Sunrise is better with you - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Co se stane nakonec? Odejde Jade na maškarní a potká zde svého prince, nebo nakonec potká naprosto jiného prince, než čekala? P.S.: Je to předposlední kapitola. Je to krátké, ale přešla mě inspirace, tak jsem to ukončila hned po čtyřech kapitolkách .))

26.06.2013 (13:00) • Sutton • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 484×

Snad posté jsem se rozhodovala, zda vejít, nebo ne. Lidi kolem mě procházeli a jen se vždy usmáli, ale nikdo se nezastavil, aby mi pomohl v rozhodování. No tak, Jade, je to maškarní, což znamená maska na obličeji, a nikdo tě nemusí poznat, pořád dokola jsem se uklidňovala, ale nepomáhalo to. Ba naopak.

Otočila jsem se k odchodu, když jsem uslyšela známý hlas. Poohlédla jsem se, odkud to vychází, a šla za tím hlasem. Byl to George a zrovna se o něčem dohadoval s Liamem. Už jsem se chystala, že se jim ukážu, když mě někdo chytil za rameno a silným trhnutím mě donutil se podívat neznámému do očí. Nepoznávala jsem je.

„Heleme se, kohopak to tu máme,“ pronesl už mírně podnapilým hlasem. Trochu jsem se ošila, aby mě pustil, ale neudělal to. „Ne tak zhurta, krásko. Ty šaty ti sluší, ať jsi, kdo jsi. Co si takhle sundat masku, ať vidím, zda nejsi pod ní nějaká ropucha?“ Pootevřela jsem pusu, ale než jsem stačila vydat hlásek, už ho ode mě někdo odtrhl. Zamrkala jsem a koukala svému zachránci pouze na záda. Ten kluk zmizel, asi nechtěl žádný problém, a já čekala, kdy se můj zachránce otočí.

„Jsi celá?“ Ztuhla mi krev v žilách, když promluvil. „Tak jsi?“ zeptal se znovu, když jsem neodpovídala. Určitě tě nepoznal, vždyť ani neví, jaké sis nakonec vybrala šaty, protože odešel, uklidňoval mě můj vnitřní hlas.

„Ano. Jsem v pořádku, děkuju.“ Usmál se a nabídl mi rámě. Přijala jsem ho.

„Taková krásná dívka by se tu neměla potulovat sama, je to nebezpečné.“

Pohlédla jsem na něj. Usmíval se i skrz jeho krásné hnědé oči. „Kdo řekl, že jsem tu sama?“ Trochu ztuhl, ale pak se usmál.

„Takže jsi tu s přítelem, ale toho jsi zapomněla někdo pozadu?“

Usmála jsem se. „Vlastně máš pravdu, jsem tu sama. Ale jsem soběstačná.“

„To jsem stihl postřehnout.“ Na to jsem mu nedokázala už nic odpovědět. Dovedl mě až do obrovského sálu, polkla jsem. Já se přece ještě nerozhodla, zda tu chci být, nebo ne. Otočil se na mě, když jsem se neměla ke kroku.

„Přece sis nekupovala tyhle krásný šaty a nedělala tenhle účes jen proto, abys sem vůbec nepřišla.“ Pohlédla jsem na něj.

„Třeba mám vlny od přírody, co ty víš?“ Usmál se a přikývl.

„Nevím,“ připustil a usmál se. „Zatančíš si se mnou?“ Pohlédla jsem se strachem na parket. Já netančím.

„No, vlastně raději ne. Nejsem dobrá v...“ Ale to už mě táhl se smíchem doprostřed parketu. Zamrkala jsem zmateně, co to dělá, když se uprostřed zastavil, pohlédl na mě a uklonil se.

„Smím prosit?“ natáhl ke mně ruku a čekal. Zasmála jsem se, podřepla jsem si v kolenou a sklonila hlavu.

„Bude mi potěšením,“ usmála jsem se, když jsem na něj pohlédla, a dala svou malou ručku do jeho. Vplula do té jeho jako nůž do másla, usmála jsem se. Sevřel mou dlaň v jeho, přitáhl si mě za bok blíž k sobě a pohlédl do očí.

„Povedu tě. Stačí, když budeš spolupracovat a věřit mi.“

„Měla bych? Spolupracovat a věřit ti?“ Usmál se a znovu ukázal tak bezchybný zubní chrup.

„Mohla bys to zkusit.“ Začala hrát hudba a on začal tančit se mnou. Zjistila jsem, že to není tak těžký, když máte někoho, kdo vás doopravdy vede. Za chvíli mi to ani nepřišlo. „Ty jsi odtud?“

Povzdychla jsem si. Vážně mě nepoznal. „Ano.“

„Znám tě?“ hlesl svou otázku a nespouštěl ze mě zrak.

„Ano,“ pronesla jsem znovu a usmála se.

„Jsem rád, že jsem tě tu objevil, když se na mě má nejlepší kamarádka vykašlala.“ Zvedla jsem hlavu, abych na něj líp viděla, a přivřela oči. Já se nevykašlala. „Slíbila, že přijde, a nakonec tu není.“

„Zníš, jako by tě to snad i mrzelo.“ Když chce hrát tuhle hru, fajn. Uvidíme, kdo se dřív zlomí.

„Vlastně ano. Mám ji hrozně moc rád.“

„Třeba i ona tebe má hrozně ráda,“ ztišila jsem na hlase. Celou dobu mě propaloval očima až do doby, kdy neskončila hudba a já se neoddálila na krok od něj.

„Třeba.“ Pousmála jsem se a pohlédla kolem. „Pojď se mnou prosím.“ Natáhl ke mně svou ruku, kterou jsem bezděky přijala. Ještě se stavil za kluky u stolu a pak jsme v ruku v ruce šli někam zadním vchodem pryč.

Autor: Sutton (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování