Světlo ve tmě 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Upíři, vlkodlaci, čarodějové, lidé s různými schopnosti, ti všichni existují. A teď bojují o přežití. Lidé se dozvěděli o své planetě pravdu, o tom, co na ní všechno žije. Teď tu chtějí být sami bez jakýchkoliv kouzel, magie a nadpřirozena. Tato povídka je o mladé dívce Rose. Je to člověk, ale má schopnost. Přežije krvavou válku, která se odehrává mezi lidstvem a nadpřirozenem?

08.02.2011 (17:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 783×

Spěchala jsem ulicí ke svému bytu. Bylo už pozdě, nebála jsem, ale neměla jsem z toho taky dobrý pocit. Vlastně jsem poslední dobou neměla dobrý pocit z ničeho. Ta poslední doba znamená pět let. Od té doby jsem na útěku. Zatím se mi docela daří, přinejmenším jsem stále naživu.

Došla jsem ke svému bytu a otevřela jsem dveře. Žádný luxus to nebyl, i když bych peníze na to měla, nechtěla jsem na sebe přivolávat pozornost. Prostě obyčejný byt: ložnice, koupelna, kuchyň a obývák. Šla jsem do koupelny, chtěla jsem si dát pořádnou sprchu. Na chodbě jsem odhodila batoh.

V koupelně jsem zamířila k umyvadlu. Pustila jsem studenou vodu a šplíchla si ji na obličej. Zvedla jsem hlavu k zrcadlu. Připadalo mi, že pořád stejná jako před lety. Dlouhé čokoládové vlasy se mi vlnily kousek pod ramena, oči jsem měla pořád tmavě hnědé a pořád stejnou zlatavou pleť. Ale byly na mně změny, rysy trochu tvrdší, oči nevypadaly vesele a šťastně jako před lety, zato měly zvláštní zkoumavý výraz. Moje poslední změna byla tenká klikatá jizva, co se mi táhla po krku. Měla jsem ji tam od té doby, když mě poprvé chytili. Velmi nepěkná vzpomínka.

Přestala jsem se prohlížet v zrcadle a vlezla jsem do sprchy. Těch myšlenek na minulost jsem se naneštěstí nezbavila. Vzpomínala jsem, jak to před tím nebylo takhle. Žila jsem naprosto normální život, asi do mých šesti, kdy se poprvé projevila má schopnost. Už v tomhle věku jsem věděla, že to musím tajit. Za tři roky se všechno změnilo. Ani nevím jak, celé lidstvo přišlo na to, že tady doopravdy žijí nadpřirozené bytosti a lidé se schopnostmi. Netuším, proč je začali všechny vyhledávat a zabíjet. A tak se to stalo, vznikla ta nejhorší nejkrvavější válka lidstvem a tím vším ostatním. Všechny druhy proti sobě. Jediní, kdo do té války nezapojili, byli upíři. Jsou nejsilnější, můžou na slunce a jsou hodně silní a rychlí. Hodně lidí se v této době chce stát upírem, protože u nich je nejvyšší šance přežití. Skoro všichni se jich bojí, protože nemají moc slabin.

Zpočátku to nebylo tak příšerné. Já, v té době mi bylo devět let, jsem žila se svými rodiči, sestrou Caroline a bratrem Derekem v Los Angels. Byl klid do té doby, než se moji rodiče připojili ke skupině, která zabíjela lidi s nadpřirozenými schopnostmi. O to horší to bylo, když za pár měsíců přišli na mou schopnost. Udělala jsem to jediné, co jsem mohla, utekla jsem. A na útěku jsem už skoro pět let. Nikdy jsem se nechtěla připojit k bojové linii, v tom případě to byla má jediná možnost. Díky své schopnosti jsem měla utíkání a shánění peněz mnohem jednodušší než většina ostatních.

Dalo by se říct, že jsem procestovala skoro celý svět, nebo spíš pro utíkala. Často jsem se musela stěhovat, aby mě nenašli. Vždy jsem řešila dilema do velkého města, kde se člověk líp ztratí, ale je tam víc lidí, co vás můžou zabít nebo někam do malého města nebo vesničky, kde by si mě hezkou chvíli všichni všímali, ale zase je tam větší klid?

Rozhodla jsem se pro velkoměsta. Chvíli jsem byla New Yorku, o trochu delší dobu v Londýně, potom ještě v Káhiře a Tokiu. Teď bydlím Hongkongu, už skoro deset měsíců. A popravdě nesnáším to tady. Už se stejně chci, přesunout tak za týden možná dva. Nikdy nikde nezůstávám dlouho. Jsem ráda, že odtud vypadnu. Ještě nevím, kam půjdu, možná do Španělska nebo do Itálie. To si ještě musím rozmyslet.

Ještě jsem se ani nepředstavila, jmenuji se Rose Adamsová, za dva týdny je mi patnáct, mám schopnost a můj život je… vy víte, kde.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování