OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Smrt s.r.o. - 21. kapitola a Epilog

Violet si sice své vzpomínky nechala, ale na tom, že jí Gregory ublížil, se nic nezměnilo. Jen se s tím vyrovnala, rozhodnutá jít dál.
Pokud by to tedy šlo... A tak Gregyho čeká denní přepadovka.

15.03.2011 (20:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3158×

Její postava se neslyšně objevila v jedné z postranních uliček. Bez zaváhání se pustila do práce. Sledoval, jak mizí jedna duše za druhou, dokud tu nějaká ještě zbývala. Teprve pak sklopila kosu a vykročila dále.

„Violet!“ Ani si neuvědomil co dělá, dokud nezaslechl svůj vlastní zoufalý hlas.

Zarazila se a i když k němu byla právě zády, pootočila k němu tvář.

„Vím že si na mě nepamatuješ, ale...“ zadrhl se. Netušil co jí říct. „Miluju tě.“

Čekal na její reakci. Na cokoliv, ale ona tam jen stála. Po chvíli se otočila zase před sebe a vykročila pryč. Sledoval, jak mu znovu mizí ze života. Rozběhl se za ní.

„Violet!“ Zastavila se a a otočila k němu. V tom výrazu který měla na tváři se vůbec nevyznal.

„Neudělala jsem to,“ hlesla. „Ty vzpomínky sice bolely, ale chtěla jsem si to pamatovat.“

Natáhl k ní ruku, ale ona ustoupila a zavrtěla hlavou.

„Mám ještě práci.“

Než mohl cokoliv udělat, zmizela mu před očima.

 

Vzmohl se jen na to tam stát a zírat tím směrem. Okolo se najednou rozhostilo naprosté ticho. Duše zmizely a všude byl najednou nepřirozený klid.

---

 

 

21.

Gregory netušil co dělal zbytek noci, ani jak se nad ránem dostal zase zpátky do svého pokoje. Nikdy dřív si nepřipadal tak prázdný a mrtvý jako teď. Přehodil kabát přes dveře skříně a lehl si do své rakve. Najednou měl chuť tam už zůstat a nevylézat. Jako by zaklapnutím víka mohl uniknout před tím vším. Věděl, že to podělal.

Probudil se dezorientovaně až uprostřed dne. Zmateně zamrkal. Z pokoje se znovu ozval nějaký pohyb.

Okamžitě byl naprosto vzhůru. Položil dlaň na víko, aby ho pomalu zvedl, ale velmi rychle mu došlo, že to nejde. Někdo ho zatížil. V první chvíli pomyslel na Herolda, ale když vtáhl vzduch do plic, ucítil naprosto jinou vůni.

„Violet?“

Nad ním se ozvalo zabručení.

Ležel tam ve tmě a zíral nad sebe. To co tížilo víko jeho rakve byla ona. Seděla nad ním.

„Co... co tu děláš?“ hlesl přiškrceně.

Slyšel, jak se pohla.

„Přemýšlím.“

Připadal si tam dole jako svázaný, nemohl se skoro hnout a přitom tak nutně potřeboval ven.

„Mohla bys mě pustit?“

Nastala chvíle ticha, jako by to zvažovala.

„Ne.“

Měl chuť ty prkna prorazit rukou.

„Nechci se s tebou bavit.“

„Ale ty se se mnou právě bavíš.“

Začal zvažovat, jestli ještě může dostat infarkt. Jestli jo, tak je dobře, že má Violet tak po ruce.

„Tak tě nechci vidět.“

„Violet!“ Prudce sebou ošil, až se rakev pohnula.

Pokojem se rozhostilo ticho. Na okamžik se bál, že zase odešla. K jeho úlevě ale víko pořád nešlo nadzvednout.

„Myslels to vážně?“ ozvala se tiše.

„Co.“

„Že mě miluješ.“ Promluvila tak tiše, že to sotva slyšel. Zíral na víko nad sebou do míst, kde byla.

„Myslel.“

Zůstal tiše ležet. Čekal co udělá. Doufal že ho konečně pustí, ale neozvalo se vůbec nic, žádný pohyb, ani hlesnutí.

Z dalším okamžiku však málem zařval on sám. Přes víko se k němu vynořila její tvář. V očích měla sice ještě slzy, ale zároveň se na něj oslnivě usmívala.

„Já tebe taky,“ zašeptala.

Proklouzla celá až k němu. Trošku ve své nehmotné formě zářila. Zvedl dlaň k její tváři, co mu to jen malý prostor dovoloval. Přejel prsty, jako by jí chtěl pohladit, ale proťaly jen vzduch.

Violet si skousla spodní ret a zavřela na okamžik oči. Oba se náhle ponořili do tmy a Gregory na sobě ucítil tíhu jejího těla. Překvapeně zamrkal, když pod prsty ucítil její pokožku. Po chvíli nehybnosti se jeho prsty samy od sebe daly znovu do pohybu. Putovaly po její tváři, jako by teprve teď poznával. Bylo to poprvé co se jí vlastně dotýkal.

Sjel jí prsty po čelisti a pak přes rty. Cítil, jak se usmívá. Na kůži ucítil její horký dech. Vůbec se nebránila, když si ji k sobě přivinul a přitiskla se k němu ještě blíž, a rozhodně to nebylo proto, že se museli tísnit v tak malém prostoru.

 

 

 

 

Epilog

Trevor proletěl dveřmi na půdu. Netrpělivě si podupával nohou o podlahu, ale bylo mu to prd platný. Všude bylo naprosté ticho, z rakve uprostřed místnosti se ozývalo jen pravidelné oddechování. Nakonec to nevydržel.

„Violet!“

Ozvala se tupá rána a pak zaúpění. Uculil se. Tohle bylo lepší jak budíček. O pár vteřin později už nehmotná Violetina hlava vykoukla skrz víko.

„Co je?“ zavrčela a ještě rozespale mžourala.

„Máme návštěvu,“ hlesl Trevor a koutky úst mu ještě cukaly. „Ale na tyhle sám nestačím. Chce to silnější kalibr.“

Violet pohled sklouzl dolů k rakvi, jako by mohla vidět něco co Trevor ne. Nebo spíš cítit. V příštím okamžiku už víko sletělo domů a vykoukl i Gregory.

„Jo tak tohle už stačit zaručeně bude,“ zamnul si Trevor potutelně rukama.

 

Z domu se ozvalo vyděšené ječení, pár tupých nárazů, jako když někdo trefí futra místo dveří a následně lomcování klikou hlavních dveří.

„Zkuste ji zmáčknout,“ ozvalo se jim nápomocně u uší a domem se rozlehl nový řev. Konečně se celá skupinka lidí vyvalila na verandu. Zakopávali o sebe navzájem, klopýtali co nejrychleji pryč.

Trevor jim mával zpoza okna a teprve pak se otočil zpátky. Neměli prostě šanci. Podíval se na své dva spolubydlící. Violet se ještě ospale drbala kosou na zádech a Gregory se po probuzení netvářil nikdy zrovna mírumilovně. Pokud neměl svých obvyklých sedm hodin spánku, nebyla s ním kloudná řeč. Ale to hodlal hned napravit. Popadl Violot kolem pasu a táhli ji znovu nahoru. Vůbec se nebránila.

 

K O N E C

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Smrt s.r.o. - 21. kapitola a Epilog:

prvních pár kapitol bylo...ne nudných, ale ten zbytek byl nejlepší. Přečetla jsem je jedním dechem :D

super povídka

super povídka

já umřu prej těžší kalibr :D Violet se ospale drbala kosou na zádech :D neee aaaa umírám smíchy :D dostalas mě :D

jé, to bol krásn happy end!

Chce to silnější kalibr. XD

Ten konec, byl boží, vlastně celá povídka byla naprosto bezkonkurenční, válela jsem se smíchy po zemi snad u každý kapitoly

perfektní
určitě jedna z tvejch nejlepších

Ospale se drbala kosou na zádech... Hej, fakt mazec! Nejlepší povídka za hodně dlouhou dobu, a i když je mi líto, že je pryč, tuším, že už se ti v hlavě rodí další takováhle šílenost Žeru tuhle povídku!!!

krásnýýýýýýý

Přidat komentář:

Nick:

Text: