OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Stín nad městem 28. kapitola

13.12.2012 (20:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1416×

Hlava se jí zase chtěla bolestí rozskočit. Přes to bušení pořád ale slyšela ty kroky a pak i škrtnutí, když někdo zvedl klíč. Podařilo se jí doplazit až ke zdi, když se dveře otevřely. Zamrkala bolestně do světla a na tmavou siluetu, která se tyčila ve dveřích.

„Takže už jsi vzhůru,“ ozval se posměšný hlas. „Šéf bude rád.“

Bolest začala pomalu ustupovat, ale jen ona. Vzhlédla v ten samý okamžik, kdy se po ní natáhla jeho paže a sevřela ji jako ve svěráku.

28. kapitola

Liam už dávno odešel, ale Derek zůstal. Věděl, že někde v tom musí být to, proč zmizela a čím déle na to hleděl, tím větší měl jistotu, že neodešla dobrovolně. Ti chlápci na těch fotkách nebyli žádní neviňátka.

Poznával některé tváře, jména. Nevydržel sedět. Vstal z její postele a přešel blíž. Putoval pohledem po nitkách, které vedly po jednotlivých připínáčcích. Snažil se to dát dohromady s tím, co už sám věděl.

Beky tam zaznačila všechno, na čem Jeremi před smrtí dělal. Něco byly jen slepé uličky, to věděl a začaly mu tak dávat smysl i jednotlivé značky, co na fotkách dělala. Vyřazovala ty, co s tím neměli nic společného. Hmátl po nich a jednu fotku po druhé je vyřadil. Potřeboval si to nějak ujasnit. Na zdi zůstala asi polovina. Zbývající část byla polepená nespočtem štítků s jejím rukopisem. Byly tam data, místa a informace k jednotlivým setkáním, která je propojovala.

Praštil pěstí do zdi. Nedávalo mu to žádný smysl. Stále to pro něj byla jenom změť dat a obličejů. Kdokoliv z nich mohl jít po Beky. A sám Bůh věděl, že za tohle by ji nejraději zaškrtil.

Hned jak by věděl, že je v pořádku.

* * *

Beky se krčila pod úporným bušením v hlavě a zároveň se snažila nespadnout. Ten chlápek ji za sebou vlekl po schodech nahoru až do patra. Snažila se rozhlédnout, zjistit, kde je, ale nešlo to. Začalo se jí dělat špatně.

Hlava se jí začala točit a noha poklesla. Nebýt pevného stisku, dopadla by koleny na koberec. Takhle ale zůstala viset za paži a sevření ještě zesílilo. Ani se při tom nezastavil, táhl ji dál až dokud konečně nezastavil.

Vzhlédla. Byla ve stroze zařízené kuchyni. Mrkáním se snažila zahnat mžitky. Za stolem seděl nějaký chlap a okrajoval si jablko malým nožíkem. Pomalu si kousky vkládal do pusy a sledoval ji. Těsně za ním postával další chlápek, ale o poznání mladší a rozložitější. Okamžitě jí došlo, že je to jen ochranka. Hlavní byl ten s upřeným pohledem za stolem.

Už ho viděla. Tu jeho tvář. Mario Rivera. Byl to jeden z těch, co se s nimi dostal do křížku Jeremi Wenner. Musel zjistit, že se až moc motá okolo.

Hlavou se jí všechno tohle míhalo a jí se zase začal zvedat žaludek. Musela mít otřes mozku... Rychle si dala ruku před pusu, ale nepomohlo to. Stačila se jen odvrátit, co jí to stisk okolo paže dovolil a pak už se jen zlomila v pase. Obsah jejího žaludku šel na podlahu.

Lapala po dechu a snažila se zahnat další návaly dávení. Na kratičký okamžik byla vděčná, že ji nepustil. Skončila by rovnou v tom. Takhle jen visela jako loutka vrávorající na vlastních ztuhlých končetinách.

Matně vnímala klepnutí nožíku o stůl. Vlasy jí visely přes tvář, tak nemohli vidět její chabý úsměv, když tomu jejich kápu znechutila jeho svačinku.

„Co jí je?“ ozval se Rivera podrážděně.

„Asi blbě,“ zaznělo jí nad hlavou.

„To jsem si všiml, ty imbecile!“ Pootočila hlavou a uviděla, jak se zvedá od stolu. „Odveď ji, sotva se drží na nohách.“ S tím je minul a vyrazil ke dveřím na chodbu.

Najednou jí cosi prohráblo vlasy a než stihla něco udělat, ucítila prudké škubnutí. Zvrátilo jí hlavu dozadu a ona zůstala Riverovi zírat přímo do tváře.

„Ještě se uvidíme a budu na tebe mít pár otázek.“ Zavřela pevně oči, jak jí projela spánky další vlna bolesti.

Odstrčil jí hlavu zpátky a pustil jí vlasy. Zůstala bezvládně viset v sevření a lapala po dechu. Jinak by začal zvracet znovu. I když netušila, jestli má ještě co.

Neměla ale moc času nad tím přemýšlet. Ten hromotluk, co jí dělal gardedámu, vyrazil z kuchyně. Ani mu moc nevadilo, že nestačila vykročil, prostě ji vlekl za sebou až nohy táhla po zemi. Rychle vykročila a snažila se s ním držet krok.

Vedl ji zpátky do sklepa. Když se před nimi znovu objevilo dřevěné schodiště, konečně měla možnost rozhlédnout se po něm. Pod schody byly naházené nějaké barely a naproti schodišti bylo jediné okno. Bylo asi kousek nad chodníkem, protože jím zahlédla spodek popelnice, která venku stála.

Na delší rozhlížení neměla čas. Najednou padala dolů. Nestihla natáhnout nohu na další schod a ten hromotluk si ani nevšiml, že se zastavila. Prostě ji táhl dál. Nebo mu to možná bylo jedno.

Natáhla před sebe volnou paži, ale projela jí jen vzduchem a doklekla na hrany schodů. Slzy jí vytryskly bolestí, když narazila holeněmi na ostrou hranu.

Znovu ucítila pevnější sevření okolo paže a pak trhnutí, když s ní škubl dopředu, aby ji nemusel po schodech táhnout za sebou. Rychle pod sebe strčila nohy a tak se jí podařilo tentokrát nespadnout. Jemu ale tenhle způsob zřejmě vyhovoval víc, protože s ní okamžitě škubl znovu. Čekala, že ji jeho stisk, zase zabrzdí, ale ten zmizel. Dopadla na studenou podlahu. Stačilo jí jen zvednout hlavu, aby věděl proč. Byla zpátky.

Za jejími zády se zabouchly kovové dveře, až se plech v nich rozvibroval.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín nad městem 28. kapitola: