OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Svět za světem - 30. část

17.03.2010 (17:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1229×

   Cestou na Ústředí za Nikitou a McNamarrou jsem pocítila první skutečný závan nervozity. Ani na okamžik jsem nezapochybovala o tom, že ač je ten plán možná šílený, má své opodstatnění a pokud se budeme skutečně snažit, mohl by přinést kýžené výsledky.

   Ale ať už se mezi mnou a Michaelem stalo cokoliv, moc jsem si přála mít ho teď vedle sebe. Nebo alespoň vědět, že na mě myslí a drží mi palce. Hrozně mi svým obviněním ublížil, ale přeci jen jsem ho stále milovala a byl pro mě tím, o koho jsem se vždycky mohla opřít a kde hledat podporu, ať už šlo o cokoliv.

   On tu ale nebyl. Nevěděl, co jsem zač a netušil, co dělám, když spím. Nejspíš se převaloval na gauči, který nebyl na spaní zrovna pohodlný, a neměl ani potuchy o tom, čím jeho žena vlastně je. Byla jsem natolik zvyklá mít ho při všech důležitých rozhodnutích při sobě, že jsem nyní měla pocit, jako by mi chybělo cosi, bez čeho nemůžu jít dál.

   Najela jsem na hlavní silnici a Sven v závěsu za mnou. Přímo naproti mně se rodil nový den, další dílek putování, na které jsem se dala. Nasadila jsem si brýle, protože první paprsky slunce zaplavily silnici, a baseballovou čapku posunula více do čela.

   Byla jsem tady obklopena lidmi, z nichž některým jsem už skutečně důvěřovala, ale právě teď, v tuhle chvíli, jsem se cítila tak osamocená jako ještě nikdy. Bylo mi smutno. V tomhle šíleném, strašném, přesto však svým způsobem nádherném světě jsem byla sama, protože tu nebyli ti, na kterých mi záleželo nejvíc. A tak tomu už mělo být napořád s já se s tím musela nějakým způsobem smířit. Jen jsem zatím vůbec netušila, jak bych to měla udělat. Natožpak zvládnout.

   Nikita i Eric už na nás čekali v kanceláři. Když jsme vešli, povstali, jak jim velela etiketa, ale vypadali netrpělivě, a tak jsme se rychle usadili a pustili se do toho.

   Nikita na mě coby hlavního mluvčího hleděl s novou nedůvěrou, tou, o které jsem si myslela, že zmizela tehdy na Cromwellových polích. Ale naše minulá hádka vrhla vše zpátky na začátek – jeho smýšlení o mně i mé o něm. Navíc měl zřejmě pocit, že se mu pletu do jeho rajónu, i když z technického hlediska to byla hloupost, protože ve chvíli, kdy mě sem přijal, mě do něj sám uvedl. Nevnímal Svena, sedícího vedle mě, stejně jako já pořádně nevnímala mlčícího Erica po jeho boku. Tohle byl zase jeden z našich soukromých soubojů.

   Založil si ruce na prsou a pohlédl na pět profilových složek, které jsem před něj předestřela.

   „A proč si myslíte, že vám těch pět lidí uvolním, princezno? Máte snad pocit, že tu máme tak málo práce a tak moc lidí, že se s nimi může jen tak šachovat sem a tam?“

   Jeho břitký, úsečný tón prozrazoval vše. Ne snad, že by se mu nelíbilo to, co jsme se Svenem vymysleli. Když jsme mu vysvětlili, co máme v úmyslu a za jakým účelem, neubránil se lačnému svitu v očích a sevření rtů.

   Snad mu ale vadilo, že jsme s tím za ním přišli zrovna my dva coby jediní jeho zaměstnanci, kteří jsou v rámci etikety i zákona skoro ve všem na stejné úrovni a s takřka totožnými právy a možnostmi. Snažila jsem se mluvit s alespoň špetkou pokory a loajality, ale při tom, jak se na mě díval, jsem se musela držet, abych mu neřekla něco opravdu nehezkého.

   „Pane Kozlove, moc dobře víte, že si já i Sven uvědomujeme, že je tu hodně práce. Ale té bude hodně pořád a pokud by se ostatní oddělení nemusela zabývat Derillem a jeho skupinami, dokud to nebude nezbytně nutné, nebylo by to nakonec lepší? Navíc takhle jsou informace o jeho akcích rozstrkané po všech kancelářích podle typů a jejich kompletace je pak dost složitá, jak jsme se už se Svenem stačili.“

   McNamarru už jsme měli v kapse, to mi bylo jasné. Snažil se tvářit neutrálně, ale nadšení z nového nápadu z něj jen čišelo. Mluvení nechal na Nikitovi, protože stejně jako já zřejmě pochopil, že jen dělá drahoty, protože kdybychom se Svenem opravdu chtěli jít takříkajíc přes mrtvoly, mohli bychom svého cíle docílit i bez něj i celého Ústředí.

   Ale takhle my to nechtěli. Tomu, co jsme chystali, jsme skutečně věřili a šlo jen o to, přesvědčit právě Nikitu. Věděla jsem, že naše argumenty jsou správné a Nikita si to zatraceně dobře uvědomoval. Celý ten výslech, jakému nás ještě před chvíli podroboval takřka u každého bodu našeho předkládaného plánu, byla jen prověrka, jestli si myslíme, že na něco takového skutečně máme.

   „Ano, to opravdu vím moc dobře. Popravdě, nemohu říct, že jste mě přesvědčili na sto procent, ale pokud všichni, které jste vybrali, do toho  půjdou s vámi, ušetříte ostatním práci. Váš požadavek na jednu zásahovou skupinu pro případ potřeby vyhodnotím až dle situace, tu zatím zkrátka nemůžu přislíbit. Ale,“ zvedl varovně prst a jeho tvrdá tvář nabyla na neústupnosti, „jestli něco zvořete tak, že to budu muset řešit já, celá tahle akce končí, jasné?“

   Přikývla jsem, stejně jako Sven, a snažila se nedat znát úsměv, který hrozil rozlít se mi po tváři.

   „Ano, je to jasné.“

   „Fajn,“ povzdychl Nikita nakonec a opřel se lokty o stůl. Rezignoval a zjevně z toho sám nebyl zrovna nadšený. Ale vyšlo to a co se mu právě honilo hlavou, mi teď ve finále bylo úplně jedno.

   Eric s úsměvem přikývl a postavil se, aby nám oběma potřásl rukou.

   „Je to dobrý nápad,“ řekl a díval se mi přitom zpříma do očí.

   „Děkuji vám,“ odvětila jsem a ohlídala si, abych stisk jeho ruky, který jsem skoro necítila, neopětovala příliš.

   Nechala jsem jim na stole dokumenty, které si chtěli ještě prostudovat, ostatní Sven sbalil a rozloučil se. Když prošel dveřmi zpět na chodbu, ještě jsem se zastavila s rukou na klice a otočila se k zpátky k Nikitovi.

   „Děkuji vám, pane Kozlove. Doufám, že vás nezklameme.“ Můj pevný, takřka vyzývavý úsměv musel prozradit vše, co jsem si v tu chvíli myslela. Napřímil se ve svém křesle a vážně přikývl. „To já doufám také, princezno.“

   Pak jsem za sebou dveře zavřela a konečně mohla začít jednat.

   Zatímco mi jedna ze sekretářek šla ukázat mou novou kancelář, Sven mezitím sehnal všech pět adeptů pro naši skupinu. Jejich profily jsem si ještě jednou pročetla, když jsem dosedla na židli trochu zavánějící novotou a umělotinou za stolem, který byl na mé přání do tvaru U, kolem rozestavěla pět dalších křesel a čekala, až společně s bráškou dorazí.

   První z nich byla Tess, jedna z vílých dvojčat, se kterou už mě Jan seznámil. Vybrali jsme si ji nejen pro její dokonalou schopnost rozpoznat jakoukoliv lež a oddělit jí od pravdy, ale také proto, že byla velmi schopná, co se veškeré písemné agendy týkalo. V jejích rukou bych se nebála ani o dokument povolující nukleární výbuch.

   Další byla Arina, vlkodlak vypadající tady zhruba na třicet let, vysoká statná žena s nakrátko ostříhanými blond vlasy, oblečená komplet v černém. Výborně se vyznala ve všech zbraních a zbraňových systémech, které v tomhle světě kolovaly. Neustále si své vzdělání doplňovala a neutekl jí jediný právě zrozený vynález tohoto druhu, ať už byl povolený nebo ne.

   Vedle ní trochu roztržitě poposedával Craig, sotva osmnáctiletý kluk, který byl i přes svůj výraz vystrašeného zvířátka opravdovým expertem přes počítače. Jeho světle ryšavé, nakrátko ostříhané vlasy nebyly skoro vidět pod záplavou nachu, který mu po příchodu sem zaplavil celou mile pihovatou tvář se zelenošedýma očima za brýlemi s jemnými obroučkami. Ani jsem se jeho nervozitě nedivila, seděl chudák jako jediný člověk mezi třemi upíry, dvěma vlkodlaky a jednou vílou pro něj asi nebylo standardní. Jo, kdyby jen věděl, jak nám jeho strach voněl, už bychom ho asi neviděli.

   Louis byl už od pohledu rodilý Francouz, jehož šarm se však trochu bil s jeho existencí coby upíra. Jeho gesta mi občas přišla trochu zženštilá a i přes vážnost situace jsem párkrát měla skutečně chuť se při pohledu na něj zasmát. Jak jsem se dočetla, nebyl upírem dlouho, a tak si zřejmě ještě nezvykl, že jeho alabastrová pleť není hebká na dotek a modré hnědé oči teď mají přeci jen sytější odstín. Veškerá jeho extravagance, která se objevovala především v jeho oblečení, však nemohla zakrýt fakt, že bylo v celém tomhle světě jen málo těch, kteří by tolik rozuměli technickým věcem od odposlechu přes přeprogramování takřka čehokoli až po nenápadné vyřazení jakéhokoliv auta z provozu. A jak včera Sven správně poznamenal, někdo takový je mnohdy užitečnější než všechny zbraně.

   Gary neseděl, protože se zřejmě bál, že by se do křesla nevešel nebo by z něj spíše poté nevstal. Ač si většina lidí vždy představovala upíry coby ladné štíhlé bytosti, Gary byl jednou z milých výjimek. Připomínal mi chlapy z přenosů wrestlingu, ale ještě o něco přifouklejší všemi směry. Dohola ostříhaná hlava se mu matně leskla a celá tvář vypadala jako jedno velké sluníčko, jak se usmíval. Jak jsem měla později zjistit, usmívá se takhle stále, i kdyby mu mělo jít o krk.

   Mohutnou hruď a obrovské medvědí pracky, které pokládal za ruce, měl nacpané v černé kožené bundě a sloupy, které zjevně považoval za nohy, zase v džínách, o kterých jsem netušila, jak dlouho ještě vydrží vcelku. Vysoké kožené boty do půl lýtek mi okamžitě objasnila, komu patří ta jediná, zato však obrovská motorka na parkovišti.

   Dívala jsem se na jeho usměvavou tvář a doufala, že jí nikdy nepřestanu vidět takhle. Protože Gary nebyl ničím jiným než bijcem v první linii, tím, kdo se vždy jako první vrhá po hlavě do nebezpečí a uvolňuje tak cestu ostatním. Byl tím, kdo v akcích probojovává místo na slunci i pro vás, když už si myslíte, že končíte. Náš soukromý Golem.      

   Pozorovala jsem těch nadějných, odhodlaných členů tohohle obrovského soukolí a nechala Svena, aby jim vše dopodrobna vysvětlil a následně zodpověděl záplavu jejich otázek. Mluvení jsem měla po návštěvě u Nikity a Erica víc než dost a tak jsem se do hovoru nevměšovala, pokud to nebylo nezbytně nutné.

   Čas kolem nás prolétal jako holubice mířící vysoko k nebi a slunce za částečně zatemněnými okny se přehouplo přes poledne do odpoledne. Každý z nich měl spoustu otázek týkajících se právě jeho a my postupně zjišťovali, že na některé z nich ještě neznáme odpovědi. To hlavní ale bylo řečeno a teď bylo všechno jen na nich.

   Dali jsme jim neomezenou dobu na rozhodnutí, ale nikdo nechtěl otálet. Kývli na naši nabídku hned, jen Louis se šel na chvíli projít, zřejmě aby si ujasnil všechna pro a proti. Vrátil se asi za patnáct minut, které jsme my ostatní vyplnili dolaďováním podrobností, a souhlasil také.

   Zbytek dne nám zabralo předělání mé kanceláře, která byla k tomuto účelu vybrána jako jedna z největších v budově, na skutečnou základnu našich záměrů. Gary se Svenem přinesli osobní počítače všech zúčastněných, které následně Craig s jakousi něžnou láskou a péči zapojil. Tess mezitím dala do kupy veškeré papírování, které bylo nutné k oficiálnímu přeložení nás všech do samostatné jednotky a Arina se mi snažila vysvětit, které zbraně z arzenálu Ústředí bezpečnosti by se nám mohly hodit.

   Když jsem při západu slunce všem rozdala složku s prvotním plánem, poslala je domů se vyspat nebo aspoň něco tomu podobného a naši novou ústřednu zamkla, zhluboka jsem se nadechla a vydechla a pak jsem pohlédla na Svena, který se tvářil a usmíval stejně jako já. Vítězně. Aspoň prozatím.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za světem - 30. část: