OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Survivor - 2. kapitola

04.03.2012 (12:00) • Shade • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 853×

2. Zpátky ke kořenům

„Co víte o výskytu alkoholů v přírodě, slečno Wintertonová?“ zeptal se mě profesor Malcolm při hodině chemie, kterou jsem ze srdce nesnášela.

A nejlepší na tom bylo, že jsem neměla, co bych mu řekla. Kdyby chtěl znát výskyt tátovy whisky, mohla bych mu v posledních měsících dát přesné souřadnice a říct mu i značku, možná i složení, ale o alkoholech v přírodě jsem nevěděla zhola nic.

Zavrtala jsem se hlouběji do lavice.

„Nevím o nich vůbec nic, pane profesore,“ odpověděla jsem tiše a čelila profesorovu káravému pohledu.

„Někdo jiný?“ nevzdával to profesor a rozhlédl se po třídě, ale nesetkal se s příznivými reakcemi.

Bože, už aby byl konec hodiny, pronesla jsem v duchu a nemohla se, až odsud vypadnu. Naštěstí už byla poslední hodina a do jejího konce zbývalo už asi jen pět minut. Přesto se to zdálo nekonečné. Selena se vedle mě ošila a já věděla, že už taky hypnotizuje hodiny.

„Co ty, Rogere?“ zeptal se profesor nadějně největšího génia naší třídy. Roger se už už nadechoval, když proti němu vyletěla papírová koule a trefila ho přímo do čela. Rogerovu tvář nejdříve obsadilo překvapení, ale pak se přeměnilo na vztek, který se obrátil přímo na Stevena – kapitána fotbalového týmu a prý největší kus na téhle škole – který po něm onu papírovou kouli hodil.

Profesor hodil po Stevenovi podobným káravým pohledem, jaký věnoval před chvílí mně, ale Steven reagoval jen pokrčením ramen.

„Nikoho jeho chytrácký kecy nezajímají,“ řekl na svou obranu a dál už se věnoval jen čmárání si do sešitu.

Profesor si povzdechl a vrátil se ke katedře, kde se posadil a mlčel.

A já si v tu chvíli přála, abych byla dost mocná čarodějka na to, abych dokázala manipulovat s časovým tokem a nemusela tu už v tuhle chvíli sedět.

Když se po necelých dvou minutách konečně rozezněl školní zvonek, bylo to pro mě vysvobození.

Vyskočila jsem ze židle, naházela věci do batohu a vyletěla ze třídy. Došla jsem až ke skříňce, kde mě po chvilce dohnala Sel.

„Že jsi ani nepočkala,“ vyhrkla a hodila po mě nakvašeným pohledem.

„Promiň,“ vrátila jsem jí jeden ze sbírky omluvných pohledů. „Nemohla jsem v tý třídě být už ani o minutu dýl.“

Pokývla hlavou ve znamení, že to chápe a už se tomu dál nevěnovala.

  Venku bylo krásně. Na obloze bylo jen pár bílých obláčků a slunce svítilo s takovou intenzitou, že jsem musela přivřít oči. Kdybych mohla, tak slastně zavrním. Milovala jsem teplo.

Na to, že byl říjen, byly teploty stále příznivé a já si užívala zbytky léta, když už jsem pravé léto strávila zavřená, bůh ví kde.

Se Sel jsme došly k jedné z laviček, které v kampusu byly a posadily se.

Natočila jsem tvář ke slunci a užívala si teplo a energii, kterou sluneční paprsky přinášely.

Potom všem, co se v posledních měsících stalo, se to zdálo jako jedna z těch nejpřirozenějších věcí na světě.

Sel mi jemně poklepala na rameno.

„Vidíš támhle toho chlápka? Pořád se sem tak divně kouká,“ poznamenala a mě to přinutilo otevřít oči a rozhlédnout se kolem.

Měla pravdu. Muž asi tak kolem čtyřicítky sedící na vzdálené lavičce nás až příliš okatě pozoroval. Otočila jsem se za sebe a doufala, že třeba pozoruje něco jiného, ale za námi stálo jen pár listnatých stromů a mezi námi a tím mužem taky nebylo nic, co by mohl tak zaujatě pozorovat.

„Třeba má jen zásek,“ odpověděla jsem Sel, která mi v zápětí věnovala ‚to jako fakt?‘ pohled.

„Zlato, nechci ti brát iluze, ale já rozeznám zásek od zírání a tohle je stoprocentní zíraní.“

Měla pravdu. Ať už byl ten člověk kdokoliv, musela jsem uznat, že mě pěkně děsil.

„Pojďme odsud,“ řekla Sel a vyskočila z lavičky. Než jsem se nadála, pádila opačnou stranou, než seděl muž a tím pádem i přímo k parkovišti.

Došla až k mému černému Broukovi a nervózně poklepávala nohou.

Povzdechla jsem si a vyštrachala z batohu ty rády se ztrácející klíče.

Sel si sedla na místo spolujezdce a čekala, až ji odvezu domů. Její tvář i takhle z dálky vypadala celkem vystrašeně. No jo, když vás pozoruje potenciální perverzák radši se zbalte, vykliďte co nejrychleji pole a doufejte, že dotyčného už nikdy neuvidíte.

Sdílela jsem její obavy, jen jsem se snažila zachovat klidnou tvář, i když mi hlavou lítaly myšlenky typu: Byl to ten muž, co mě unesl? Byl to člověk, který zabil mou sestru a teď si přišel i pro mě?

Zatřepala jsem hlavou a snažila se to vytěsnit z hlavy.

Poslední dobou to tak se mnou bylo pořád. Paranoia se stala mým druhým jménem, které jsem se snažila co nejlépe skrývat, ale občas to prostě nešlo. Za chvíli budeš mít hrůzu i z veverek na stromě, řekla jsem sama sobě v duchu a nastoupila do Brouka.

„No ještě mi řekni, že ti to nepřipadalo divný,“ spustila okamžitě Sel. Na to, že byla normální člověk, hledala občas nebezpečí na každém rohu, stejně jako já. Možná to byl jedem z důvodů, proč jsme si tolik rozuměly.

Jo, bylo to naprosto šílený! „Neřekla bych.“ Pokrčila jsem rameny. „Jen další chlap, co tě z dálky obdivoval,“ zažertovala jsem.

Poslední, co jsem potřebovala, bylo živit Seleninu představivost. Ještě by začala věřit na vlkodlaky, upíry, anděly a netrvalo by dlouho a zjistila by, že její nejlepší kamarádka je čarodějka. Ne, díky. Nechtěla jsem, aby se po zbytek svého života musela dívat přes rameno a to jen kvůli mně.

„Ty jsi pitomeček,“ zasmála se a žduchla mě do ramene. Nerozehnalo to sice všechny přemýšlivé vrásky na jejím obličeji, ale alespoň jsem měla jistotu, že je tahle diskuze nadobro uzavřená.

Než jsem se nadála, byly jsme v centru městečka před Seleniným domovem. Byla to dvoupodlažní vilka s velkými okny a tmavou střechou.

„Tak zítra,“ mávla na mě Sel a pak už se vydala cestou k domovu. Já na nic nečekala a rozjela se známou cestou domů.

* * *

Na příjezdové cestě, kterou jsem za ta léta znala velmi dobře, stála zády ke mně vysoká postava. Moc dobře jsem ji neviděla, na to stála příliš daleko. Nejspíš táta, řekla jsem si a snažila se zahnat svou otravnou paranoidní stránku.

Vystoupila jsem tedy s auta a až tehdy jsem si uvědomila, že tentokrát se moje nejotravnější část nemýlila. Byl to ten muž, kterého jsme viděly se Sel v kampusu. Nohy mi zarostly do země a já netušila jak reagovat. Netrvalo dlouho a nemusela jsem si s tímto problémem lámat hlavu.

Muž se otočil a rychlým krokem přešel ke mně, což mě instinktivně přinutilo o několik kroků couvnout.

„Co tu chcete?“ zeptala jsem se ho a snažila se, aby můj hlas zněl neohroženě, ale nakonec to vyznělo spíše naopak.

Muž mě chvíli zkoumavě pozoroval jako by nemohl uvěřit tomu, co vidí, ale nakonec se mi podíval přímo do očí a konečně promluvil.

„Jsem tu, abych pomohl tvojí matce,“ řekl hrubým hlasem bez náznaku jakýchkoli emocí.

Neměla jsem ponětí, o čem to tu sakra mluví. Cítila jsem se vedle něj divně. Každá buňka v mém těle mi přikazovala, abych se dala neprodleně na útěk. Magie uvnitř mě se pomalu drala na povrch spolu s rostoucím adrenalinem, který mi v žílách koloval, a já věděla, že jestli si ten chlápek nedá okamžitě odchod, tak to s jedním z nás nedopadne dobře.

„Moje máma žádnou pomoc nepotřebuje. A kdyby náhodou někdy nějakou potřebovala, určitě by to nebylo od vás,“ řekla jsem a přejela ho naštvaným pohledem, který mi dával možnost, si ho lépe prohlédnout. Kdybych ho náhodou měla popsat místní policii.

Měl tmavé, na krátko střižené, sem tam prošedivělé vlasy a bledě modré oči, které mě nepřetržitě zkoumaly. Začínala jsem věřit té verzi s perverzákem. Jinak byl nejméně o deset centimetrů vyšší než já, což z něj ovšem nedělalo takového dlouhána, protože přiznejme si to, já nebyla z těch nejvyšších.

Krátce se zasmál, ale já v jeho smíchu neslyšela ani špetku humoru.

„Nevíš, o čem mluvíš, srdíčko,“ řekl stále rádoby pobaveně, ale jeho oči vypovídaly, že se nebavil a to ani trošku. Jo, to jsme byli v tuhle chvíli dva.

Cítila jsem magii v sobě snad víc než kdy dřív. Bublala ve mně jako vroucí voda a zaplavovala moje tělo nepředstavitelnou horkostí.

V tuhle chvíli jsem byla vážně naštvaná sama na sebe, že jsem se ji nenaučila nikdy pořádně ovládat a ona občas pěkně zametala se mnou. Na moji obranu, nikdy se nevymkla kontrole jako právě dneska. Ale i vztek na sebe samou mou touhu použít magii jen posiloval.

Musela jsem ho odsud dostat a to rychle. Nebo se mu stane něco, za co mě máma později zabije.

„Neříkejte mi srdíčko a vůbec. Tohle je soukromý pozemek a vy tu nemáte co dělat, takže laskavě vypadněte,“ vybavila jsem si frázi z jednoho z těch kriminálních seriálů. ‚Tohle je soukromý pozemek‘ je naštěstí dostatečné klišé na to, abych si ho pamatovala.

Bohužel pro mě, to nemělo žádný efekt. Ani se nepohnul a pořád mě sledoval ostrým, obezřetným pohledem.

A já věděla, že už tu nemůžu zůstat ani jedinou vteřinu. Otočila jsem se k němu zády a vydala se rychlým krokem k domu a doufala, že když se od něj vzdálím a uklidním se, magie ve mně si dá konečně pohov.

Jenže to by ten dotyčný nesměl udělat chybu a všechno pokazit.

Popadl mě hrubě za ruku a já ten nápor nevydržela. Svou volnou rukou jsem se dotkla jeho hrudi a než jsem stačila zaregistrovat, co vlastně dělám, ležel o pár metrů dál a ohromeně na mě zíral.

A já byla vysloveně v prdeli. Jediné, co mi proletělo hlavou, bylo, že si mě teď máma pěkně podá.

Dotyčná v tu chvíli vyletěla ze dveří jako uragán, vtrhla mezi nás a házela po nás šokovanými pohledy. Ten muž konečně vstal ze země a začal se oprašovat.

No, dávám mu tak pět možná deset vteřin než se dá na útěk.

Jenže ono nic. Stál tam a házel po mámě samolibými pohledy jako by byli staří známí.

Ta ovšem nevypadala nadšeně z toho, že ho vidí.

„Ethane,“ řekla. Její hlas byl rezervovaný a kontrolovaný.

„Pořád stejně krásná, Dawn,“ odpověděl jí a poukázal na ni rukou. Bože! Vážně tu teď flirtoval s mojí mámou?

„Drž se od mojí dcery dál.“ Naprosto ignorovala jeho rádoby poklonu. Ale on jen zakroutil hlavou v nesouhlasném gestu.

„Ty sama moc dobře víš, že to nejde,“ odpověděl jí a v jeho obličeji se na zlomek vteřiny mihla něco jako lítost, ale než jsem se stihla ujistit, že nemám halucinace, záblesk byl pryč a já mohla vidět jen nic neříkající modř.

„Proč jsi přišel?“ zeptala se ho a postavila se přede mně. Něco mi říkalo, že odpověď na tuhle otázku už dávno zná.

„Chtěl jsem se ujistit, že uděláš to, co ti náleží a postaráš se o to, aby byla připravená.“ Připravená? Připravená na co sakra?!

Máma zakroutila hlavou. „To se nestane.“

„Nesouhlasím,“ oponoval jí a přiblížil se o několik kroků blíže k nám. Máma zareagovala tak, že se na mě ještě víc natiskla. Díky tomu, že byla jen o kousek menší než já, mohla jsem vidět Ethanovi do tváře. „Jestli se nedokážeš postarat o její přípravu, budu muset její výcvik převzít sám, ale něco mi říká, že bys to raději udělala sama.“

 V tu chvíli máma udělala krok k němu, takže si stáli tváří v tvář.

„Drž se od ní dál, Ethane, nebo za sebe neručím. Nedovolím, aby mi vzal i druhou dceru. Naše rodina zaplatila už příliš mnoho. Najdi si někoho jiného, kdo bude skákat tak, jak bude rada pískat,“ řekla s očima plnýma zuřivosti. Nikdy jsem mámu neviděla takhle naštvanou. Dokonce ani, když jsem nedopatřením zničila její oblíbený obraz.

Něco mě ovšem na jejím proslovu zaujalo. Nedovolím, aby mi vzal i druhou dceru. To znamenalo, že máma musela moc dobře vědět, co se Blake stalo! A tajila to. Jak mohla? A já si celou dobu myslela, že nikdo neví, co se stalo. To aspoň tvrdil ten detektiv, když tu byl naposledy kvůli mému únosu a máma se ho zeptala na Blakein případ.

Naštvaně jsem nakráčela do domu, nechávající mámu s tím chlápkem ať si to vyřeší, jak chtějí. Poslední, co jsem slyšela, bylo: „Jsi příliš citově zainteresovaná, Dawn.“ A pak už jsem zabouchla dveře.

Moje máma věděla, co se stalo. Měla klíč ke všemu. Mohla nechat pachatele sedět v base, dokud by nezčernal a jeho kosti se nerozpadly na prach, ale ona nic neudělala. Za poslední týden, co jsem byla doma se snažila hrát si na to, že je všechno v pořádku, i když jsme všichni věděli, že v pořádku už nikdy nic nebude, ale hráli jsme tu hru s ní, a doufali, že se jednou stane skutečností, ale teď? Moje vlastní matka kryla tu zrůdu, co mi zabila sestru. A jak se zdá ani se tím příliš netajila, když to takhle vybalila přímo přede mnou. Nebo možná v afektu úplně zapomněla, že tam vůbec jsem. Tak jako tak, nemohla jsem tomu uvěřit.

V tu chvíli otevřela dveře a vešla dovnitř. Uvědomila jsem si, že stále stojím v předsíni a tak jsem si vztekle zkopala boty z nohou a vstoupila do kuchyně. Nevím proč, ale máma mě následovala.

„Věděla jsi to,“ osočila jsem ji okamžitě. „Věděla jsi to a nic jsi neudělala.“

„Raven.“

„Ne! Jak jsi to mohla udělat? Byla to tvoje dcera! Měla bys chtít stejně jako já, aby ten parchant shnil ve vězení za to, co udělal! Tak proč jsi nic neřekla detektivovi? Proč jsi něco neudělala?“ Slyšela jsem svůj hlas, jak vyletěl o tři oktávy.

„Zamysli se nad tím, Raven. Myslíš si, že tvou sestru zabil člověk? Jistěže ne! Kdyby tomu tak bylo, trávil by čas už dávno za mřížemi. Jenže toho muže by vězení nezastavilo.“ Její hlas zněl až podivně klidně a vyrovnaně na to, že jsme se právě bavily o sestřině vrahovi. Možná že celá její křehká stránka, byla jen další z jejích her.

Ale musela jsem přiznat, že měla pravdu. Jenže moje zuřivost bohužel nebrala konce.

„A proč jsi ho tedy nezastavila ty? Jsi přeci čarodějka nebo ne?“ Nedala jsem si pokoj. Máma se ke mně otočila zády a třela si rukou kořen nosu.

„Nejsem dost silná,“ řekla a její pohled na chvíli vykazoval známku zoufalství. Pak její tvář ztvrdla. „Pojďme se ovšem bavit o tom, na čem v tuto chvíli skutečně záleží. Viděla jsem, co se stalo s Ethanem a musím říct, že jsi mě zklamala, Raven. Čekala jsem od tebe větší sebekontrolu.“

Máma, ne máma, tohle už toho bylo dost. Vztek ve mně vřel a já cítila, jak se mi horkost hrne přímo do tváří.

„Tak tohle už dost přeháníš, mami. Kdo mě měl podle tebe naučit kontrolovat svoje schopnosti, když tobě to bylo odjakživa ukradený? Když jsem ve třinácti přinutila rozkvést kaktus, řekla jsi mi jen, že jsem čarodějka a ukázala jsi mi, kde máme naši Knihu Stínů. To bylo všechno. Víc jsem se od tebe za ty léta nedočkala. Takže si nemysli, že mi tu můžeš kázat o sebeovládání, když jsi mě k němu nikdy nevedla,“ zakřičela jsem na ni a běžela ke schodišti, které jsem brala po třech. Byla jsem tak vytočená. Magie mi znovu začínala proudit žilami, ale já to tentokrát ignorovala. Věnovala jsem se spíš zrádným slzám, které se mi začaly hrnout do očí ani nevím proč.

„Tolik ses změnila, Raven,“ slyšela jsem mámu říct, když jsem stála na posledním schodu a ona ke mně vzhlížela stojící pod nimi.

Neměla jsem sílu, abych jí na to něco řekla. Ani netušila, jak moc mě její slova zasáhla. Byla to jedna z těch věcí, které jsem se bála ze všeho nejvíc. Že už nikdy nebudu stejná. Teď mi mou vlastní obavu potvrdila moje matka.

Práskla jsem dveřmi od pokoje a okamžitě přešla k oknu, kde jsem se posadila na parapet a vyhlížela z okna. Snažila jsem se přinutit slzy, aby mi přestaly téct a po několika minutách se mi to skutečně podařilo.

Věděla jsem, že moje chování bylo impulzivní a že máma s tímhle ve skutečnosti neměla nic společného. Byla to moje vlastní zmatenost, nejistota a bolest, co mě přimělo chovat se tak jak jsem se chovala. Bylo mi jasné, že měla máma pravdu, když mi řekla, že jsem se změnila.

Jenže jak jsem se mohla nezměnit? Moje sestra hnila v hrobě a já se vrátila po několika měsících, bůh ví odkud.

Jediné, co mi po těch měsících bez vzpomínek zbylo, bylo pár hojících se šrámů.

Po chvilce se ozvalo tiché zaklepání a pak se mezi dveřmi objevila máma.

„Můžu dál?“ zeptala se a já jen pokývala hlavou na souhlas.
Přešla ke mně a pohladila mně po vlasech. „Zlato, moc mě to mrzí,“ řekla a položila si hlavu na temeno té mojí.

„Mě taky, mami,“ odpověděla jsem jí automaticky, i když jsem si nebyla jistá pravdivostí svých slov.

Kousek se ode mě odtáhla, aby mi viděla do obličeje a pak s vážnou tváří prohlásila: „Musíme si promluvit.“

A mě bylo v okamžiku jasné, že mi tenhle rozhovor změní život a to možná už napořád.

Tuto kapitolu bych chtěla věnovat všem, kteří mi zanechali nějaký komentář. Nechci tu vypisovat jmenovitě, protože se bojím, že bych někoho opomněla, ale veřte, že vím o kom píšu, a že si vašich komentářů vážím víc než si umíte představit.

Původně jsem tuhle dlouhatánskou kapitolu chtěla rozdělit na dvě, ale za vaši úžasnou podporu jsem vám ji sem dala celou. Tak snad se vám aspoň trošku líbila.

SPOILER: Nechci toho sice příliš prozrazovat, ale můžu vám říct, že v příští kapitole se objeví některý (možná někteří) z důležitých hrdinů. Tak snad se vám budou líbit.

Vaše Shade

Autor: Shade (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Survivor - 2. kapitola: