s některými věcmi se nejspíš nesrovná.

*** *** ***

Když mě probere ostrá bolest, zatnu zuby a potlačím ubohé zanaříkání, zatímco se mi slzy znovu rozlijí po tvářích. „Sakra, bolí to!“ vyhrknu a uvědomuju si, že při jeho sání cítím i nejasný pocit zklamání, znechucení. Trpí a přeje si být kdekoliv jinde, jen ne se mnou. Pevně zavřu víčka, až mi zatrne v očích. Jeho pocity mě mučí. To uvědomování si – s kým vlastně proboha žije?!

Pije ze mě, ale natolik se mu to hnusí, že pociťuju bolest a zoufalství – moje i jeho. Nedrží mě, ví, že nemám sílu se bránit jeho dotekům a ostrým zubům. Nechávám se mučit a bez možnosti útěku se snažím vydržet ty emoce, které mě zevnitř spalují jako horká láva. Ty dvě ranky, ve kterých má zaklesnuté špičáky, přímo bolestně tepou palčivým chladem. Bolí to tak moc – jako připomínka zahořklé minulosti, kdy jsem pro něj neznamenala nic, než obživu.

Netrápí mě svým pitím dlouho. Jen nezbytnou dobu, aby zastavil krvácení. Odvrátí se ode mne a uleví nám oběma. Posadí se do křesla a strnule, jako by se zuby nehty držel, aby něco nerozbil, zatíná drápy do opěradel.

*** *** ***

Znovu jsem musela upadnout do bezesného spánku, dojde mi, když se proberu a opět mě celé tělo bolí, jako bych absolvovala nějaký trapný horolezecký výšlap. Jeho jed mi pomohl, ale teď mi v žilách koluje jako kyselina, protože on mě odmítá. Bezmocně se zvednu, zkontroluju děti a opilou slabou chůzí, se dostanu do koupelny, kde si opláchnu obličej. Zdá se, že v koupelně se vyřádil dost. Mimo rozbitých zrcadel, jejichž střepy někdo vzorně uklidnil – nepočítám, že by to udělal Chester, jsou oprýskané i dlaždičky, jak něčím zuřivě bil do zdi. Cáry z ručníků se valí po zemi jako černé fábory a jedno umyvadlo bude potřebovat přimontovat, jelikož je skoro vyrvané ze zdi. Tupě polknu. Ještě, že si to nevybil na mně. To by setsakra bolelo. Chci si dát sprchu, ale ta bolest mě tak vyčerpává. Sotva udělám krok ke sprše, podlomí se mi nohy a já bezmocně zůstanu ležet na zemi. Třeba se proberu a bude všechno jako dřív…

„Di?" hlesne Dick a snaží se utřídit moje myšlenky a necítit bolest, která mi koluje v žilách. Jediné, co pochopí správně je, že nechci, aby mě odnesl k Chazzymu, protože jeho jed bolí. Bolí ho i moje blízkost a já tu bolest cítím v sobě, jako by mě za živa řezal na kousky.

Když mě můj anděl vezme do náruče, znovu upadnu do spásného bezvědomí.

*** *** ***

Dick

„Chazzy, co se stalo?" hlesnu, když bez klepání vlezu do pokoje a zadívám se na temnou postavu. Di držím v náručí jako křehký poklad a teď, když je mimo sebe, se můžu zhluboka nadechnout, nesžírán jejím pocitem viny a bolestí.

Chester jen zavrtí s hrdelním vrčením hlavou, zatímco má oči rudé. Tak rudé, až svítí do temné tmy. Výhružně jimi těká po místnosti a prochází se jako zvíře v kleci.

Mírně ucouvnu. „Zabíjíš ji... Copak to nevidíš? Ona umírá, protože ty ji… Co se stalo, že jí tvůj jed ubližuje? Že se vaše pouto obrátilo proti ní?!" syknu nechápavě a snažím se prostřednictvím Diiných pocitů, kterými mi doslova podrazila nohy, dojít k jádru.

Chester se zle ušklíbne. „Nestarej se,“ zavrčí a probodne mě vražedným pohledem. 

„Nestarej se?" hlesnu pobaveně a křivě se ušklíbnu, zatímco se rádoby drsně opřu o rám dveří. „To je dobrý, vážně. Mám se dívat, jak ji zabíjíš? Když už ji nechceš, zabij ji raději rychle. Myslel jsem, že jsi soucitný aspoň na tolik, abys ji nenechal trpět!" zavrčím ostře, protože ta jeho ledovost mi je nepříjemná. Položím ji na postel. „Abys měl motivaci..." Chovat se jako milující manžel, dodám v duchu a ušklíbnu se, zatímco se mu vážně dívám do rudých očí. Dlouze si povzdychnu, když nic neříká. „No tak, co se děje? Jsem tvůj kámoš... Tolikrát jsem ti s ní pomohl..."

Zabodne se do mě ostrým pohledem a táhle zavrčí, jako by pomýšlel mě zabít.

Poodstoupím, protože si nejsem jistý, jak zareaguje. Poslední dobou je Chester nevypočitatelný. A ta temná aura, která se kolem něj vine, to jenom zhoršuje. Ten chlad, který ho provází, je palčivější natolik, že to vnímáme i my upíři.

„Napij se z ní,“ řekne a skoro o ni nezavadí ani pohledem. „Teď už je to stejně jedno…“ dodá potichu.

Mám pocit, že špatně slyším. Přešlápnu a když se posadí do křesla a drápy zatne do rozedřených opěradel, nahrbím se a znovu přešlápnu. „Co jsi to řekl?“ zeptám se hloupě a tvář mám naprosto nechápavou.

„Neptej se a napij se z ní!“ poručí mi hrubě a zadívá se k oknu. „Dělej!“

„Kurva, co ses zbláznil?!“ vyhrknu, aniž bych nad tím přemýšlel. Vjedu si prsty do vlasů a vycením špičáky. „Je tvoje! Napij se z ní sám!“

„Nemůžu!“ odbude mě. Obličej má stažený do tvrdé masky nezájmu a já vůbec nedokážu odhadnout, o co tu vlastně jde!

Pohledem sjedu na bezbrannou Di, která krvácí. Povlečení už je dávno nasáklé krví a já… Nemohu ji takhle vidět. „Odejdi. Nechci… Nechci, abys to věděl.“ Těžce polknu a mám pocit, že se mi srdce rozerve vejpůl. Chester je můj stvořitel, kamarád, ke kterému vzhlížím, na druhou stranu – Di je moje láska. Nedokážu vidět, jak trpí a toužím ochutnat její krev, ať bude jakákoliv, bude její! 

„Nikam nejdu! Chci to vidět! Všechno!“ Zatne ruce v pěst, až chvíli přemýšlím, jestli přeci jen nemám zmizet, ale strach o Di mi nedovolí.

Napnu se jako struna, ale Chester po chvíli ochabne. Střelím k němu pohledem a pak se obrátím ke své první lásce. „Di…“ zašeptám něžně její jméno a láskyplně ji pohladím po vlasech. Podobně, jako hladívám svou nevinnou Desire.

„Prosím, už ne…“ zachrčí a protočí oči.

Bodne mě v hrudi. Nemůžu se na ni dívat, když je tak bezbranná. Na oblečení má zaschlou krev, zatímco já vdechuju vůni té čerstvé, která jí z těla pomaličku mizí. „Di… nebude to bolet. Pomůžu ti,“ zašeptám a lehce jí olíznu ránu na krku, která vypadá ošklivě. Jako rozšklebené kousnutí zalité krví. Něžně ji líbám, olizuju ranku a rty putuju po její hebké kůži. Užívám si každý dotek, zatímco ji nechávám poznávat, že se nemá čeho bát – že ji to  nebolí, a bolet nebude. Vdechuju její nespoutanou dívčí vůni a uvědomuju si, jak moc mi její doteky chybí… Není to Desire, ale i přesto… Lehce se do ní zakousnu, až se prohne. Špičáky mám tak ostré, že se jí do pokožky dostanou hladce a hlavně bezbolestně, protože ji pořád miluju.

„Prosím!“ zakňourá, ale naštěstí nemá sílu mě od sebe odtánout.

Její krev je pro mě Šťastná, protože i ona ke mně chová silné a vzácné city, ale rovněž je plná bolesti a zoufalství. Její emoce cítím tak jasně, jako bych je sám prožíval a o to hůře je zvládám. Pevně zavřu víčka, až mě to zabolí a opatrně jí pravou rukou pohladím po boku a sjedu pod záda, abych si ji přizvedl, zatímco prsty levé ruky se zabořím do jejích hustých černých vlasů. Dopuju se její krví a v žaludku se mi rozlívá velmi příjemný pocit – protože piju z ní!

Di se pode mnou prohne a úzkostně zalapá po dechu. „Dicku!“ Ten chraplavý hlas mi dokazuje, že netrpí – právě naopak.

Dostal jsem ji na vrchol. Nadšení mi sklouzne až do klína, kde pocítím mohutnou potřebu ji vlastnit a mít. Zahojím jí ranku a pohladím ji na čele, když jí pohlížím do šedých zmučených duhovek. „Prospi se, Di…“ vydechnu sladce a přilípnu jí rty nad obočí. Ještě na okamžik ji pevně sevřu v náručí a rychle se odtáhnu, protože ani pro mě tohle není jednoduché. Přikryju ji dekou a postavím se.

Chester sedí stále v koženém křesle a tváří se tak chladně, až mě to vyvede na pár chvil z míry.

„Proč jí tvůj jed nepomáhá?“

„To je jedno,“ ušklíbne se a zavře oči, zatímco si levou dlaní promne hruď. „Můžeš jít. Když to bude potřeba, přijdu pro tebe.“

„Přijdeš pro mě?“ zopakuju jako ve snách úplně nechápavě.

Tupě přikývne.

„Ty ses zbláznil!“ zavrčím pobaveně a tiše se rozesměju, abych nevzbudil děti. „Přijdeš pro mě, až tvoje žena bude potřebovat jed! To přece nejde! Ty jsi její manžel, ona tě miluje! A jed jí mám dávat já?!“ Držím se v klidu, protože tohle mi absolutně nejde na rozum. Frajersky si strčím ruce do kapes a zvrátím hlavu. Je to jasné, pomátl se.

„Miluje i tebe,“ řekne tiše a já se na něj zadívám, protože tohle už není normální. Vždycky mě bral jako soka a teď mi pohled vrátí bez emocí a dodá: „Nevidím v tom problém!“

„Já v tom, kurva, problém vidím!“ zavrčím příkře a udělám k němu krok. „Evidentně tě miluje víc, než mě, protože jinak by byla se mnou. Ovšem není a já rovněž miluju její sestru a své dítě! Nemůžu je takhle podvádět a ani nechci. Tak co zase pocuchalo tvoje nezkrotné sebevědomí? Podvedla tě? Vyspala se s někým jiným? Poslala tě k čertu nebo proč, kurva?!"

Chester vyskočí temně z křesla a jedním ladným vražedným pohybem mě chytí pod krkem. Čekám, kdy mě udeří, ale on se na poslední chvíli ovládne a jen na mě civí zářivě rudýma očima. „Drž hubu!“ sykne skrze pevně zaťaté zuby. „Já se o tom s tebou nehodlám bavit! Jindy by sis nenechal ujít příležitost, kdy by sis na ni mohl sáhnout a najednou se tu budeš ohánět tím, že podvádíš svou rodinu? Ty bys mě rozesmál," odfrkne zle

„Nikdy jsem ti do ní nedělal. Vždycky byla jenom tvoje a ty mi tady začneš říkat něco takového? Že já ti, kurva, vždycky pomáhám a akorát jsem ten nejhorší,“ zavrčím znechuceně a promnu si krk, když jeho silný stisk povolí a on mne pustí. „Když ji unesli, také jsem byl první, koho jsi podezříval a komu jsi až do poslední chvíle nevěřil. Ale pokud sis nikdy nevšiml, tak já vždy stojím na tvé straně! Jsem tvojí krve! Obdivuji tě jako svého stvořitele a ty mne pokaždé pošleš do hajzlu a uděláš ze mě to nejhorší!“ Nikdy jsem svůj obdiv nedal najevo. Nejspíš nikdy netušil, že pro mě není pouze přítelem, ale že k němu vzhlížím. Pochybuju, že by mu moje loajalita a důvěra kdy došla. „Pomoz si sám, protože já už ti nepomůžu.“ Zavrtím hlavou a vyjdu ze dveří s pocitem zklamání, který mi drtí hruď. 

Malý dotaz...

Co podle Tebe Chester viděl v Diině mysli, že ho to natolik sebralo?

Jaký vztah Tě teď zajímá více - Angela a Zachariáš nebo Chester a Diana? 

Děkujeme za komentáře! Moc si ji vážíme. Pomáhají nám přepisovat a vžívat se do našich hrdinů. 

Díky moc. 

Chensie a Wish

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), Wish, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce v žilách - 5. kapitola: