Svět za světem - 16. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Setkání s dalším z nástupců na trůn zkomplikuje nečekaná událost. Skutečně dokáže být Claire nebezpečná sobě i okolí?

04.12.2009 (14:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1163×

Výtah s lehkým zhoupnutím zastavil. Dveře se pomalu rozevřely a mně se naskytl pohled, který jsem skutečně nečekala. Z podesty jsme shlíželi do rozlehlé svažující se místnosti plné luxusně vypadajících počítačů, menších i větších obrazovek, kterým kralovala jedna obrovská na zdi přímo proti nám. Všude kolem techniky se pohybovali lidé. Spousta lidí.

„To je… impozantní,“ vydechla jsem údivem. „To jistě,“ přisvědčil Jan. „Ale je to jen takový mozek, centrála. V ostatních budovách jsou další oddělení, která spadají pod bezpečnost. Celý okolní komplex je pod jedním vedením. Tedy dvojím,“ řekl už tišeji.

Odtrhla jsem pohled od hemžení pod sebou a spatřila Erica McNamarru, jak se k nám blíží s trochu nevěřícným úsměvem. Krok za ním kráčel dle všeho Nikita Kozlov. Měřil bezmála dva metry, široká ramena a hruď měl upnuty do perfektně padnoucí uniformy a boty s okovanou podrážkou mu hlasitě klapaly po plechové podestě.

Delší černé vlasy mu místy spadaly do tvrdé tváře, ze které na mě hleděly pronikavé černé oči. Zhruba třídenní strniště mu dodávalo nesmlouvavý výraz. Vypadal jako člověk, pro kterého není problém zabít. A mě v tu chvíli bylo okamžitě jasné, že přitažlivějšího chlapa jsem ještě v životě nepotkala. Zhluboka jsem se nadechla a oči se mi nepatrně rozšířily. Vlkodlak. A sakra. Zapomněla jsem.

„Jsem velmi rád, že vás vidím, princezno. A navíc tady,“ upoutal opět mou pozornost McNamarra a lehce se uklonil. Nevěděla jsem, zda to také patří k jakési etiketě, ale necítila jsem potřebu mu tento pohyb oplácet. Přeci jen jsem v žebříčku místních celebrit výš, uvědomila jsem si s jistou trpkostí. Tohle kastování mi začínalo poněkud lézt na nervy.

„Také vás ráda vidím,“ usmála jsem se na něj a podala mi ruku, kterou mi s trochou prvotního zaváhání a rychlým pohledem na Jana stiskl. „Ráda bych věděla, jak zajišťování bezpečnosti funguje.“

„Jistě, to není problém. Nejste první z vašich nejvyšších, koho to zajímá.“ Na můj udivený pohled reagoval pohledem směřujícím kamsi dolů. Nahnula jsem se tedy ještě jednou přes zábradlí. Byl to on. Určitě.

Princ Sven si mě pátravě prohlížel od jednoho z počítačů. Neusmíval se ani nemračil, jen se zkrátka díval. Pozoroval. Jeho nesporně severský vzhled skvěle kontrastoval s obyčejným, běžným oblečením. Jeho světlé, skoro bílé vlasy zářily jako maják a v azurově modrých očích plápolal plamínek zvědavosti.

Jan mi posunkem naznačil, zda chci jít dolů a já mu stejným způsobem a se širokým úsměvem přikývla. Můj první krok vedl ke schodišti, ale Jan to vyřešil po svém. Jediným plavným pohybem se přehoupl přes zábradlí a skočil.

Ladně doskočil, aniž by se ohnul. Jen si bezděčným pohybem poupravil bundu a tázavě se na mě podíval. „Hrozně rád se předvádí,“ sykl za mými zády Nikita. Měl velmi melodický hlas, hluboký a sametový. Po páteři mi přejel mráz.

„Myslíte?“ „Ano,“ zamračil se a vrhl po něm rychlý, znechucený pohled. „Kdyby se každý, kdo může, choval jako on, bylo by to tady jako v zoo.“ Jeho postřeh mě rozesmál. „To si nesmíte tak brát. Nebo se z toho časem zblázníte.“ Na ta slova jsem následovala Janova příkladu. Dopad jsem vůbec nepocítila, zato mě po ohlédnutí se zpátky do výšky asi pěti metrů zalila vlna spokojenosti. Pocit vlastních možností byl opojný.

Podle pachů jsem poznala, že zaměstnanci ústředí kolem mě jsou jak, lidé, tak i upíři a vlkodlaci. Cítila jsem i akcent jiné vůně, lehké a zároveň velmi znatelné, netušila jsem však, komu patří. Kořeněná vůně patřila vlkodlakům, nasládlá lidem a vůně podobná moři zase upírům. Dohromady tvořily zvláštní, velmi příjemnou vůni.

Se Svenem jsme k sobě došli na dva kroky. Několik vteřin jsme na sebe mlčky hleděli a naprosté ticho sklopených tváří kolem nás narušovalo pouze jemné hučení veškeré techniky. Pak se konečně usmál svým roztomilým rošťáckým úsměvem a napřáhl ke mně ruku.

„Rád tě poznávám, Claire.“ Konečně někdo, kdo se mnou mluví normálně, oddechla jsem si v duchu a ruku přijala. „Já tebe taky, Svene. Co ty tu děláš?“ Rukou obsáhl celý prostor. „Pracuji tady.“ „Pracuješ?“ Zasmál se mému údivu. „Ano. Vím, že to zní divně, ale mě nebaví jen trčet v domě a občas se zastavit na návštěvu v paláci. Tady se pořád něco děje a to mě baví. Snažím se být užitečný.“

„Dobře, promiň, jen mě to překvapilo,“ zasmála jsem se vlastní naivitě. „Taky mě zajímá, co se tu děje. Provedeš mě, bratře?“ „Jistě, sestřičko,“ napodobil můj rádoby oficiální tón a nabídl mi rámě. Nechali jsme za sebou všechny poněkud udivené a zakřiknuté zaměstnance a jen v doprovodu Erica a Nikity jsme se vydali na průzkum.

Společně mi vysvětlili, jak funguje které pracoviště, kdo má co na starosti a co jak funguje. Bylo to opravdu zajímavé a já je nepřestávala zahrnovat otázkami. Všechny jsem zjevně překvapila svou znalostí v oblasti sledovacích technologií. Nemohli přeci tušit, že můj bývalý přítel pracoval u bezpečnostní agentury a tak rád si nosil práci domů.

Nikita Kozlov se ukázal jako muž na pravém místě. McNamarra byl sice také vedoucí, ale jeho oborem byla hlavně strategie. To Nikita byl ten, který se svou jednotkou vyrážel do ostrých akcí a s těmi, kteří si nedali říct, bojoval tváří v tvář. Tedy pokud si zanechal lidskou podobu.

Nechala jsem si přinést záznamy z několika posledních akcí, abych si je mohla později v klidu prohlédnout. Zajímalo mě, jaké to je, když se střetne parta ve složení lidé, vlkodlaci a upíři s někým, kdo porušuje zákon. Na akční filmy jsem sice nikdy moc nebyla, ale vidět realitu mě lákalo.

Už jsme se vraceli zpátky, když jeden ze senzorů začal ostře pískat. Pro mé uši to znělo jako výstřely z pistole blízko u hlavy. Bylo vidět, že ani Svenovi a Nikitovi to není zrovna příjemné, ale už se dokázali lépe ovládat.

Podivná panika zachvátila mou mysl a já z nepochopitelných důvodů zpanikařila. Mé tělo pracovalo proti mé mysli. Zhroutila jsem se na kolena a rukama se objala kolem pasu. Skrz pevně zavřená víčka jsem cítila, jak si kdosi kleká z obou stran vedle mě a snaží se mi pomoci zpátky na nohy, ale tělo mě odmítalo poslouchat.

Bála jsem se. V tu chvíli jsem se bála tak jako ještě nikdy, aniž bych věděla proč. Chtělo se mi plakat, ale nemohla jsem. Chtěla jsem promluvit, něco říct, cokoliv, ale nešlo to. Měla jsem pocit, že mi mé mrtvé srdce vyletí z hrudí. Všechno ve mně bouřilo a zachvátila mě podivná, jemná křeč.

Celá jsem se třásla a nemohla nic udělat. Síla, kterou jsem získala z krve v autě, ve mně začala vřít. Soustřeďovala se kdesi v mé hrudi a postupně se propalovala až do konečků rukou.

Silou vůle jsem se donutila dát ruce před sebe a otevřít oči. Sven, Nikita, Eric a Jan klečeli kolem mě a mluvili na mě, ale já je přes hukot v uších neslyšela. Vše bylo jako ve zpomaleném filmu, ve kterém jsem nedobrovolně hrála hlavní roli.

Ruce se mi zkroutily dlaněmi k sobě. Pálily, jako bych vložila ruce do ohně a nemohla ucuknout. Síla se čím dál tím intenzivněji prodírala skrze mé tělo do dlaní a konečků prstů. Nebolelo to, ale přesto jsem křičela. Křičela jsem uvnitř sebe a nikdo to nemohl slyšet.

Když už jsem myslela, že to déle nevydržím a prostě se na místě rozpadnu v prach, jsem v sepjatých dlaních zahlédla světlo. Jasné bledě modré světlo, které se formovalo do podoby jakési mlhové koule. Chtělo to ven. Musí to ze mě pryč nebo mě to zabije, uvědomila jsem si v posledním okamžiku.

Ruce jsem naráz posledními zbytky svých sil prudce rozevřela. Modravá koule se vymrštila a neskutečnou rychlostí mířila kamsi ode mě. Bez dechu jsem na ní zírala. Po neskutečně dlouhé setině vteřiny se náhle rozprskla v záři rudého světla, které přiletělo z podesty nad mou hlavou, a zmizela.

Jako v mátohách jsem pohlédla vzhůru. Už jsem pochopila, komu patřila ta jemná vůně. Byl to mág. A usmíval se.

„Koukám, že jdu právě včas. Právě se nám zrodil nový talent. Gratuluji, princezno.“ Ještě vteřinu jsem se na něj dokázala šokovaně dívat, než mě mé vlastní tělo dostalo a já omdlela.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování