OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slunce v žilách - 62. kapitola

13.11.2014 (14:00) • Chensie, Wish • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 707×

Zachariáš

Trpělivě pozoruju Angelu, která z Chazze nemůže spustit zamilované oči. Ten jen chodí náruživě po knihovně a usykává, protože mu stejně jako mě dochází, že Angela je ovlivněná. Jenže to před ní nechce dát najevo! Nechce to prozradit kvůli tomu plánu, zabít Bianku. Takže já musím snášet její chování, které se mění pouze, když je v blízkosti Chazzy. Znovu po něm hodím pohledem, když se před ním Ang holenbá a nejraději ze všeho by mu padla kolem krku.

„Není možný s tím něco udělat?" zadívá se na mě zamračeně.

Zavrtím hlavou. Na tohle jsem v Oscarově knihovně nenarazil, takže jsme v koncích.

„A s čím?“ zajímá se zvonivým hláskem Angela.

„S tebou," zašklebí se na ni.

„Já bych věděla," skousne si špičku prstu a hodí po něm svádivým pohledem.

Povzdychne si.

A já taky. Ještě, že už s Dianou brzy odlétají. Jakmile ho nebude vídat, snad se její chování změní k lepšímu. Problém je však v tom, že my nepotřebujeme zlepšení, ale úplné vyléčení, které zřejmě nastane až po skonu Bianky.

„Tak ji přivaz k posteli a zatím ji nikam nepouštěj. Nic jinýho mě vážně nenapadá..." dodá, když vidí, jak se vrtí a nejradši by se o něj otírala.

„Mám ráda hrátky," zachichotá se a já nenápadně zvednu oči v sloup.

„Když je bez tebe, je má,“ hlesnu tiše a pozoruju ji. „Ale ona by nejraději byla jenom s tebou. Ang, co budeš dělat, když Chester odejde?“ usměju se na ni líbezně a dívám se, jak se její tvář stáhne hrůzou. Nebolí to, protože tohle není ona.

„To nemůžeš!" vyhrkne a on se ušklíbne.

„Jenže to mě vcelku nezajímá. Máš Zacharyho, tak se ho drž," zavrčí. Zřejmě už nemá chuť to řešit. Ani mě to nebaví, protože v téhle chvíli je to neřešitelné. A on naštěstí odletí tak i tak. A všechno to skončí, až zemře Bianka. „Tak ji drž u sebe. Až se to vyřeší, tak to bude zase ona..."

„Ale vždyť jsem to já!" vypískne a vrhne se ke němu.

Chytí ji za paže a odstrčí mi ji do náruče, kde ji pevně sevřu, i když se cuká. „Nech toho, Angelo. Já odlétám. Smiř se s tím!“ řekne nekompromisně a zabouchne dveře knihovny.

Moje Ang se mi sesune v náručí a tiše se rozvlyká. Posadím se i s ní a hladím ji ve vlasech, zatímco jsem rád, že mi dovolí ji objímat a tišit.

*** *** ***

Chester

„Nějak se ti na to nejcejtím. Fakticky. Ne, že bych se bála, nebo tak něco. Lítání je moje vášeň, dávám to najevo blitím a omdlíváním, ale nepřijde mi prostě jako dobrej nápad odejít… Máme tu takovej pěknej barevnej pokoj. Co když se mi na pár milisekund vrátí zrak a já namísto našeho bájo pokoje zahlídnu něčí chlupatej zadek?! A je tu spousta lidí a upírů a jsou přátelský a kdo sakra potřebuje soukromí? No, kdo?!“ brebentí ironicky Di, zatímco ji téměř vleču na zahradu. Se všemi jsme se rozloučili. Hlavně s dětmi, ale ona je nejistá. Nechce odejít. Přemlouvá mě, tváří se pohřebně, ale neobměkčí mě. Nesmím povolit.

„Di, už jsem ti to vysvětloval. Nenuť mě to zase opakovat," vzdychnu, protože od chvíle, kdy jsem jí oznámil, že odlétáme, neslyším nic jiného. Chápu, že jí to nelíbí, ale bohužel to je nezbytné. I to jsem jí zopakoval aspoň desetkrát. Jednou rukou ji pevně sevřu v náručí, zatímco v té druhé třímám tašku s našimi věcmi. "Nemusíš se bát, poletím pomalu. Kdyby ti bylo špatně, tak si dáme přestávku," slíbím jí a opatrně se s ní vznesu do vzduchu.

„Prosím tě, ne…“ hlesne tichounce a pevně mě chytí kolem krku. „Opravdu tam nechci. Chci bejt tady s ostatníma. Nenuť mě… Prosím, nenuť mě…“

Než stačím něco říct, omdlí mi v náručí. Aspoň že tak. Nebude si cestu pamatovat. Nebude jí špatně a v neposlední řadě nebude ani vyšilovat. Trochu si ji v té náručí nadhodím a zamířím k domu, který ve mně vyvolává trochu rozporuplné pocity. Když však otevřu, zjistím, že z toho domu, kterým byl v dobách, kdy jsme tu žili, zbylo velmi málo.

„Do hajzlu, tady to vypadá," ulevím si, když se rozhlédnu kolem a očima přejíždím pozůstatky po Critoballově a Vinniině svatební noci. Pokud jsem si ovšem myslel, že to nemůže být horší, spetl jsem se. Pohled na ložnici v duchu růžové cukrové pěny mi div nehodí žaludkem. Znechuceně shrnu z růžových peřin zbytky okvětních plátků a položím na ně Di, abych se potom hned dal do převlíknutí postele a posléze i k navrácení domu do původního stavu. Tímhle bych upíry přesvědčil akorát o tom, že jsem nejspíš na chlapečky.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), Wish, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce v žilách - 62. kapitola: