Svět mnoha zemí - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

V této kapitole se ocitáme mezi gobliny. Dozvíme se, kdo zaútočil na elfy? Co jsou goblini vlastně zač?

10.02.2014 (15:00) • Lieutenant • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 621×

Ozvala se tupá rána. Crag vyšel ze své chatrče, uplácané z bahna a kamenů.

„Tohle se stane všem, kteří mi nepřinesou dobré zprávy," zavrčel a hodil malou gobliní hlavu mezi obecenstvo před jeho chatrčí. „Kde je, sakra, Tarog?" zařval a přejel pohledem po vyděšeném davu. „Okamžitě mi ho zavolejte," poručil a zalezl zpět do chaty. Goblini se rozutekli.

„Prý jste mě hledal, pane," ozval se hluboký hlas obrovského válečníka, který byl nejméně o dvě hlavy větší než jeho pán, široká ramena doplňoval mohutný krk a oblejší obličej, kterému dominovaly do žluta zabarvené přimhouřené oči, široký nos a husté obočí.

Z vlasů měl upletený copek a jeho obličej zdobily dva namalované válečné černé pruhy pod očima.

Jeho nazelenalá kůže zářila pod chabými slunečními paprsky.

„Tarogu, jsi můj nejvěrnější důstojník, moje pravá ruka. Měl bych pro tebe malou prácičku," řekl velitel, dívaje se na svého obřího Generála. „Projdeme se a já ti všechno hned vysvětlím," oznámil. Vyšli před chatrč, Crag poručil svým strážcům, ať zůstanou u chaty. Když byl s Tarogem, ničeho se nemusel bát. Byl nejvyšší ze všech goblinů. A také podstatně silnější. Celý život se věnoval pouze boji. Sám holýma rukama pobil celou družinu kočovných nomádů, kteří si dovolili udělat zastávku na jejich území. „Příteli, jistě víš, že jsem poslal celou jezdeckou jednotku na pár prašivých elfů," řekl Crag a zastavil se. „Ti je sice pobili, dokonce mi dovezli jejich odporné ušaté hlavy, ale jediné, co jsem po nich žádal, nebyli schopni obstarat," zavrčel značně nasupeně a začal vztekle dupat, jak se to na takového raracha sluší a patří. Tarog přihlížel a nehnul ani brvou.

„Veliteli Cragu, udělám pro vás cokoli. Bohužel, můj vlk je značně vysílen. Budu moci vyrazit nejdříve za tři dny.“

„Ach, ty chlupaté bestie nic nevydrží. Dneska jim připravím bohatou hostinu. Plno slouhů zaslouží smrt. Večer jim setneme hlavy a vlci budou mít co žrát,“ oznámil s úsměvem Crag. Tarogovi se sice nelíbilo vyvražďování vlastních řad. Nechával si to ale pro sebe. Nebylo by správné rozházet si blízký vztah s velitelem. Na to, jak byl Tarog vysoký, svalnatý a inteligentní, nikdy ho ani nenapadlo Craga zradit.

(…)

Tarog vedl svého vlka před osadu. Pohladil ho po jeho huňaté srsti a upřeně mu pohlédl do krvavě rudých očí.

„Kamaráde, máme za sebou už hodně bitev. Bojím se, že tahle by nám mohla být osudnou.“ Vlk se nechal ještě chvíli drbat a pak vyrazili. Zrovna procházeli temným lesem, když poslední paprsky slunce zapadly za vzdálenými kopci. Tarog našel místo k noclehu, dostatečně skryté před okolím, sedl si ke stromu a usnul. Jeho čtyřnohý společník ulehl vedle něj. I když se snažil svého pána hlídat, usnul vyčerpáním po daleké cestě.

Chvíli po svítání je vzbudily strašlivé zvuky. Zněly něco jako mezi kvílením a řevem. Goblin nasedl na svého vlka a pomalu se vydal za těmito hroznými zvuky. Dorazili až na samotný okraj lesa, když spatřil hydru, která tyranizovala malou vesničku. Ani svému vlku nemusel dát povel a už vyrazili do boje. S hydrou se ještě nikdy nesetkal, proto nevěděl, co ho čeká. Jediným máchnutím jí usekl hlavu ostrou čepelí svého již rezavého meče. Počal se radovat, když v tu chvíli hydře narostly hlavy dvě.

Neohrabaná hydra využila času, kdy byl Tarog udiven, a srazila ho z vlka ocasem. Ocas, na jehož konci byly ostny, se mu zabodl hluboko pod kůži. Zrovna když ležel na zemi, se do něj pustila svými hlavami, jako by to byly obrovské palice. Když jej chtěla potřetí a zřejmě i naposled udeřit, zakousl se jí vlk do mohutného krku. Hydra zařvala bolestí. Začala mávat svými krky, div si je nezamotala, a odmrštila vlka, který zůstal nehybně ležet na zemi. Tarog ani chvilku neváhal a usekl hydře obě hlavy. Rychle, než jí narostly hlavy tři, probodl její srdce. Hydra se s bolestným řevem složila na zem.

„A máš to, ty bestie!“ vykřikl hrdinsky a skácel se k zemi.

V Cragově osadě, která se před ním třásla strachy, panovalo ponuré ticho, všichni byli ukryti ve svých příbytcích, bojíc se i nadechnout.

„Najděte mi toho zkurvysyna!“ křičel Crag na své strážce, ti přikývli a na svých vlcích vyrazili prohledat rozlehlou osadu.

Crag, sedíc na svém vlkovi, čekal, až mu přivedou jeho oběť, za to draze zaplatí, nikdo nebude brát jídlo z jeho stolu, taková drzost!

Drzost, která se nevyplácí, seděl na svém vlkovi, který přešlápl z jedné mohutné tlapy na druhou.

Jeho masivní tělo doplňovala hustá černá srst trčící do všech stran.

Protáhlému čumáku dominovaly červené, až rudé oči značící smrt, na vrcholku hlavy měl dvě špičaté uši, které neustále měnily směr, aby slyšel každičké sebemenší šustnutí, které by prozrazovalo nebezpečí pro něj a jeho pána.

Netrvalo dlouho a v dálce už byly vidět stíny mohutných vlků, přibližujíce se k němu, postrčil vlka a vydal se naproti své oběti, tetelil se radostí, spřádajíc plány na jeho mučení.

„Máme ho, pane,“ zavrčel jeden z goblinů táhnoucích oběť a mrštil ji pod nohy obrovského vlka, až se zavířil prach. Crag slezl ze svého vlka a pohlédl na toho prašivého zloděje. Jeho vyzáblé tělo tvořila pouze kůže natažená na kostech. Crag chytl pohublého poddaného za vlasy a zvel mu hlavu, aby mu viděl do tváře.

„Ale, není to pan Grom?“ řekl s úšklebkem.

„Omlouvám se, pane. Má rodina měla hlad. Půda zde není zrovna úrodná, tak jsem chtěl...“ začal vyprávění roztřeseným hlasem Grom.

„Ticho! Za tohle bych měl popravit celou tvou zlodějskou rodinku! Máš ale obrovské štěstí, že tvůj syn je mi nejvěrnějším služebníkem,“ mluvil již tiše Crag k třesoucí se hromádce klečící u jeho nohou. „Kdyby to byl kdokoli jiný, zaplatil by za tu troufalost životem svým a životy celé rodiny.“

„Děkuji, pane,“ říkal Grom, vděčně tahajíc svého pána za cíp pláště. Crag ho ovšem odkopl.

„Ušetřím tvou rodinu, ale ty zemřeš! Tvou ženu s dětmi vyženu. Ať si ti vyžírkové hledají domov jinde. Ale dřív než budou vyhnáni, uvidí, jak tvé tělo budou trhat vlci. Stráže, zavřete ho do klece.“ Crag se otočil na patě a odcházel s arogantním úsměvem.

(…)

Noční obloha byla temná. Měsíc byl zakryt černými bouřkovými mraky. Celou krajinu osvětlovaly pouze ohně, které svítily krvavým hrátkám v Cragově osadě. Všichni goblini stáli v kruhu. Válečníci řvali svými bojovými pokřiky a dupali, ženy stály mlčenlivě za nimi a zakrývaly svým gobliním dítkům oči. Děti se schovávaly svým matkám za sukně, jen některé zvědavě vykukovaly, co se bude dít.

„Už je vedou!“ zvolal jeden z válečníků. Nastalo ticho. Dva z goblinů vedli do první řady kruhu ženu a její dvě děti spoutány v řetězech. Všichni tři byly značně zmatení. Nevěděly, co se děje.

Další vojáci právě vedli taktéž v řetězech spoutaného Groma. Tomu se podařilo jim vysmýknout z rukou. Nechali ho, věděli, že neuteče, riskoval by tím životy své rodiny. Doběhl za Sorshou, svou jedinou dcerou, a zašeptal ji:

„Budete vyhnáni. Vezmi matku a Tereka, najděte Toroga a řekněte mu, co se stalo. Jel na výpravu někam k Marilboru.“ To jediné jí stihl říct, než jej chytli za ramena a vhodili do kruhu smrti.

Vojáci začali znovu dupat a řvát, než je Crag utišil. Vstoupil do kruhu ke Gromovi, byl oděn ve svém svátečním úboru, ušitém z kůže medvěda grizzlyho, prošívaném zlatou nití. Vypadal v něm velký a děsivý, jelikož medvědí hlava mu tvořila pokrývku hlavy.

„Pohleďte, mí věrní, tohle bude naše dnešní zábava!“ zvolal Crag. „Vypusťte vlky!“ Grom se začal svíjet strachy. Krčil se na zemi v klubku a třásl se, jako by ho právě trápila zimnice. Válečníci přivedli vlky. Když Grom cítil blížící se smrt, povolily mu svěrače a on vyprázdnil své útroby. Tím si vysloužil jen posměch všech přihlížejících. Vojáci pustili vlky. Ti se okamžitě vrhli na svou oběť. Rozsápali mu kůži, trhali jeho chabé svaly od kosti. Zkrvavenými čumáky tahali střeva z Gromova těla. Válečníci stále více dupali a povzbuzovali vlky. Gromově rodině se to zdálo jako celá věčnost, netrvalo to ovšem ani dvě minuty a po Gromovi zbyla pouze přezka z opasku. Válečníci uklidnili své jančení. Ozýval se pouze dětský pláč.

„Odvažte je!“ zařval Crag nelidsky. Vzal přezku, která po nebožtíkovi zbyla, a hodil ji k nohám jeho ženy. Malý Terek se okamžitě ohnul pro jediné, co po jeho otci zbylo. Crag k němu přistoupil a odkopl jej. Terek však přezku pevně držel, nehodlal se jí vzdát.

„Vy tři… Vypadněte!“ zařval Crag po třesoucí se trojici. „Vypadněte a nevracejte se. Vyhýbejte se mi, pokud vás někdy uvidím, zemřete!“ Nemusel ani dát pokyn vojákům. Trojice sama utekla do temného lesa.

(...)

V noci přišla strašná bouřka. Taroga probral déšť, stékající po jeho obličeji. Snažil se postavit, byl ale zraněný a ztratil mnoho krve. Ušel pár kroků, opírajíc se o svůj meč. Po chvíli se mu ovšem podlomila kolena a klečel na zemi. Snažil se přivolat svého chlupatého přítele, po něm ovšem nebylo ani vidu, ani slechu. Snažil se znovu postavit, ale nešlo to. Najednou zahlédl postavu blížící se k němu. Ve víře, že je to jeho čtyřnohý přítel, se usmál a padl na zem celým svým tělem.

„Tarogu! Tarogu, vzbuď se!“ uslyšel povědomý hlas. Byl vysílen, snažil se posadit, ale palčivá bolest na hrudi mu to neumožňovala.

„Tarogu, opatrně, neboj se,“ slyšel znovu ten známý hlas. Otevřel oči, snažil se zaostřit zrak na osobu, která k němu promlouvala. Nemohl, musel chvíli zápasit se sluncem, které mu pálilo přímo do oči.

„Kdo jsi? Znám tě?“ řekl, snažíc se dál zaostřit.

„Ty si mě nepamatuješ?“ zeptal se hlas. Začal si zvykat na světlo a najednou začal spatřovat postavu své sestry.

„Sorsho!“ zavolal s takovou radostí, až mu jedna z ran začala znovu krvácet. „Tak rád tě zase vidím, ale kde to jsme?“ zeptal se, když zkoumal okolí. Vypadalo to, jako by byli v ohradách. Jinak se to nazvat nedalo. Kolem nich byly z kůlu, trnů a jednoduchých dřevěných zbraní utvořeny ohrady.

„To nevím, přišla jsem se sem ukrýt před bouřkou. Jsme ve vesnici zvláštních tvorů. Mluví jinou řečí, ale nechtějí nám ublížit,“ uklidňovala Sorsha Toroga.

„Ukrýt? To jsi byla venku sama? Co se stalo?“ zeptal se a chytil se za břicho.

„Měl bys odpočívat, brzy ti všechno řeknu. Teď spi,“ poručila mu Sorsha starostlivě.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Lieutenant (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování