OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajemná země - 1. kapitola

07.03.2011 (12:00) • Tomash • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 655×

1. kapitola - Nepředvídatelné věci

Byl večer a jeden patnáctiletý chlapec jménem Paul Mathias seděl na křesle ve svém pokoji. I když byl ospalý a víčka se mu pomalu zavírala, nevzdával se a pokoušel se dokončit úkol, který dostal v nedaleké škole. Byl to mladík jako každý jiný, ale přesto mu bylo vždy dáváno najevo, že mezi ostatní nepatří. Ve škole se mu smáli a se svými vtípky nevynechali jedinou možnost ho před celou školou zesměšnit. Občas ve svém pokoji přemýšlel, jestli se mu smějí kvůli jeho brýlím nebo kvůli tomu, že vždy dostával ty nejlepší známky z celé třídy. Moc přátel a kamarádů neměl  - vlastně jen jednoho. Jediný jeho kamarád byl soused z domu přímo vedle nich. Byl stejně vysoké a hubené postavy jako Paul, avšak na rozdíl od Paula, jenž měl tmavě hnědé vlasy, měl vlasy černé. Jmenoval se Peter Cross. Oba si byli hodně blízcí, už jen proto, že vyrůstali dlouhou dobu vedle sebe. Prožili spolu šťastné a smutné chvíle. Vlastně byli jako dva bratři.

Když uběhla další hodina, tak se Paul rozhodl, že si domácí úkol udělá další den ráno. Byl naprosto vyčerpaný. Vždycky totiž bývalo, že pátek byl takový oddychový den, ale jen do doby, než jim na ten den přesunuli nejhorší předměty. Každý víkend tedy Paul strávil nad domácími úkoly a učením, a jen zřídka ho mohl kdokoliv vidět venku. Mathias si tedy lehl do postele, přikryl se nepříjemně studenou peřinou, zhasl lampičku a začal se nořit do fantazie snů.

Jako by ještě nedovřel víčka a už bylo ráno. Byl stejně větrný den, jako ten včerejší, s rozdílem toho, že občas na obloze probleskly sluneční paprsky, kterým se podařilo najít cestu spletitými mračnými víry. Myslel si, že tenhle den bude stejný jako ten předchozí  - plný domácích úkolů a učení. V tom se však velice mýlil a brzy to měl poznat…

Po dlouhém přemlouvání vstal z postele a šel se obléknout. Venkovnímu počasí věnoval jen kratičký zmučený pohled a doufal, že se brzy počasí změní. Když sešel schody a objevil se v útulném obývacím pokoji spojeném s kuchyní, spatřil před jídelní linkou ženu. Jeho maminka mu právě dělala snídani, nádherně voněla. Paul svojí maminku chabě pozdravil: „Dobré ráno,“ a posadil se na židli k jídelnímu stolu.

„Dobré ráno, jakpak jsme se vyspali?“ zeptala se jeho maminka až příliš rozjařeně, a proto si Paul domyslel, že si ráno dala asi pořádnou dávku kofeinu. Lehce se pousmál, avšak zase se mu mihl před očima den strávený v jeho pokoji a úsměv mu z tváře ztekl jako voda.

Po skvělé snídani mu jeho maminka řekla, ať zajde do obchodu pro nějaké suroviny. Paul se šel tedy nahoru do pokoje obléknout. Ještě jednou se podíval z okna a s opravdu špatnou náladou se vydal ven.

Přesně jak předpokládal. Počasí bylo vlezlé a chladné. Bylo slyšet šuměním pár stromků a živých plotů i kelímek kutálející se po silnici. Nebýt toho kelímku, ani by si toho nevšiml, ale za sebou spatřil zahalenou postavu. Bylo těžké poznat, kdo to je. Když si ten stín všiml, že se Paul na něj dívá, otočil se a zmizel.

,Co to sakra mělo být!´pomyslel si.

,Možná to byl zase vtípek od těch hlupáků ze školy!´ přemítal dál. Tahle varianta mu připadala poněkud pravděpodobnější. Celou cestu už o ničem nepřemýšlel, nohy ho k obchodu nesly samy a když k němu konečně došel, byl sám překvapený, jak tu je rychle. Obtěžkán nákupem se vrátil domů.

Zbytek dne proseděl ve svém pokoji. Snažil se dostat do hlavy důležitá fakta. Z pokoje vycházel jen tehdy, když měl žízeň, nebo po něm maminka něco chtěla. Ani obědu nevěnoval velkou pozornost, jen ho zhltl a už byl na schodech do druhého patra.

Slunce zapadlo a oblohu ovládl měsíc, tma a hvězdy. Vítr se přes den poněkud zklidnil. V pokoji Paula Mathiase bylo slyšet jen tiché funění, nebyl to však Paul, nýbrž zahalená postava, těžko rozeznatelná, jako ta, co byla venku. Seděla vedle dveří a svýma hnědýma očima upírala zrak na chlapce v posteli. Paul ani nevěděl, proč se probudil. Promnul si oči a podíval se na budík: 2:40. Posadil se na postel. A vtom to uviděl, leknutí nadskočil a aniž by věděl, proč to dělá, skočil na zeď u své postele a snažil se jí proskočit. V jednom okamžiku myslel, že se mu to povedlo, protože cítil, jak ho pomalu svazuje bolest. Jako by ho někdo ovládal. Pomalu a jemně si sedl na postel. Pomyslel si, že při jeho manévrech proskočit zeď, udělal dostatečný rámus. Nemělo to účinek. Přesto však bylo jasné, že je jediný, kdo ví o nezvaném hostu v jeho pokoji, a proto se rozhodl zvolit jinou taktiku

Křičení. Rozhodl se volat o pomoc. Nadechl se a chtěl vydat hlásku. Nešlo to. Hruď a břicho ho z té snahy začínaly bolet, ale nevzdával se.

„Můžeš to zkoušet jak dlouho chceš, já bych byl ale radši, kdybys s tím přestal,“ promluvila arogantním a klidným hlasem postava. Měla podivný přízvuk, nikdy ho Paul neslyšel. Mathias se přestal snažit křičet a dostat se z pout, jenž ho sužovala a poslouchal, co mu ´to´ chce říct.

„Mám poslání a musíš mě pozorně poslouchat. Uvolním tě z pout, ale musíš mi slíbit, že nebudeš křičet a vyslechneš mě.“

Paul krátce kývl, a jakoby čaroděj mávl kouzelnou hůlkou, byl zase volný. Znovu se podíval na postavu a snažil se ze sebe vydat hlásek:

„K-kdo j-s-te?“ vykoktal ze sebe. ´To´ udělalo rychlý pohyb a Mathias si chtěl v tu chvíli nafackovat – byl by radši, kdyby ta dvě slova nikdy nevyslovil. Před ním se ze stínu a bez kapuce svého hábitu, objevilo stvoření. Určitě nebylo z tohoto světa, protože to by o tom někde četl, nebo by ho někdy viděl v televizi. Mohl ho přirovnat jen k tvorům z fantastických knih, jenž miloval – ke skřetovi.

„Jak vidím, jste překvapen, že mě vidíte. Jmenuji se Garpons a jsem skřet. Jak už jsem říkal, přišel jsem ohledně jedné důležité věci, jenž se týká vás,“ začal monotónním hlasem skřet. Paul doslova hltal každé jeho slovo, nevěděl proč, ale připadalo mu všechno zvláštní.

,Možná se mi tuhle noc změní život,´ pomyslel si.

„Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše. Pocházím z dosud neobjevené země. Nenachází se nikde na tomhle povrchu, ale vysvětlovat, kde se nachází by bylo těžké a zdlouhavé. Právě do této země vás teď musím odvést. Máte pět minut na to, aby jste se připravil na cestu,“ domluvil skřet.

„Tak moment, co mi to tu proboha vykládáte!“ rozčílil se Paul. Všechno mu připadalo divné. Jaká země? Co má všechno znamenat? Proč mě tam chce odvést? Všechno je to takové rychlé. Ani polovinu z toho, co skřet Garpons řekl, nechápal. Byl to snad nějaký vtip? Ale vždyť  před ním seděl skřet. Opravdový skřet. Paul byl celý zmatený. Vždycky věřil, že nic takové neexistuje, ani když byl malý. Kdyby ale někde existovala ještě nějaká obydlená země, tak by ji vědci určitě našli!

„Já nic nechápu. Nemůže přece nikde existovat země. Přece bychom jí už objevili! Nic z toho, co jste tak rychle ve zkratce řekl, nedává smysl! Proč mě vlastně chcete odvést?“ vyhrkl Mathias všechno naráz na skřeta a čekal na odpověď. Skřet tichým hlasem a s úklonou odpověděl:

„Protože jste náš král..."



Autor: Tomash, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná země - 1. kapitola: