Sokolí dívka 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

V dnešní kapitole se dozvíte, kdo to ten David je. Také se stane něco, co Olívii změní život... Doslova jí ho obrátí naruby... Budu ráda, když mi napíšete své názory na tuto povídku...

18.03.2013 (18:00) • aramka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 710×

Kapitola II.

Asi se ptáte, kdo to ten David je. Takže, David je kluk, se kterým jsem začala chodit po tom, co jsem se rozešla s Mirkem. Chodili jsme spolu asi dva týdny, když mi pověděl, že byl pozvaný na večírek, kde vypil moc alkoholu a vyspal se se svou spolužačkou. Samozřejmě jsem se s ním rozešla, protože jsem nemohla přenést přes srdce to, že mi byl nevěrný. Od té chvíle, co jsme se rozešli, jsem ho neviděla, až teď.

„Dobrý den," pozdravila jsem je.

„Dobrý den," odpověděli mi.

„Dovolte abych vám představil svou neteř Olívii. Olívie, tohle je pan a paní Drobní a jejich syn David," řekl strýček. Když mě strýček představil, David celý zbledl, jelikož mu asi došlo, kdo jsem. Večeře byla výborná. Vyprávěla jsem tetě o našich. Pak se mě teta zeptala, jestli mám kluka. V tu chvíli David ztuhl.

„Ne, nemám kluka, teto, asi jsem nenašla toho pravého, a abych pravdu řekla, zatím ho nehledám, ať si on najde mě. Protože když jsem si já naposledy hledala kluka, dopadlo to katastrofálně."

„Jak katastrofálně?" zeptala se mě teta

„No, víš, po tom, co jsem se rozešla s Mirkem, jsem si našla kluka, do kterého jsem se docela hodně zamilovala, po dvou týdnech chození se mi přiznal, že měl úlet se svou spolužačkou, a sváděl vinu na alkohol. Ale ten alkohol tam sice svoji roli sehrál, ale kdyby on nechtěl, tak se to nestane." Když to, co jsem říkala, slyšel David, beze slova se zvedl a odběhl ven. Tetě došlo, proč utekl, protože se mě opatrně zeptala:

„A nebyl ten kluk náhodou tady David, syn paní Drobné?"

„Ano, byl to on," potvrdila jsem. Další den jsem absolvovala prohlídku Londýna a to nejen se strýčkem a tetou, ale i s Drobnými, a tím pádem i s Davidem. Strýček nás provedl po největších památkách. Byli jsme u Temže, parlamentu, Big Benu, ale navštívili jsme taky Hadyen Park a Buckinhemský palác a viděli jsme střídání stráží. Užili jsme si spoustu legrace a tak plynul den za dnem. Byly to dny plné pohody a legrace, ale každá legrace jednou skončí.

A taky skončila, zrovna jsem plavala v bazéně a užívala si další den plný pohody a nicnedělání, když na mě zavolala teta takovým divným hlasem. Když jsem přišla do Modrého salonku, tak mi teta řekla, ať se posadím, jakmile jsem si sedla, podala mi telegram. Bylo v něm napsané, že moji rodiče měli autonehodu, kterou ale bohužel nepřežili. Nejdřív jsem byla v šoku, pak jsem se hystericky rozesmála a nakonec jsem začala zoufale a hystericky brečet, nemohla jsem se uklidnit. Dostala jsem zimnici a horečku a pořád jsem opakovala, že to není pravda. Když strýček zjistil, že mě neuklidní, zavolal domácího lékaře a ten mi dal injekci na uklidnění, po které jsem měla usnout. Probrala jsem se celá otupělá jak z té injekce, ale také z bolesti, kterou jsem měla v srdci. Už jsem nebrečela, snad jsem vyplakala všechny slzy, co jsem měla, nebo nevím. Vím jen, že jsem byla úplně zoufalá, nevěděla jsem, co mám dělat, byla jsem psychicky na dně.

Za tři dny po tom, co dorazil telegram, jsme letěli do České republiky na pohřeb. Bylo hodně těžké na ten pohřeb jít. Teta mě přemlouvala, abych na ten pohřeb nešla, ale já věděla, že jít musím, i když to bolí, nepředstavitelně bolí. Tuhle bolest opravdu nikomu nepřeji. Mamka vždycky říkala: „Všechno jednou přebolí, jen to chce čas." Ale dnes už vím, že existuje i bolest, kterou ani čas nezahojí, možná otupí, ale ta bolest bude ve mně po celý zbytek mého života. Na poslední cestě jim zpívala Lucie Bílá své Ave Maria.

Když rakve zajížděly tam, odkud není návratu, šeptala jsem: „Sbohem, mami a tati, nikdy na vás nezapomenu. Nezapomenu na to, jak jste mě měli rádi a jak moc jste toho pro mě udělali. Já vás mám taky moc ráda. Nezapomenu nikdy. Sbohem, maminko a tatínku." Po tvářích se mi kutálely slzy o velikosti hrachu. Ze smuteční hostiny si toho moc nepamatuju, je to, jako bych ji prožila v mlze, nedokážu si vybavit žádnou tvář.

V těchto dnech jsem žila jako ve zlém snu, jelikož jsem zatím ještě nezletilá, zapojila se do toho sociálka, která chtěla vědět, kde budu bydlet a žít. Strýček i teta chtěli, abych žila s nimi, ale to se nelíbilo sociálce z důvodu, že bydlí v Londýně, který není v České republice. Dva dlouhý měsíce plné stresu jsme prožili, než se soud rozhodl, kde tedy budu bydlet.

„Tento vrchní ústavní soud rozhodl, že nezletilá Olívie Simsenová byla svěřena do péče Lili a Petera Liriénových."

„Jupí!" vykřikla jsem, protože mi spadl obrovský kámen ze srdce. Budu se moci vrátit s tetou a strýčkem. Nemusím do dětského domova. Aspoň jedna příznivá událost během těchto dnů a měsíců. Poslední týden, co jsme měli trávit tady, byl nabytý přípravou na stěhování. Museli jsme prodat dům, ve kterým jsem dřív žila, prodat nábytek. Nebylo to lehké, vždyť to byl můj domov, ve kterém jsem prožila mnoho šťastných chvil. Ale věděla jsem, že to udělat musím, že musím žít přítomností a ne minulostí. Vzpomínky mi zůstanou, pokaždé, když se mi bude stýskat, můžu si je vyvolat, ty mi už nikdo nikdy nevezme. Před odletem jsme ještě naposledy zašli na hřbitov rozloučit se, zase mi tekly slzy a pořád to bolelo, ale už jsem se s tím začínala pomalu vyrovnávat. Nic jiného mi ani nezbylo.

Autor: aramka, v rubrice: Povídky » Na pokračování