Svázané duše - 11. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Někdy se probudíte a zjistíte, že to zlé, co se zdálo být snem, snem vlastně nebylo. A zdánlivě křehké dívky vlastně nemusí být křehké. Co všechno ještě Elizabeth neví?

04.02.2013 (21:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 706×

Ztěžka jsem otevřela oči a párkrát zamrkala, abych přivykla tmě v místnosti. Hlava mne úmorně třeštila, tudíž jsem chvílemi viděla rozmazaně. V tmavém rohu místnosti stálo několik statných postav. Až teď jsem se měla možnost rozhlédnout. Nacházela jsem se v místnosti bez oken, zdi byly ošoupané, zem vlhká a špinavá. Byla jsem v okovech, které se mi nepříjemně zařezávaly do zápěstí, ale to nebylo nejhorší. Uvědomila jsem si, že ti, kteří na mne právě shlížejí jako na bezcennou věc, rozhodně nejsou moji přátelé.

„Dobré jitro, křehotinko,“ ozvalo se mi u ucha. Polekaně jsem sebou trhla a třeštila oči na povědomého dlouhovlasého muže, který se sebevědomě uculoval.

„Doufám, že ses u nás hezky vyspala,“ pravil druhý muž. Uvědomovala jsem si, že jsou všichni o dost starší než my, což mi připadalo velmi zvláštní. Byli takoví... jiní. Zřejmě se tedy skutečně jedná o cizí rod, který s naší krví nemá nic společného. Možná, že jsem si v tu chvíli i oddychla.

„Samozřejmě,“ odplivla jsem si. Zřejmě jsem byla v bezvědomí několik hodin, jelikož mé šaty... totiž jen košilka, ve které jsem byla oděna celý večer, byla celá špinavá, podobně jako celé mé tělo.

Jeden z nich se zasmál a klekl si po mém boku, naklonil se tak, aby se mi díval přímo do tváře. Snažila jsem se nepůsobit vystrašeně, což se mi naštěstí prozatím dařilo.

„Jakou speciální schopnost má váš vůdce?“ zašeptal důrazným, nelibozvučným hlasem.

„Nevím,“ odpověděla jsem popravdě. Skutečně jsem to nevěděla, nikdy jsem ho nic zvláštního dělat neviděla, a i za předpokladu, že ano, nikdy bych jim to neřekla.

Než jsem se nadechla k protestu, muž mě udeřil dobře mířenou ranou přímo do obličeje, až se mi tvář otočila na druhou stranu.

„Jakou speciální schopnost má?“ zopakoval svou otázku, teď o něco varovněji. Polkla jsem krev, řinoucí se z poraněné dásně, a pevně stiskla pěsti.

„Nevím!“

Znovu mne udeřil. A znovu. Neustále se ptal na tu samou otázku a když jsem vždy odpověděla jen prosté „Nevím“, věnoval mi další, ostřejší ránu.

Cítila jsem, jak se mi ježí chloupky na zátylku. Vztek, bolest, čirá nenávist. A fakt, že záře, která mne obklopovala a činila tak jedinečnou, nekontrolovatelně mizela. Christopher tu nebyl, nebyla jsem s vůdcem, což znamenalo, že tady ani já nejsem vůdkyně. V cizím prostředí neznamenám vůbec nic a mé tělo na to reaguje.

„Kdo velí těm přízrakům ze zdí?“ zeptal se jiný, hlubší hlas.

Teď jsem skutečně odpověděla. „Edna Williamsová.“ To jméno jsem zasyčela.

Muž se spokojeně usmál a pohladil mou bolavou tvář. „Hodná holka.“

Zvedl se a došel ke svým kumpánům. Vystřídal ho Eleazar.

„Elizabeth, že ano?“ zeptal se, ale neklekl si jako jeho společník. Bavilo ho upírat na mne svůj agresivní černorudý pohled tak, abych si připadala nicotná.

„Takže Elizabeth, proč si myslíš, že jsi byla vybrána jako vůdkyně?“

Nechápavě jsem nadzvedla jedno obočí, načež se ušklíbla. „Vybral mě ředitel. Trvdil, že mám jakýsi potenciál.“

Zaraženě se usmál. „Potenciál, vskutku. Nejsilnější z nové generace, zajímavé,“ zamumlal a obrátil se k ostatním Bojovníkům.

„Máme co dočinění s nejsilnější Čarovnou, pánové, no není to pocta?“ široce se usmál, než se znovu prudce otočil ke mně. Jeho dlouhé vlasy, spletené do úhledného copu, mu přitom spadly po jedné straně hlavy.

Zbytek jeho poskoků se začal falešně smát.

„Jen mne udivuje, že tvůj rod vložil veškeré naděje do jedné malé, ušmudlané holčičky. To byla chyba. Ty i ten chlapec. Jste tak mladí a hloupí...“

„Proč se spolu tak nenávidíte?“ skočila jsem mu do řeči. Zorničky se mu zúžily, nebezpečnou rychlostí se objevil nademnou, popadl mou bradu a zadíval se mi do očí.

„Otázky tu pokládám já!“
Vytrhla jsem se mu a upřela pohled do nepěkně vypadající země. I za tohle mi přiletěla další rána.
Sykla jsem bolestí, snad ve snaze udržet dotěrné slzy, které se draly na povrch.

„Okamžitě mě pusťte dovnitř! Budete mít co dělat s mou matkou!“ ozývalo se z chodby. Byl to dívčí hlas a zněl velmi, ale velmi autorativně.

Brzy se ve dveřích objevil původce toho hlasu. Mou tvář ozářilo nepatrné světlo, které sem svým příchodem vpustila. Pořádně jsem si návštěvnici prohlédla a spatřila dívku zhruba o rok či dva mladší, než jsem já sama. Plavé vlasy jí, podobně jako mně, spadaly v kudrnách přes ramena a zelenomodré oči žhnuly energií a sebejistotou, proužek, který by vyznačoval Bojovnici, jsem však hledala marně. Přiskočila ke mně s mokrou žínkou v ruce a začala mi s nepatrnou vráskou na čele jemně drhnout zkrvavené tváře.

Muži si ji poměrně překvapeně prohlíželi, ale neopovažovali se nic dělat. Co můj zrak skutečně zarazilo, byl fakt, že i v tak zjevně mladém věku celá zářila.

Eleazar si odfrkl a vzal mladou dívku kolem pasu. „Sarah, nech toho.“ Jeho hlas zněl teď odlišně... majetnicky, ale jemně. Znechuceně jsem odvrátila zrak. Nemohla jsem se dívat, jak tu osahává nebohé děvče, zvláště, když jsem si představila i jiné nechutnosti. Obdivovala jsem ji však.

„Nebudeš mi rozkazovat!“ obořila se na něj. Můj obdiv jen vzrostl. Nebála se toho muže, ačkoli byl asi tak o dvě a půl hlavy vyšší než ona a také o hodně silnější. Její oči plály nesmírnou zlostí.
Eleazar viditelně zatínal zuby, ale odstoupil od ní a nechal ji pokračovat.

„Je mi to líto,“ pronesla směrem ke mně o poznání jemněji. „Jsou to nevychovanci,“ skepticky pohlédla na skupinku hromotluků.

„Jsem Sarah.“

„Elizabeth,“ odpověděla jsem vysíleně a opřela hlavu o ledovou zeď.

„Jsi vůdkyně Aubergineů, Crusaderovů a Eressielů, že? Ale krev máš čistě Aubergineů,“ vychrlila. Nechápavě jsem na ni pohlédla a chvíli musela přemýšlet, o čem to vlastně mluví, než mi to konečně došlo. Čarovní, Bojovníci a Osamělí. Pamatovala jsem si, že když mne zařazovali, říkali něco o Aubergineech, ale tehdy jsem tomu nevěnovala velkou pozornost.

„Ano,“ zašeptala jsem nakonec váhavě.

„Má matka je také vůdkyně, budu vůdkyní hned po ní,“ pochlubila se. V jejím hlase bylo znát, že je na své poslání velmi pyšná a že se jej také se vším všudy ujme.

„Polohu našeho sídla jí náhodou říct nechceš?!“ zasyčel na ni Eleazar a Sarah ho byla nucena opět zpražit nepřátelským pohledem.

„Kdybych chtěla, shodila bych tě z věžě a tvé tělo předhodila vlkům!“ prohlásila krutě. Její tvář byla zcela kamenná. Jeho také. Po chvíli, kdy na sebe zírali, jsem měla pocit, že se tu odehrává opět souboj vůlí, ale muž nakonec ustoupil.

„Čistá láska, že?“ zašeptala jsem, jakmile se obrátila zpět ke mně.

Křečovitě se usmála. „Mám jich víc,“ mrkla. „My nemáme čas na to, abychom vyhledávali city. Je nutné věnovat se našemu poslání, tomu, čím jsme.“ Otřela mi tvář od krve a vstala.

„Klíč!“ přikázala. Několik mužů se po sobě podívalo, Eleazar byl rudý vzteky, ale nakonec poslechl a vtiskl Sarah do dlaně malý klíček. Ta mne poté vyprostila z nepříjemných pout a pomohla mi na nohy.

„Co to děláš?! Máme povolení od vůdce, tohle nemůžeš! Nepleť se do mužských záležitostí, Sarah!“ rozhořčoval se. Sarah se však zdála být absolutně klidná.

„Teď ji odvedu do svých pokojů, dám jí najíst a obleču ji. Pokud máš nějaké námitky, ujišťuji tě, že je spolu později vyřešíme. Neuteče, ale nedopustím, aby nějací bezcenní, krutí Bojovníci, jako jste vy, ubližovali nevinné dívce! Za něco takového shnijete v pekle, o tom nepochybujte,“ chrlila mladá dívka. Nestačila jsem se divit, její divokost byla i v tak mladém věku očividná, a ačkoli to bylo mužům proti srsti, poslouchali ji.

Šla se mnou dlouhou chodbou do vyššího patra, kde už se nacházela okna, ačkoli jen velmi málo. Vedla nás po ušlapaném rudém koberci kolem stěn z tmavého dřeva až úplně nahoru, kde se nacházely obytné prostory. Vše se tam mnohem více lesklo a bylo doplněno doplňky, obrazy a zbraněmi, které doplňovaly takový ten správný bojovný nádech této budovy. Došly jsme do jednoho z pokojů, do kterého už však proudilo denní světlo obrovským francouzským oknem, které vedlo na balkónek, postel s nebesy skvěle doplňovala teple zařízený pokoj, který se hodil spíše pro opravdovou dámu, než pro někoho, jako byla Sarah.

„Nechám ti přinést vodu, abys se mohla umýt, také ti najdu nějaké šaty,“ mile se usmála a přešla ke skříni, na jejíchž dveřích byly vyryté jakési nečitelné symboly. Jakmile ji otevřela, naskytl se mi pohled na krásné róby všech barev a stylů, tudíž nebylo pochyb, že si tato dívka na šaty skutečně potrpí. Chvíli se skříní zamyšleně přehrabovala, než vytáhla rudé, obyčejnější šaty, a rozložila je na postel. „Myslím, že ti budou sedět.“

Do dveří vtrhly dvě krásné ženy, které nesly obrovskou káď s horkou vodou, ačkoli Sarah nikam neodešla a nikoho o to ani nežádala. Raději jsem ani nepřemýšlela o tom, jak to udělala, a následovala jsem ji do koupelny.

„Vím, že jsi jen oběť téhle hloupé války,“ kostatovala, když jsem se svlékala z pomačkané košilky a lezla do lákavě vypadající koupele.

Tázavě jsem na ni pohlédla a ponořila se do horké vody. Musela jsem uznat, že jsem si nikdy nedokázala užívat koupel tak, jako právě teď.

„Nevím, proč se naše rody nenávidí,“ pokrčila jsem rameny a přiložila si dlaň na bolavou tvář. Tušila jsem, že tam budu mít pěkné modřiny.

„Existuje legenda, týká se našich předků,“ posadila se schůdek a nadechla se, než začala vyprávět.
„Matka mé matky, Zayena, byla podle legendy kdysi unesena Bojovníkem z vašeho rodu. Prý se domníval, že je pro něj ta pravá, a že z ní učiní vůdkyni. Protože s ním ale být nechtěla a několikrát utekla, vytvořil pro ni v jeho sídle podzemní vězení. Několik let žila zavřená v chodbách tohoto vězení, nespatřila paprsek denního světla ani na okamžik a musela snášet jeho náhlé návštěvy. Už byla těhotná, čekala mou matku, když zcela zešílela. Než má matka přišla na svět, konečně ji propustil, ale ona se začala světa bát. Skrývala se v temných zákoutích, vykřikovala nesmyslné věty o jakémsi prokletí našeho rodu, že jsme poskvrnění. Pravila, že kvůli jejímu celoživotnímu utrpení budou trpět i oba naše rody. Že se budeme nenávidět tak silně do té doby, dokud nepropukne válka, která rozhodne, kdo získá místo na tomhle světě. Myslela si, že dva rody byla chyba, že se to nikdy nesmělo stát. Že místo na světě je jen pro jeden, a dokud nezbyde jen jeden, nikdy nebude rovnováha. Nikdy se toho prokletí nezbavíme. Zayena zemřela při porodu, myslím ale, že z důvodu, že si to přála. Kdysi bývala mocnou Čarovnou, ale utrpení ji zlomilo.“

Udiveně jsem na ni hleděla po celou dobu, co vyprávěla. Její tvář se vždy náhle změnila ze zamyšlené na nešťastný a naopak.

„Vím, co si myslíš. Jsem poskvrněná, jsem vlastně ze stejného špatného rodu, jako jsi ty. Ale na tom nezáleží, ne, když jsem na správné straně. Když jsem po svém otci a své matce, nezáleží, že i na ní utkvěla poskvrna.“

Tohle mne rozčílilo. Mluvila o nás jako o nějakých bestiích, jako kdybychom za to mohli. Tušila jsem, že mi neřekla všechno, ale ani jsem to nechtěla. Byl to nesmysl. Zhrzená, šílená žena na nás uvrhla prokletí, to proto se nenávidíme? Každé prokletí lze ale zlomit, ne?

„Nejsem ze špatného rodu,“ namítla jsem a sáhla po připraveném ručníku, do kterého jsem se poté zabalila.

„Necítím vůči tobě nenávist. Jsi nevinná, tolik vašich lidí je nevinných. Je to hloupý, vynucený spor,“ ušklíbla se a vstala.

„To je jediným důvodem, proč nikomu nedovolím, aby tě trýznil.“ Začala mi pomáhat do šatů. Kupodivu byly pohodlnější, než jsem si myslela.

O několik minut později jsme už spolu seděly na měkké posteli a povídaly si. Náhodný kolemjdoucí by si možná mohl myslet, že jsme nerozlučné přítelkyně, ale bylo to čistě formální. Zjišťovaly jsme své problémy a povídaly si o těch mých.

„Čekáš dítě?“ zeptala se s potutelným úsměvem.

Pohrávala jsem si s lomem šatů, zrak upírajíc do země.

„Netuším.“ zakroutila jsem hlavou.

„Zářila jsi ale.“ Opřela se o několik polštářků za jejími zády.

„Ty také záříš. To ale hned nutně nemusí nic znamenat, ne?“ mnula jsem si bolavá kolena a zamyšleně jsem na ni pohlédla.

„Nemusí, ale obvykle znamená. Možná bys mohla být, pro tvé dobro, a nebo také ne. Obě možnosti jsou špatné,“ pokrčila rameny.

Teď už jsem jí nerozuměla vůbec. Pro jistotu jsem se o to tedy ani nepokoušela.

„Slibuji, že ti nebudou ubližovat, musíš jim ale vše říct.“

„A ohrozit tak své lidi? Ohrozit tak svého vůdce? To, že vy neznáte lásku, neznamená, že u nás to je stejně.“ Rozhořčeně jsem vstala. Sarah byla plná emocí, ale ne lásky. Nevěděla, co to slovo znamená.

„Vy lásku znáte?“ vypadala zvědavě. „Jaké to je, někoho milovat?“

Musela jsem se usmát. „Je to nevyzpytatelné. Zamiluješ se tehdy, kdy o to nejméně stojíš, když ti připadá, že to ani nemůže být možné, nebo když si to nepřeješ. Ze začátku nevíš, jak s tím naložit. Jsi zoufalá, bolí tě srdce a tvé tělo reaguje na obyčejné věci příliš neobyčejně. Stačí jediný pohled na milovanou osobu a tvůj svět se rozsvítí tisíci barvami. Víš, že už nic jiného nepotřebuješ. Jen tak ležíš v jeho náručí a přemýšlíš, jaké by to bylo být s ním celý život. Když ho jen spatříš, tvé srdce začne divoce tlouct a tvá mysl nedokáže myslet na nic jiného. Nemůžeš dýchat, nemůžeš se hýbat, máš pocit, že omdlíš, pokud se tě okamžitě nedotkne. Jeho rty... jeho rty ti připadají jako brána do neznáma, do krásného světa, do jeho duše. Cítíš tlukot jeho srdce a máš pocit, že je stejný jako tvůj. Trpíš, když není v tvé blízkosti, je to jako přijít o svou půlku, o půlku tvého srdce. Je to prázdné, to už není svět, je to zoufalství. Být odtržená, být tak sama, bez naděje. Je to horší než smrt.“

Sarah mne celou dobu bedlivě sledovala, bradu měla podepřenou rukou a zasněně se usmívala. „Chtěla bych to poznat.“

„Poznáš, jen musíš otevřít svou duši a poddat se tomu. Musíš věřit.“ Posadila jsem se zpět k ní a pousmála jsem se.

„Jsi tak citlivá,“ zakroutila hlavou. „A zdánlivě slabá. Myslím, že máš šanci. Jestliže tě tvůj rod nějak vykoupí, ještě šanci máš. Nevím však, na jak dlouho. Boj bude tak či tak. Byla hloupost tě unášet v domnění, že tak oslabí tvé řady. Nebylo to čestné.“
Váhavě jsem přikývla.

„Jsi zvláštní, tvůj svět mi připadá pestrý a nádherný. Chtěla bych, abys mne naučila milovat... cítit lásku k muži,“ upřela na mě prosebný pohled, kterému nešlo odolat.

„Kéž by to bylo tak snadné, Sarah.“

Christopher vztekle přecházel po místnosti sem a tam, byl nervózní a zoufalý. Hodně jejich silných Bojovníků bylo zraněno. Elizabeth byla pryč. Bůhví kde. Mohla být mrtvá, mohla být zraněná, mohli jí mučit a bůhví co ještě!

Unna konečně otevřela oči a párkrát zamrkala. „Nic. Nemohu ji najít.“

„A já nemohu utvořit portál, který by nás k ní dostal,“ dodal Lockwood starší.

Byla tu už i Williamsová, vzteklá bez sebe z toho, co Christopher udělal. Že prostě nectil její příkaz, že místo Liseany chtěl Elizabeth. Domníval se, že má chuť jej bez lítosti zabít. Ale nemohla. Už byla vůdkyní a nešlo to změnit.

„Dobře, musíme najít jejich sídlo, ačkoli se domnívám, že jej mají dobře ukryté,“ zamumlala Unna a položila Christopherovi ruku na rameno. Zachvěl se.

„Myslím, že bude lepší, když vyčkáme jejich zpráv,“ zahřměl autoritativní hlas staré Williamsové.

„Nebudu na nic čekat!“ zasyčel Christopher. „Co když jí ublížili?“

„Neublížili, o tom bys věděl. Jste propo... propojení!“ vydechla Unna a na tváři se jí začínal rýsovat úsměv.

„Spoj se s ní. V myšlenkách.“

Christopher zaváhal, než se usadil a začal si mnout spánky. Elizabeth, miláčku, snažil se na tato dvě slova soustředit co nejvíc, jak to šlo. Soustředil se na její překrásnou tvář, lemovanou zlatými vlasy, na její nádherný široký úsměv, na její sladké slzy, když jí smáčely narůžovělé tváře.
Odezva se nějakou dobu neozývala, ale pak...

Christophere? nadechla jsem se. Měla jsem snad halucinace, slyšiny?

Musíš mi říct, kde se nacházíš, Lizzie, půjdeme ti na pomoc. Jsi v pořádku? Bylo mi jasné, že ho tak dlouhé věty musí neskutečně vysilovat. Vždyť jsme takhle komunikovat příliš neuměli.

Nevím přesně. Jsem, chytila jsem se za hlavu, která začala příšerně třeštit.
Sarah se na mne zamračeně dívala. „Děje se něco? Není ti dobře?“

„Ne, ne. Jsem v pořádku.“

Zjisti, kde jsi. Budu tě hledat všude. Jeho hlas slábl, až se z mé mysli zcela vytratil. Prázdnota, to bylo to slovo, jež jsem hledala.

Podívala jsem se na Sarah, věděla jsem, co dělat. Musím ji využít, pomoci jí a na oplátku díky ní zjistit polohu tohoto sídla, a co hlavně – udržet se při životě.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování