OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Slunce v žilách - 63. kapitola

14.11.2014 (10:00) • Chensie, Wish • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 636×

63. kapitola

Chester

Poznám okamžitě, že se Di už probrala a skutečnost, že jsem jí k té posteli preventivně připoutal, ji vyděsila. Chtěl bych se na ní jít podívat, ale nemůžu, takže spoléhám na Dickovi uklidňující kecy. Musím se věnovat týhle příšerný společnosti a doufat, že se tu buď objeví i Bianka, nebo se postarají o to, aby se to co nejdříve dozvěděla a navštívila mě sama. Pochybuju, že si nechají pro sebe důvod, proč jsem odešel z minulého domu. Stále jejich obyvatele považují za něco méně, a mě momentálně za největšího kinga, kterému by chtěli zajistit novou společnost. Tomu se musím ušklíbnout a znovu se napít, abych to jejich tlachání nějak přežil a mohl je vypakovat.

„Kde máš ty svoje dvě holčičky?" Naráží jeden ze seberanky na skutečnost, že díky nim mám nejen Di, ale tu novou kořist.

„Jednu jsem jim tam nechal na hraní," zasměju se a vezmu si od upíra, který sedí kousek ode mě a pořád se mi nějak snaží vlichotit, nabízenou cigaretu. Okamžitě mi ochotně zapálí a já do vzduchu vyfouknu oblak kouře. „A druhou mám schovanou na horší časy. Nějak se tady zabavit musím, když jste nepřivedli žádný šikovný upírky," dodám. Narážím tím sice na Bianku, ale nedělám si iluze o tom, že by jim to nějak docvaklo.

Ten, s poškrábaným obličejem se rozesměje. „Kdybychom věděli, že chceš náruživosti, tak bychom nějaký přivedli!" Blýskne očima a začichá ve vzduchu. „Nekrvácí ta tvoje holčička? Cítím krev, skoro lidskou..." olízne si rty a chtivě se zadívám směrem, odkud se vůně line...

Já taky. Odpovím mu v duchu nenadšeně a típnu cigaretu. „Asi jsem jí svázal moc pevně," ušklíbnu se a zvednu se. „Chovejte se tu jako doma. Já jí jdu zkontrolovat." Vyjdu pomalu do schodů, ale kypí to ve mně. Už bych chtěl být u ní a byl bych, kdybych se nemusel chovat, jako že mi na ní vůbec nezáleží. „Co to děláš?!“ zaúpím u dveří.

Di se oběma nohama opírá o pelest a div si neláme zápěstí, které si snaží vyrvat z pout. Kůži má rozedřenou až do krve, ale nevzdává se. Když ji jemně chytím, rozhodí volnou ruku a vzdá se. Poraněnou ruku jí osvobodím, abych se jí pak k ráně přisál rty a zahojil jí ho. „Zbytečně si ubližuješ," sednu si k ní a pohladím ji po vlasech.

Zavrtí hlavou a chytí se za uši. To jí zřejmě Dick sděluje, jak se má chovat. „Zbytečně mě tu držíš…“ hlesne potichu. „Kdybys mě pustil. Jenom malilinkato…“ začíná ironickým tónem. Jemně zavrtím hlavou a položím jí ruku na ústa. Když ji pustím, už si jen povzdychne.

„Ale já tě tu přece nedržím. Je to jen pro tvou ochranu, když tu musíš být pár hodin sama," pohladím ji znovu. „Až budu zase s tebou, žádný okovy nebudeš muset mít."

Sedíme vedle sebe a dotýkáme se stehny i boky, takže si jen opře hlavu o mé rameno. Obejmu ji a přitisknu jí rty na čelo. „Že by nás navštívila Sněhurka a sedm trpaslíku? Asi jo, když slyším, jakej bordel dělaj.“

„Pár upírů. Nemusíš se bát. Sem nepůjdou," klidním ji.

Toporně se mi posadí do klína, div že nepřepadne. „Potřebujeme tvůj jed!“ Tápavě najde mé rty a políbí mě.

Oplatím jí polibek a pak rty sjedu na krk, kde se s ní mazlím tak dlouho, dokud nepřestane být napjatá. Lehce se do ní zakousnu a dopřeju si pár minut vymývání mozku. Snažím se to mít co nejrychleji za sebou, protože se potřebuju vrátit dolů a tvářit se zase jako hajzl, a tohle mi to moc neulehčuje. Nejradši bych tu zůstal s ní.

Nechá se vynést až na vrchol a zanaříká. Stiskne mě boky a mně se to hrozně líbí. „Byl bys tak nesobeckej upírák a dal mi svou krev? My máme hlad!“

Beze slova ji chytím, přitisknu jí ústa na svou hrdelní tepnu a nechám ji lokat. Ale orgasmus si nedopřeju, musím ji odtáhnout dřív.

„Díkes z celýho srdce.“ Zářivě se usmívá, krev na rtech a bradě a vypadá k sežrání roztomile. Něžně mě pohladí ve vlasech, jak to umí jen ona.

Zmučeně pod tím dotykem přivřu víčka, obejmu ji kolem pasu a schovám svůj obličej v její náruči. Nejradši bych totiž tu její dlaň přitiskl úplně jinam. A nejen dlaň... Bohužel si teď dokážu až moc živě představit její hlavu ve svém klíně. A ne tak jako dřív, kdy mi ta představa přišla téměř absurdní. „Musím se tam vrátit..." odtáhnu se od ní, i když se mi tak moc nechce, zatímco se snažím zamaskovat chrapot a zároveň se nutím myslet na něco jiného.

„Budu tady!“ prohlásí radostně.

Neujde mi, že místo toho, aby byla smutná, tak jí to tak nejspíš vyhovuje! Ty jsi ráda?! Chce se mi říct, ale nakonec to spolknu. „Budu tě muset zase připoutat..." odpovím místo toho hořce.

Úsměv jí z tváře zmizí a já ucítím strach. „Nepřipoutávej mě. Jsem pak, jak pejsek na vodítku…“ Sepne dlaně v prosebném gestu. Překonává se. Nebo jsem ji spíš vychoval.

„Jenom jednu ruku, Di. Slibuju, že se vrátím co nejdřív a pustím tě. Je to jen proto, abys byla v bezpečí..." konejším ji, i když nějak nevěřím, že ji to uklidní. „Co ti říká Dick?" zkusím našeho našeptávače, který ji má udržet co nejvíc v klidu.

Bezmocně nechá klesnout hlavu mezi ramena. „Dick říká… Důvěřuj mu.“ Polkne a dobrovolně natáhne ruku, abych ji připoutal k pelesti, zatímco zatíná čelisti a vypadá tak ještě surověji, než obvykle. Po tvářích jí steče slza. 

„Neplakej..." setřu jí potom, co ji přivážu, slzy. Je mi hrozně, když jí musím takhle vidět. Kéž bych to mohl udělat sám a ji do toho nezatahovat. Kéž bych ji mohl nechat v našem domově a vrátit se k ní, až bude po všem. „Dělám to všechno pro tebe, i když to teď asi tak nevypadá..." řeknu tiše.

„Toho se právě bojim. Že to děláš pro mě,“ ušklíbne se sarkasticky a připomene mi tak mou výchovu, kterou jsem vlastně taky myslel dobře. Ale zvrtlo se to.

Vzdychnu. "Můžu ti jen říct, že se tě snažím chránit... že se nám snažím zajistit lepší budoucnost. Ale když nevěříš mně, zkus věřit aspoň Dickovi."

„Hm… Věřím Vám..." Moc věrohodně to nezní. Očima slepě šilhá skrze mě.

„Víš přece, že..." nedopovím a očima přejedu po místnosti. Zvláštní. Jako bych najednou cítil něčí přítomnost. Chlad, který je s každou další vteřinou intenzivnější. „Do hajzlu..." zakleju potichu.

„Co je?“

„Dělej, že jsi zraněná. Honem! Lehni si a nehýbej se," syknu naléhavě, ale když vidím, jak vyjeveně se tváří, uzemním ji dávkou svých feromonů, abych si pak v rychlosti přejel po zápěstí a potřel jí s ní obličej i krk. Mám to jen tak tak. Když se zvednu k odchodu, srazím se ve dveřích s jedním z upírů. „Copak? už se mě nemůžeš dočkat?" zasměju se a zavřu dveře. Je mi jasné, že škvírou stihl spatřit Diino bezvládné tělo, protože mu tvář protne šklebivý úsměv. „Dal jsem jí trochu zabrat. Potřebuje se z toho prospat," zasměju se znovu.

Rozesměje mě a poplácá mě po rameni. „Jdeš nám příkladem. Chtěl jsem ti jen říct, že už budeme muset letět,“ zazubí se. „Ale rádi se ještě stavíme. Nezabij si ji, čeká tvýho následníka,“ usměrňuje mě se smíchem a poté zmizí.

Úlevně vydechnu a dojdu to dát dole trochu do pořádku. Tak tohle vyšlo. Uvidíme, kdy mě poctí návštěvou samotná Bianka. Určitě si nenechá ujít takovou slibnou příležitost. To že se tu neukázala dneska, nic neznamená. Jsme tu teprve první noc. Chtěl bych toho moc najednou. Otevřu všechna okna, aby z pokoje vylítnul všechen ten smrad z cigaret a chlastu. Posbírám flašky a skleničky, a když to jakž takž dám do kupy, vyndám z ledničky ovoce a zeleninu, abych ji úhledně nakrájel a s plnou mísou se vrátil zpátky k Di.

„Něco jsem ti přinesl," hlásím už od dveří, abych si ji předem trochu usmířil, ale když ji uvidím, jak spokojeně sedí na posteli a olizuje krev, kterou jsem jí rozetřel po obličeji, krku i rukou, nejsem si jistý, jestli to vůbec bude potřeba. „No, tobě se to nakonec snad i líbí..." vydechnu překvapeně, položím vedle ní misku a sehnu se, abych jí uvolnil ruku.

Spokojeně se usměje. „Kdo by byl nasranej, když má takovou baštu!“ Olízne si rty.

Podám jí žlutý meloun. Má ho ráda, protože je sladký. Nejistě k němu přičichne a zajásá jako malá. Spokojeně si debužíruje.

„A já už se bál, že mě za trest necháš stáhnout z kůže," usměju se, když vidím, jak se s chutí pustí do jídla. „Vezmu tě pak do koupelny. A pak klidně můžeš zůstat dole, nebo kde budeš chtít. Zatím tu je klid," řeknu, zatímco jí pozoruju. Když se takhle spokojeně tváří, mohl bych se na ni dívat hodiny.

„Můžu pak jít domů? Klidně sama. Trefím!“ Rádoby mávne rukou a šilhá úplně někam jinam, než kde jsem.

Zarazím se. „Tak jsem to nemyslel. Doma jsme momentálně tady. Vždyť to přece víš..."
„Vím…“ Skloní hlavu a povzdychne si. Zakusuje se do rajčete a připadá si jako ve vězení, i když to tak není. „Takže ještě chvíli tu budeme?“

„Ještě chvíli…“ řeknu skoro neslyšně.

Je pár minut ticho, když se ozve. „Tak. Chvíle je v čoudu. Už jdeme domů?“

„Slibuju, že tu budeme, co nejkratší dobu. Ale zatím tu jsme jeden den. Nemůžeš čekat, že to půjde tak rychle. Vždyť... ti tu nic neschází, ne? Kromě dětí teda... Ale jinak snad nic, ne?"

„Necejtím se tady nejlíp. To dělá asi ta tma,“ ušklíbne se.

„Tady nebo se mnou?" poupravím trochu její odpověď. „Já vím, že mi nevěříš a... musím to tak brát, ale... máš tu přece všechno, co potřebuješ. Pokud tu budeme sami dva, můžeš si chodit, kam budeš chtít. Já tě nebudu držet přivázanou u postele jako psa u boudy přece..."

„A když tu sami nebudem?“ Udeří hřebíček na hlavičku.

„No tak budeš muset počkat tady. Jiná možnost není. Kdyby byla, nedělal bych to...“

„Dick ví, co máš za lubem, že jo? Hlídá moje myšlenky a pořád mi říká, co mám a nemám dělat. Buzeruje, jak vzteklej. Stojí při tobě. Je to tvůj kámoš, ne můj. On ti věří, Chazzy.“ Neusmívá se, protože jí nezbývá nic jiného, než mi věřit také, i když nechce.

Je mi to líto, ale za tohle si můžu sám. Přikývnu. „Ví o tom, ale kdyby s tím nesouhlasil, nikdy bych ho nedonutil, aby na to přistoupil. Dělá to proto, aby ti pomohl. Nikdy by proti tobě nešel, to víš ostatně líp než já."

„Tak jo, no…“

Vyhodnotím to jako mírný pokrok, i když cítím, že je stále na pochybách, tak tahle odpověď se mi zdála upřímná. Vezmu ji za ruku, lehnu si vedle ní a přitisknu si ji na sebe. „V klidu spi. Budu tu s tebou," políbím ji do vlasů. Bude svítat, takže dnešek jsme zdárně překonali… Uvidíme, co nám přinese zítřek. 

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), Wish, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce v žilách - 63. kapitola: