OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sokolí dívka 5. kapitola

10.04.2013 (09:00) • aramka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 609×

Kapitola V.

„Probuďte se, slečno!" říkal nějaký hlas, který jsem uslyšela z velké dálky. Někdo na mě mluví. Chci otevřít oči, ale nejde to. Zkusím to podruhé, to už jde trošku líp, ale vidím před sebou jen bílou mlhu. Až na počtvrté se mi podaří otevřít oči a spatřím, jak se nade mnou sklání něčí cizí tvář.

„Tak už jste vzhůru, slečno?" ptá se mě ten dotyčný. „Ano, jste v nemocnici," řekne, když si všimne mého zmateného pohledu

„Proč jsem tady? A kdo vůbec jsem a jak se jmenuju? Vůbec nic si nepamatuji." Byla jsem vyděšená z toho, že si na nic nemohu vzpomenout.

„Jmenuji se Jordan Greenwood. Jsem tvůj ošetřující lékař. Jsi v nemocnici, protože jsi měla ošklivou autonehodu. Jela jsi se svým chlapcem a narazil do vás nějaký kluk, který jel hrozně rychle. Tvůj kluk David, tak se jmenoval, to bohužel nepřežil. Chvíli po tom, co jsme tam přijeli, zemřel na vnitřní zranění. Ale než zemřel, řekl mi takovou pro mě nepochopitelnou věc. Přesně řekl: Vím, že zemřu, řekněte Olívii, že ji miluju a že toho, co jsem jí udělal, hluboce lituji, a že je mi moc líto, že to už nestihnu napravit. Řekněte jí, že doufám, že na mě bude vzpomínat v dobrém a že mi jednou odpustí. Moc ji miluju." Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.

„Ale ty už jsi unavená, sestřička ti přijde píchnout injekci, aby jsi usnula. A jmenuješ se Olívie Simsenová. Zase za tebou přijdu," řekl a spěšně odešel. Za okamžik přišla sestřička, píchla mi injekci, po které jsem okamžitě usnula.

Během pár dnů jsem se dozvěděla, že ten, kdo nás srazil, se jmenuje Nick, tomu se nic nestalo, jen se psychicky zhroutil. Je na klinice, kde se léčí ze šoku, a není schopný výslechu. Po týdnu mi lékař dovolil návštěvy, ale jen rodinné příslušníky. Tedy strýčka a tetu. Věděla jsem, že moji rodiče jsou mrtví. A že žiju s tetou a strýčkem. Nejvíc mi ale teď vadí, že je nepoznávám. Každý den musím chodit na různá vyšetření a na převazy chodím obden.

Po dlouhých dvou měsících v nemocnici jsem si konečně na něco vzpomněla. Konečně přišel den, kdy se mi začala vracet paměť, začalo to v tu chvíli, kdy jsem četla malým dětem pohádkovou knížku. Najednou mi před očima vyvstal obraz mé maminky, která mi četla pohádkovou knížku, mohlo mi být tak pět let. Po téhle vzpomínce následovaly další. Vzpomněla jsem si na: tatínka, Mirka, Lukáše, na Gailu, na naši partu, na tragickou smrt mých rodičů, na tetu a strýčka, ale nemohla jsem si vzpomenout na Davida ani na ten den, kdy se odehrála ta autonehoda, a taky jsem si nevzpomněla na Nicka, jako by neexistoval. Když jsem řekla doktorovi, na co jsem si vzpomněla a na co ne, jen mi klidně řekl:

„Neboj se, Olívie, na Davida i na ten den si vzpomeneš, třeba ne hned, ale časem určitě ano. Víš, to, že si na to nevzpomínáš, je ještě pozůstatek šoku, tvé podvědomí ti tyto vzpomínky odhalí, až si bude jisto, že jsi na to připravená. Nemyslím tím fyzicky, ale hlavně psychicky, a to je teď to nejdůležitější. Aby ses uzdravila. Až přijde čas, tak si vzpomeneš. Jedinou radu, kterou ti nyní mohu dát, je ta, aby sis nezkoušela vzpomenout za každou cenu, tím docílíš jen toho, že se budeš trápit a nevzpomeneš si. Pamatuj si to."

„Dobře, pane doktore, moc vám děkuju, moc jste mi pomohl."

„Od toho jsem přece doktor," odpověděl mi s úsměvem.

Po dalším měsíci jsem konečně mohla jít domů. Ten den mi přišel pan doktor oznámit, že už jsem zdravá a že jdu dneska domů. Okamžitě jsem volala tetě a strýčkovi, aby pro mě přijeli, nechtěla jsem tu strávit už ani chvilku. Během půl hodiny dorazili. Teta mi pomohla zabalit a mezitím, co jsem se oblékala, odnesl strýček moje věci do auta.

Jakmile jsme nasedli do auta, přepadl mě stísněný pocit, něco mezi strachem a dojetím. Vystoupili jsme z auta a teta mi povídá: „Vítej doma, Olívie."

„Děkuji, teto, jsem moc ráda, že jsem konečně doma. S těmi, které mám moc ráda."

„Vždyť mi tě taky máme moc rádi!" řekl strýček jemně. Jakmile jsme vešli dovnitř, uviděla jsem přes celou místnost natažený transparent, na kterém bylo napsané: „Vítáme vás doma, slečno Olívie!!!" a pod tímto textem byly podpisy všem našich zaměstnanců. Do očí mi vyhrkly slzy dojetí a měla jsem co dělat, abych se nerozplakala.

„Moc vám všem děkuju, jste na mě moc milí!" řekla jsem a hlas se mi chvěl. Všichni zaměstnanci byli totiž nastoupeni v hale, protože mě chtěli přivítat. A přivítání to bylo skutečně nádherné.

Druhý den po obědě ke mně přišla na návštěvu Gaila.

„Ahoj, Gailo. Jak se máš?"

„Ahoj, Olívie, mám se dobře, akorát jsi mi moc chyběla."

,,Ty mně taky Gailo, a moc. Víš, myslela jsem si, že si najdeš jinou kamarádku a se mnou už nebudeš chtít kamarádit."

„Ale to víš, že ne, Olívie, jsi má nejlepší kamarádka, a to se nezmění."

„Díky, ani nevíš, jak jsi mě potěšila."

„To neřeš. Kdy jdeš do školy?"

„Za týden, sedíme zase spolu? Co James a ostatní?"

„Sedíme spolu, James a i ostatní se na tebe už moc těší."

„Opravdu? A co je nového?"

„Opravdu, a nového je to, že je dějepisářka na mateřský, takže máme nového učitele. Je mu čtyřiadvacet, je svobodný a nemá přítelkyni."

„A je hezkej?"

„Jo, je moc hezkej, všechny holky ze školy po něm jedou." Byla u mě asi čtyři hodiny a pak šla domů.

Potom přišla teta a zeptala se mě, jestli nechci vidět Bleska. Samozřejmě, že jsem ho vidět chtěla. Měla jsem hroznou radost z toho, že mě Blesk poznal. Byla jsem dojatá. Zeptala jsem se tety, zda se můžu jet projet. Teta k mé velké radosti svolila. Vyjela jsem si do krásného údolí, které nám patří. Milovala jsem to tady. Byla to mýtina, kolem níž rostl živý plot. Sem se dostal jen ten, kdo věděl, kde je ukrytá cestička. Jinudy se sem nikdo nedostane. Uprostřed mýtiny bylo nádherné a kouzelné jezírko, ke kterému se váže krásná, tajemná, ale smutná legenda. O té se ještě zmíním.

Tohle místo je stvořeno pro relaxaci a odpočinek. Když se rozhlédnu po této krajině, je ve mně hned mír a v duši mám klid. Opravdu mi připadá, jako by toto místo bylo kouzelné, a nejen tím, jak vypadá, ale i tím, jak se tu člověk cítí. Myslím si, že i když má člověk starosti a je v depresi, tak kdyby se ocitl tady, tak by to z něho určitě spadlo. Toto místo je naplněno pozitivní energií. Strávila jsem tu pár hodin příjemné relaxace. Až když se setmělo, napadlo mě, že bych se měla pomalu vrátit.

Byl už večer, když jsem se vrátila domů. Po večeři jsem si šla do pokoje číst. A pak jsem si lehla a jakmile se moje hlava dotkla polštáře, jsem usnula.

Autor: aramka, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sokolí dívka 5. kapitola: