OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sokolí dívka 6. kapitola

17.04.2013 (19:00) • aramka • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 476×

Kapitola VI.

V sedm hodin mi zazvonil budík. Rozespale jsem ho zaklapla a chtěla ještě spát, ale pak jsem si uvědomila, že jdu dneska do školy. Tak jsem vstala a oblékla se a připravila jsem se do školy. Ve třídě bylo hotové pozdvižení z toho, že jsem konečně mezi nimi. Všichni na mě pokřikovali a docela hlasitě jsme se bavili, že jsme si nevšimli zvonění. První hodinu jsme měli dějepis.

„Co se to tady děje? Pro vás neplatí zvonek?" ozvalo se. Všichni okamžitě zapadli do svých lavic.

„Tebe jsem tu ještě neviděl. Kdo jsi?" zeptal se mě. Podívala jsem se na něj a ucítila jsem, jak se mi rozklepala kolena

„Jmenuji se Olívie Simsenová, je mi sedmáct let. A nebyla jsem tu, protože jsem se zotavovala z autonehody."

„Posaď se vedle Johna," řekl.

„Děkuji, ale já už své místo mám."

,,No, tak si sedni!" Zalistoval svým blokem a vyvolal Rickyho, zatímco byl Rick mučen u tabule, zeptala jsem se Gaily:

„To je tak hnusně studený jako psí čumák vždycky?"

„Bohužel ano, a to jen proto, že za ním běhají všechny slepice z naší školy. Je to s ním pořád horší a horší. A to ho máme za třídního, místo naší třídní - dějepisářky jsme vyfasovali jeho." Nevím, jak to chodí jinde, ale tady je zvykem, že třídní učitel je o přestávkách vždy ve třídě a dává pozor na žáky.

„Och ne!" povzdechla jsem si. Po Rickym vyvolal Gailu, která to uměla, takže dostala za jedna. Potom jsme brali novou látku. O přestávce se všichni shlukli u naší lavice, a já musela vyprávět, co všechno jsem dělala v nemocnici a pak doma. Byla to sranda, jelikož Rick měl ke všemu svůj komentář. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se tvářil náš třídní, tvářil se tak zle a hrozně, až mi z toho naskočila husí kůže. Ale co, řekla jsem si, on mi ublížit nemůže, takže jsem to pustila z hlavy. Zbytek hodin proběhl v klidu. Jen mi každý učitel gratuloval, že jsem se uzdravila a vrátila se mezi ně. Po škole jsme s Gailou jeli k nám.

„Ahoj, strýčku! Jak jsi se měl?" zeptala jsem se strýčka, na kterého jsme narazily před domem.

„Ahoj, Olívie, měl jsem se docela dobře, a co škola?"

„Dobrý"

„Dobrý den!"

„Ahoj, Gailo," zazněla odpověď.

„Strýčku, my si vezmeme koně a projedeme se."

„Dobře, Olívie."

„A kam pojedeme?" ptala se mě Gaila

„Uvidíš!" zazněla má odpověď. Samozřejmě, že jsem Gailu chtěla zavést na mou mýtinu. Ano, říkám mou, protože jsem tam tak často, že mi nepřipadá divné nazývat mýtinu mou. Osedlaly jsme každá svého koně a vyjely jsme. Když jsme na mou mýtinu dorazily, nemohla Gaila popadnout dech, jak byla unesená tou nádherou. Byla jsem šťastná, že se jí tu líbí.

„Kde to jsme?" vydechla hlasem plným úcty.

„Jsme na mým tajným místě. Našla jsem to tady náhodou. Jednou jsem se jela projet a nějak jsem zabloudila a našla to tady. V první chvíli jsem byla unesená, jako jsi ty. Jakmile jsem se vrátila domů, zeptala jsem se strýčka, co to je za místo. Řekl mi, že toto místo je kouzelné a pověděl mi taky, že se k tomu jezírku uprostřed mýtiny váže krásná, tajemná, ale smutná legenda."

„Jaká legenda?" zeptala se zvědavě. Tak jsem jí tu pověst pověděla, byla z ní doslova unešená, tak jako z celého tohoto místa. Později jsme se vrátili a Gaila jela domů. Nechtělo se mi, ale začala jsem se učit. Když jsem se naučila, tak jsem si šla lehnout.

Ráno jsem se vzbudila hodně brzo. Vzbudil mě hrozně živý sen. Zdálo se mi: Jela jsem na Bleskovi na náměstí, měla jsem něco koupit tetě. Najednou přede mnou stál Keir Godman, tak se jmenuje náš třídní učitel. Ptal se mě, co tu dělám, odpověděla jsem mu, že musím koupit tetě nějaké kytky. Zeptal se mě, jestli mám potom čas. Řekl mi, že bude čekat za půl hodiny u kašny na rohu ulice. Byl tam, jela jsem na Bleskovi, vyskočil za mě a řekl mi, abych jela někam, kde budeme mít soukromí. Vzala jsem ho na mou mýtinu, tam mi řekl, že se do mě zamiloval, a v tom okamžiku jsem se probudila. Byla jsem úplně zpocená a nevěděla jsem, co si mám myslet.

Po chvíli jsem usnula a vzbudil mě až budík. Byla jsem ospalá, ale nedalo se nic dělat, musela jsem vstávat. Do školy mě a Gailu vzal strýček autem. Přišly jsme do třídy a tam byli všichni nashromážděni kolem jedný lavice. Nevěděly jsme, co řešili, ale byli do toho hodně zabraný.

„Co se to tu děje?" zeptala jsem se Rickyho.

„Máme vymyslet námět na Hai Hai Rai, má to být něco, co ještě nebylo, a musí to být origoš."

„Co jste zatím vymysleli?" zeptala se Gaila.

„No, nějaký návrhy tu byly, ale nic origoš zatím nepadlo."

„Dokdy to chce ředitel vědět?" otázala jsem se

„V tom to právě je, nejpozději do dvou dnů."

„Fíha," řekly jsme najednou. Za chvilku zvonilo, měli jsme zeměpis, učitelka byla hodná a dneska nezkoušela. Měli jsme se učit o České republice. Učitelka řekla, že když jsem tady já, která prožila dětství v České republice, takže mám o ní vyprávět já. Zrovna když jsem se postavila a chtěla jít k učitelce, zaklepal někdo na dveře. Byl to náš třídní učitel

„Omlouvám se, nemohl bych si dnes sednout dozadu?" optal se učitelky.

„To nezáleží na mně, dneska jsem tu jako žákyně. Paní učitelkou pro tuto hodinu je Olívie!"

„Můžete si tam sednout" řekla jsem rozpačitě. Když se posadil, začala jsem povídat.

„Česká republika leží uprostřed Evropy, proto se říká, že je to srdce Evropy. Má asi deset milionů obyvatel. Hlavní město se jmenuje Praha. Má asi jeden milion obyvatel. Největší města jsou: Plzeň, Brno, Ostrava, Olomouc, Hradec Králové. Nejdůležitější řeky: Labe, Vltava, Morava, Odra. Nejvyšší hora se jmenuje Sněžka," popsala jsem jim místo, kde jsem vyrůstala, kam jsme se přestěhovali. Zajímalo je to hodně. Na konci hodiny jsem pomalu nemohla ani mluvit.

„Výborně, Olívie, máš jedničku." Jen jsem se usmála. Potom jsme měli výtvarku. Kreslili jsme dům svých snů. Mohli jsme plně využívat fantazii. Byla to sranda. Po výtvarce byl tělocvik, pak angličtina a nakonec matika. Dneska k nám Gaila nemohla, jela s rodiči navštívit své příbuzné. Jela jsem tedy na svou mýtinu sama. Večer jsem usnula hned, byla jsem strašně utahaná.

Autor: aramka, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sokolí dívka 6. kapitola: