Svět padlých - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Sofia se s životem na Zemi nechce smířit a dělá Elizabeth ze života peklo.

08.12.2012 (07:00) • kakacs • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 410×

Sofia prostě šla a nic nevnímala. Dokonce vrazila do několika lidí, ale bylo jí to jedno. Podařilo se mi ji dostihnout až na náměstí.

„Co si myslíš, že děláš?“ vyjela jsem na ni.

„Jdu domů!“ vykřikla na mě. „Sice nevím kudy, ale já se tam dostanu! Tady prostě nebudu! Ani matka mě k tomu nedonutí!“

„Poslouchej mě, Sofio,“ začala jsem, „tohle je teď tvůj domov. Zapomeň na Angilion. Ten pro tebe už neexistuje. Teď je tvůj domov Bergen. A ty se mnou teď hezky půjdeš a já ti ukážu, kde budeš bydlet.“

Docela mě udivilo, když bez odmlouvání poslechla a vydala se se mnou do mého malého bytu na kraji města. Vešly jsme dovnitř a vyjely výtahem do 13.patra. Když jsem si ten byt vybrala, přišlo mi to příznačné, že je v 13.patře. To číslo mohlo za to, kde teď jsem. Odemkla jsem dveře bytu a rozsvítila. Byl tu ještě trochu nepořádek, ale byla jsem ráda, že jsem se před schůzkou s Robertem přinutila alespoň trochu to tu uklidit.

„Tohle je tvůj nový domov,“ oznámila jsem možná až moc mile.

„Tohle?“ divila se Sofia. „Vždyť je to hrozně malý a nevkusný.“

„Věř mi, bude ti to stačit. Pokoj máš tady.“ Otevřela jsem dveře do místnosti, kde zatím byla jen postel a několik kusů nábytku po starém majiteli. „Zařídit si to můžeš podle svého.“

Sofia vběhla do pokoje a zabouchla dveře. Neváhala jsem je znovu otevřít. Seděla na posteli a přehrabovala se ve svých věcech.

„Jo a ještě něco,“ řekla jsem. „Byt neopustíš beze mě.“

Dělala, že mě neslyší.

„Haló, vnímáš mě?“

„A takhle večerku bys mi dát nechtěla?“ obořila se na mě.

„Poslouchej, tenhle svět má nějaká pravidla, která ty ještě neznáš, takže se prozatím budeš řídit tím, co ti přikážu. S tím se budeš muset smířit. A teď mi dej svůj amulet,“ dodala jsem nakonec.

„Proč?“ divila se. Rozhodně jsem neměla chuť jí zrovna teď vysvětlovat, proč ho potřebuji a jak vůbec funguje nabíjení. Bude ale lepší, když její amulet bude taky plný.

„Prostě mi ho dej a já ti ho za chvíli vrátím,“ řekla jsem. Ochotně si amulet sundala z krku a podala mi ho. Já odešla z bytu a zamkla. Pro jistotu.

Dnes už jsem šla najisto. Vstoupila jsem do krámu a paní za pultem opět poprosila, aby zavolala Karla. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že by tu taky nemusel být. Samotná skutečnost, že tu mají otevřeno i teď, byla zarážející. Podívala jsem se na hodinky. Půl sedmé. Ta noc nějak rychle utekla.

„Nejdete nějak brzy?“ zeptal se Karl.

„To vás nemusí zajímat,“ namítla jsem a podala mu Sofiin amulet. Doufala jsem, že Sofia bude umět skrývat svou totožnost natolik, aby Karl nezjistil, kdo je.

Vrátil mi amulet a já vyšla z obchodu.

S dobrým pocitem jsem se vrátila do bytu. Vešla jsem do Sofiina pokoje, ale ona nikde nebyla. Hledala jsem ji po celém bytě. A vtom jsem si všimla. Okno. Utekla oknem. Okamžitě jsem vyběhla ven. Běhala jsem po městě a hledala ji. Omylem jsem do někoho vrazila.

„Pardon,“ omluvila jsem se rychle.

„V pořádku,“ odpověděl mile. „Někoho hledáte?“

„Jo, takovou bláznivou holku. Utekla, když jsem šla pro snídani. Má tmavou budnu, džíny a zářivé blond vlasy,“ stručně jsem popsala Sofiu.

„Tak ta je tamhle v té uličce. Zrovna jsem se jí ptal, co tam dělá.“

„Děkuju moc, opravdu jste mi pomohl,“ řekla jsem a utíkala ji najít.

Seděla tam na zami a tvářila se nepřítomně.

„Uvědomuješ si, že jsi porušila mé nařízení? Mohlo se ti něco stát nebo jsi mohla něco způsobit!“ křičela jsem na ni. Dívala se do prázdna a nevnímala.

„Posloucháš mě?“ Jen pokrčila rameny. Odvedla jsem ji domů.

„Jestli ještě něco proveděš, zaručuju ti, že nedopadneš dobře,“ řekla jsem a zavřela dveře jejího pokoje. Vtom mi zazvonil mobil.

Autor: kakacs, v rubrice: Povídky » Na pokračování