OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Sorōris Tenebrae: 2. kapitola

15.05.2015 (14:00) • Ver • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 371×

 2. Kolektiv

Když zazvonilo na konci vyučovací hodiny, byla jsem tím nejšťastnějším člověkem na světě. Ne že bych se tedy toho nedozvěděla více než dosti – kupříkladu jsem přišla na to, že historie zní jako pekelný předmět, když je podávána v nějaké slovanské hatmatilce. No vážně, to si musí i jména překládat? Opravdu jsem z toho měla hlavu jako balón a při zvonění na přestávku jsem jí jednoduše praštila na lavici a zvažovala, zda by nebylo rozumnější utéct, než mě sežvýká další předmět, kterým mělo být… podívala jsem se na rozvrh a povzdechla si, načež jsem se s nešťastným výrazem na tváři podívala na svou spolusedící. „Ehm… Lucko…“ oslovila jsem ji s počínajícím zoufalstvím a dosti nejistá si svými schopnostmi promlouvat se zdejšími domorodci. „No… prosím-tě, co to znamená…“ chvíli jsem na ta tři písmenka zírala, než jsem je přečetla: „zed-es-vé?“

Brunetka se na mě otočila a změřila si mě zpoza svých brýlí. Chvíli jakoby zvažovala, zda má cenu mi odpovídat, ale nakonec přec jen zavrtěla hlavou a jala se vysvětlovat: „Základy společenských věd, aktuálně probíráme psychologii, to je z řeckého slova pro duši a tedy je to nauka o lidském chování, myšlení a vnímání světa, nebo taky o vztazích mezi jednotlivými složkami našeho tělesna a duševna, tedy psychiky.“ Samozřejmě, že jsem věděla, co to psychologie je, ale nepřerušila jsem ji. Zaprvé by to bylo neslušné, zadruhé jsem pak přec jen potřebovala vstřebávat zdejší jazyk. Nutně. Alespoň pokud tady mám nějakou dobu přežít. Ta představa mě sama o sobě děsila k smrti a já se jen divila, že mi ještě strachem nezbělaly všechny vlasy – nebo se jen zesvětlily o pár odstínů, a tak jsem si toho na jejich přírodní blond barvě nevšimla.

„Ehm… jo, děkuji… tomu už rozumím,“ pousmála jsem se na ni tedy přátelsky a rychle se natáhla pro další sešit, abych si ho nadepsala názvem předmětu, když do mě moje spolusedící strčila loktem. Zvedla jsem tedy překvapeně pohled k ní, jen jím se tážíc, co se děje.

„Tenhle ti stačit nebude, pokud nechceš mít na jeden rok tři sešity, nech si tohle třebas na poznámky do ajiny,“ podotkla směrem k sešitu, než se začala zase věnovat svým věcem.

„Uhm… jo… děkuji… mno… za radu,“ dostala jsem ze sebe. Ona jen s jakýmsi polovičatým úsměvem zavrtěla hlavou a dále to nekomentovala. Hrábla jsem si rukou do vlasů, načež se loktem opřela o desku stolu a vyfoukla přebytečný vzduch z plic. Zatím působíš jako dokonalý zmatkař a pitomec, Sino, informovala jsem sama sebe a prohrabala tašku, abych našla nový sešit. Snad už vyhovující.

Přestávka však byla pouze pětiminutová, proto jsem se více za ten omezený čas ztrapnit nestačila. Ignorovala jsem ostatní a oni zatím mě, což bylo rozhodně lepší, než kdyby někdo měl nějaké narážky či se mě – nedej bože – snažili zapříst do diskuse. S mými komunikačními schopnostmi by to skončilo jako katastrofický scénář století. Už tak jsem byla z tohohle prostředí vyklepaná jak ratlík a uvažovala, zda je tohle mučení, nebo rovnou už poprava veškeré mé osobnosti.

Do třídy pak vstoupil starší muž, očividně další ze zdejších vyučujících, tedy alespoň jsem si ho automaticky přiřadila k příjmení Koutný, které jsem měla napsáno v rozvrhu. „Dobré ráno, studenti!“ zahlásil hned, co dorazil ke katedře a s vyzváním, abychom následovali jeho příkladu, se usadil. Jenže problém nastal ve chvíli, kdy si mě všimnul – což bylo vzhledem k tomu, že jsem seděla v podstatě téměř přímo před jeho lehce křivým nosem, jednoduše nutné. „Á… tak tady máme tu novou posilu kolektivu!“ Sakra! Budu si muset najít nějaké lepší místo… nejlépe někde vzadu v rohu a o samotě! Rozhodla jsem se v duchu po tomto jeho nadšeném prohlášení. „Sina Kattesonová, že ano?“

„Ano, pane profesore,“ pípla jsem směrem k němu nejistě. Ten člověk byl moc veselý, moc akční a moc nadšený mou přítomností. Ani jeden z těchto faktů se mi nelíbil – ba naopak, děsilo mě to ještě více!

On se však jen nadále usmíval, až jsem jej podezřívala, že si mě chce určitě dát k svačině. „Takže… Sino, krásné jméno, mimochodem, co kdybys nám něco o sobě pověděla?“ zeptal se, či spíše nakázal. „Máme skvělou příležitost tím, že se k nám dostala studentka až z takové dálky, pozorovat, zda mentalita lidí z jiných částí našeho kontinentu se od té typicky české nějak liší, či nikoliv, studenti. Proto dávejte, prosím, pozor!“ zahlásil, což snad ani nebylo nutné, neb od chvíle, co vstoupil do třídy, všichni byli ticho jako myšky. To neznačilo nic dobrého, alespoň jsem si to myslela. V dějepisu bylo hlučno daleko více.

„Ehm… tak tedy… no…“ hledala jsem někde na svých prstech nějaký opěrný bod pro to, co jsem měla o sobě asi říci. A taky snad svou znalost této slovanské řeči, kterou jsem rázem naprosto zapomněla.

„Nestyď se, Sino, a hezky si stoupni, nejlépe tady před tabuli, a mluv směrem ke svým spolužákům – to pro ně to je hlavní obohacující zážitek!“ vyhrknul a ve mně hrklo taky. Sklopila jsem hlavu, kousla se do rtu a uvažovala nad tím, jak moc by bylo špatné, kdybych svému vyučujícímu zkusila vymluvit to stavění k tabuli. Ale při pohledu na jeho tvář jsem to vzdala. Očividně mě hodlal použít jako pokusného králíka a vypěstovat na mně fóbii z lidí, jejíž celý název jsem si nepamatovala. Každopádně jsem nakonec poslušně odcupitala k tabuli a v tu chvíli ze mě už snad lil pot po litrech. Mně to tak připadalo.

„Jmenuji se Sina Kattesonová a s rodiči jsem se zde nedávno přestěhovala z Norska,“ krásně nacvičená první fráze, kterou jsem znala nazpaměť, neb jsem ji říkala už několikrát a hodlala jsem se jí držet jako záchranného lana pokaždé, kdyby se mnou někdo chtěl promluvit. Očividně to však v tomto případě nestačilo.

„No… tak nám pověz něco více, Sino… zrovna sic probíráme psychologii, ale součástí základů společenských věd jsou třeba i mezinárodní vztahy, často probírané téma globalizace, nebo třeba i sociologická problematika, takže se nám bude hodit srovnávání prostředí, co kdybys nám tedy pověděla něco o tom, co je pro tebe největší změnou oproti tomu, jak jsi žila dříve?“ nenechal mě vůbec spočinout můj nový mučitel. A já si byla jistá, že brzy tady vypustím duši, protože jsem zaprvé nebyla nijak zvláště zvyklá na tak obrovský kolektiv – co jsem se dívala, tak ve třídě seděly více než dvě desítky dalších studentů! – a dále… jiné tu bylo prostě vše!

„Ehm… no…“ hledala jsem slova a těkala pohledem z učitele na své spolužáky, „je tu teplo,“ plácla jsem první hloupost, která mě napadla, a třída propukla v smích. 

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sorōris Tenebrae: 2. kapitola: