Tajemné nadpřirozeno - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Malé městečko v Richmondu má už od založení problémy s upíry. Když se ale narodí děvče jménem Elisabeth, přiláká jich k sobě víc, v tu dobu teprve začíná maso. Obyvatelé mizí. Po roce se většina uklidní a městečko si spokojeně žije dál. Dokud Elisabeth neoslaví šestnáctiny. V ten den se ve škole objeví nový kluk a všechna děvčata zaujme svým šarmem, krásou a vychovaností… Všechno ale tak, jak si všichni myslí, zjevně nebude.

07.03.2013 (13:00) • VampirFan • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 574×

1. Kapitola - Oslava

„Oslava... dneska... u tebe!“ řekla malá postava, když se vynořila z dálky a objala Elisabeth.

„Isabell, ne! Nechci žádnou velkou oslavu... něco malého!“ Elisabetiny plavé kudrnaté vlasy se vlnily v jarním větru, ale její výraz spokojeně nevypadal.

„“Ne“ nebereme jako odpověď!“ Vynořila se vyšší postava z druhé strany a objala ji kolem krku. Děvčata vyvalila oči, jako by spatřila ducha.

„No, co je s váma? Říkala jsem, že se vrátím na tvé narozky!“ Elisabeth i Isabell ji začaly ohmatávat, jako by nevěřily, že je vážně tam, a pak ji najednou objaly. Nejmenší, i když nejstarší osůbka se smaragdovými očkama si pohladila své rovné tmavé vlasy a „zdvořile“ pronesla:

„Já a Alison jsme celý měsíc plánovaly... takže nemel!“ šibalsky se usmála, otočila se na patě a zamrmlala něco o zvonění.

Když vešly do třídy, zasedly si svoje tři místa za sebou a na tabuli uviděli nápis: Mr. Brandson.

„My máme nového učitele?“ zašeptala před sebe Alison. Elisabeth neváhala a otočila se, aby na ni viděla.

„Ano, učí matiku a přistěhoval se předevčírem. A mimochodem... musíš se ptát, když vidíš na tý „velký“ tabuli takhle „velký“ nápis?“ neutrálně a posměšně se na ií podívala a otočila se zpátky. Vyvaleně začala zírat na to, co spatřila před sebou. Div nespadla ze židle, když uviděla u dveří postávat kluka, kterého ještě neviděla. Vidal se směrem k předposlední židli u okna. Seděl o jedno místo dál a vedle než Elis. Když okolo ní procházel, byla tak omráčená, že musela zvednout hlavu. Jeho oči byly tak průzračně modré, že by se do nich mohla dívat celý den, a vlasy hnědé, i když na některých místech světlejší, by mohla rozcuchat jakkoliv a stejně by vypadal dobře. Když prošel, nejistě a pomalu se otočil a trošku se pousmál. Posadil se a rychle se kouknul z okna. Bylo jaro, první květen, takže všechno kvetlo. Když zazvonilo, do třídy pronikla hromada sluníčka. Odvrátil hlavu od okna, na chvíli sklopil zrak a rychle zamrkal.

Vpředu třídy už stál muž malé postavy s tmavě oříškovými vlasy.

„Já jsem pan Brandson a budu vás učit matematiku a případně i fyziku.“ Rychle projel očima třídu a tlesknul si. Začal vykládat látku, a když zazvonilo, všichni zavřeli sešity a pomalu odcházeli ze třídy. Elisabeth si na něj počkala před třídou. Když už myslela, že nevyjde, otočila se a ztrápeně šla dopředu. Po chvíli nabourala do vypracovaného bříška nějakého ze studentů. Její zrak se posunul k obličeji a byl to on! Ten kluk ze třídy, kterého neviděla vyjít, se tam objevil.

No, radši nebudu říkat nic, aby mu nepřipadalo, že ho pronásleduju, pomyslela si Elisabeth.

„Ahoj,“ usmál se, sklonil hlavu. „V pořádku?“ zeptal se a stočil rty do malé čárečky.

„Pro... promiň, omlouvám se, já... já jsem…“

„Hej, hej, hej... klid, v pohodě, nic se nestalo!“ usmál se a popošel, aby mohla projít.

„Dě-děkuju. Já jsem Elisabeth.“ Pousmál se a kousek šel s ní.

„Já Paul,“ řekl směle a usmál se.

Když doběhala k autu řízeném Alison, nasedla na sedadlo spolujezdce a otočila se na Isabell.

„Holky! Viděly jste toho nového kluka?“ Alison neodtrhla oči ze silničky a zeptala se:

„Toho, co sedí u okna, toho pěkného, ze kterého jsi nespustila oči? Jo, všimly!“ Is se uchechtla.

„Tak, konečně Elis je okouzlená, a ne jen kluci Elis.“ Elis ji zpražila káravým pohledem. Všechny vystoupily u Elis doma. Všechny vešly dovnitř a pozdravily. Kromě jejich rodičů tam stál i její strýček Jack. Všechny objala a přišla ke skleněným dveřím na zahradu přikrytým nějakým modrým kusem hadru.

„Tam je moje oslava? Je, doufám, malá a jak jste ji mohli plánovat vy, když jsme byly ve škole?“ Elis koukala z jednoho člena rodiny na druhého a zmateně koukala po pokoji, který vypadal beze změn.

„Elis, v první řadě se uklidni, všechno ti vysvětlíme, zlato!“ vlídně se na ni podívala její matka. Alison se přidala…

„Já a Isabel jsme vše naplánovaly. Isabel to napsala a nakreslila, a pak předala tvým rodičům do schránky, abys o ničem nemohla vědět.“ Pohrávala si se svými vlnitými blond vlasy, upravenými sponkou na ofině.

„Tak jo, myslím, že to je připravené!“ ozvalo se z telefonu, ležícího volně na lince. Hlas zněl podobně jako teta Juli. Strýček Jack vlezl za závěs, otevřel dveře a pak odkryl i závěs. Nebylo to obrovské a byli tam jen přátelé a rodina, ale ozdobené to bylo úchvatně!

„Holky, děkuju!“ jen vyštěkla a vyšla ven.

Oslavu si všichni užili a když už se blížil večer, hosti šli grilovat, Alison odtáhla holky stranou a vytáhla z batohu dvoje černé legíny, dvě černá trička a mikiny a dvoje kecky. Jedny šedé kotníčkové a jedny černé nízké. Rozdělila oblečení do dvou skupinek.

„Is, to je tvoje a tohle moje. Elis, ty si obleč něco podobného. A na nic se neptej.“ Všechny si všimly, jak moc zvláštně to vyznělo, když zvýraznila slovo nic, ale nikdo nic neřekl. Elis neodmlouvala a šla se obléct. Vzala si černé kalhoty, šedou vestu, černou mikinu a černošedé kecky. Holky se mezitím převlékly v koupelně. Když se vedle sebe postavily, vypadaly spolu jako Charlieho andílci. Vyplížily se z domu a vydaly se na cestu ke kostelu. Šly pěšky a s sebou měly jen malé taštičky. Až na Alison. Alison si nesla větší tašku přes rameno a v ní bůhví co. Elisabeth měla v té své lesk na rty, telefon, klíče a peníze. Isin obsah tašky tvořil telefon, klíče, peníze a pilník na nehty. Když došly ke kostelu, Is se začala klepat kolena strachem. Byla tam tma. Byly na místě podobném hřbitovu a sovy, či bůhví co, tam vydávaly všelijaké zvuky. Alison popošla před ně, otočila se na patě a krátce řekla:

„Jsme tu, abychom poznaly historii našeho města!“ Is s Elis si vyměnily nechápavé pohledy a pak zakroutily na Alison hlavami na znamení, že vůbec netuší, „o co jde“.

„Elis má šestnáct a my si kdysi slíbily, že zjistíme, co se tu kdysi dělo, tak to chci splnit.“ Sundala si batoh a vytáhla z něj provaz, láhev s pitím a baterku. Is začala splašeně dýchat a rychle polekat.

„Na to, kolik jí je let, je docela strašpytel!“ pomyslela si Elis.

„N-na... na co máš ten pro... provaz?“ vykoktala ze sebe vyděšeně Is.

„Musíme přece nějak do té hrobky vlézt, ne?“ odpověděla chytře Alison.

„Hrobky?!“ zděsila se obě děvčata najednou.

„Pššššt!“ okřikla je Elis a zaposlouchala se… Všechny tři uslyšely kroky. Podle těžkých kroků muž nebo středoškolák. Is se snažila zpomalit dech, ale vůbec jí to nešlo.

„Panebože! Jde to sem!“ zašeptala Elis a tiskla se k ostatním za kostel. Něco jí říkalo: Běž! Uteč a schovej se kamkoliv můžeš! Ale ona věděla, že musí zůstat. Prostě tu počkají a budou čekat, než to odejde. Najednou to zničehonic přestalo, tak Alison posvítila baterkou přímo před sebe a tam stál muž menší postavy v kožené bundě a rukou si zakrýval oči.

„Prosím, skloň tu baterku…“ pousmál se a začal zrychleně mrkat.

„Joshi!“ vykřikly jednohlasně všechny najednou.

„No co je? Co tady vůbec děláte? Jo a mimochodem, snažit se schovat za kulatou zříceninou kostela není moc chytrý! Co kdybych byl masový vrah?“ zasmál se a pobaveně si je prohlédnul.

„Joshi, požaduju vysvětlení já od tebe! Co tu pohledáváš? Víš, jak moc jsi nás vyděsil? Nemohl jsi prostě říct: „Holky klid, to jsem já!“?“ Elis si stoupla těsně před něj a vynadala mu. Trochu sklonil hlavu a pak začal vyprávět.

„No, jakožto tvůj starší bratr jsem si jaksi všimnul, že na oslavě nejsi, tak jsem tě šel hledat. Věděl jsem, kde začít, jelikož Alison se zmínila o svém plánu. Cestou jsem potkal toho nového…“

„Paula!“ vyhrkla Elis a sama postřehla, že zrudla. Alison pocítila stud, tak změnila téma.

„No tak, Joshi, jestli s náma nechceš vlézt dolů v kostele, tak zase jdi, čau.“ Elis se děkovně usmála a kývla.

„Jdu s váma, ale nejdřív mi řekněte, co tam chcete dělat?!“ Alison se usmála, protože věděla, že to ví jen ona.

„Chceme si tam přečíst kroniku města. Jak víme, naše město se upíry jen hemží, takže chci,“ odkašlala si, „'chceme' vědět, co dalšího se tu děje.“

Když se doplížili dovnitř s myšlenkou, že už to tam dávno nikdo nehlídá, protože je to jen zřícenina, Alison vytáhla provaz a šibalsky se usmála na Joshe. Ten ji jen zpražil nepříjemným pohledem a uvázal si provaz k ruce a k odlomenině sloupku, aby ho zajistil. První by jako nejmenší měla jít Is, ale jelikož je to strašpytel, první šla Alison. Dřív tam byly schody, ale z neznámého důvodu je tam jen velká díra do země. Alison tam sklouzla bez nejmenších problému. Elis sice dopadla tvrději, ale byla v pořádku.

„Is, chceš, abych tě tam dole chytil?“ pošeptal Josh malé postavičce ve tmě. Is začala neuvěřitelně rychle kývat hlavou. Josh se usmál a upevnil konec lana k dalšímu sloupku tentokrát z dřeva a slezl dolů.

„Pozor tam dole!“ zakřičel, než seskočil. Natáhl ruce pod provazem na znamení, ať leze. Když byla dole bez zranění i Is, šli v malé úzké chodbičce za sebou. Když došli na konec, nemohli strachy ani dýchat.

Budu ráda za každý komentář a názor. :)

Následující díl »

Autor: VampirFan, v rubrice: Povídky » Na pokračování