OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajemné nadpřirozeno - 2. kapitola

11.03.2013 (20:00) • VampirFan • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 517×

2. Kapitola - Nadpřirozené městečko

Isabell potlačovala slzy strachu a pořád se dívala na jedno místo - kamenná rakev. Přesněji řečeno, hrob. 

„Jestli je to to, co si myslím, tak… já, já nechci vidět, co tam vevnitř je…“ Isabell skoro nedýchala, ale Josh ji přátelsky vzal kolem ramen a snažil se jí uklidnit. Alison vydechla překvapením a Elis se s úsměvem snažila otevřít rakev. Alison jí s radostí pomohla a Josh se snažil ještě víc. Už byla pootevřená, tak Elis vzala kus klacku, který ležel na zemi, strčila to do otvůrku a snažila se to otevřít víc. Když se jí to povedlo, Is zapištěla, ale Elis jí zakryla ústa. Všichni se slezli u rakve a už skoro nahlédli dovnitř, když tu se ozval ten zvuk. Jako by někdo zakrýval díru kamenem. Is začala zhluboka dýchat a Elis křičet o pomoc. Takhle volali ještě pár minut, ale nikdo se neozýval.

„Zajímalo by mě, kdo to mohl být! Nikdo přece nevěděl, že sem půjdeme. Říkala jsem to jen Joshovi a... Joshi?" obořila se do něj Alison.

„No… co-co je? Já to nikomu neřekl!“

„Tak nás musel někdo sledovat!“ vložila se do toho Elis a ještě jednou zakřičela o pomoc. Najednou všichni zbystřili, protože nad sebou slyšeli kroky. Všichni začali volat o pomoc a víko se odhrnulo a nad nimi stál kluk. Podle výšky středoškolák. Hodil jim dolů smotané lano a po jednom je vytáhl.

„Panebože, děkujeme!“ vrhla se na něj Elis a objala ho. Pak se s ostudou stáhla a zašla za holky.

„Ty jsi Paul, že? Ten nový, ne?" usmála se malinká Is v pozadí.

„Jo, jo. 'Ten nový'. Super přezdívka,“ uchechtnul se.

„Promiň… jen, no, přijel jsi nedávno, takže…“ Is se snažila omluvit, ale moc jí to nešlo. Paul jen přikývl na znak pochopení a podal jim provaz.

„No, co tu vůbec děláš? Je skoro deset v noci a ty se couráš u kostela?“ pousmála se Alison a zvedla obočí.

„To se ptáte vy? Já alespoň nejsem pod zemí zavřený kamenným víkem… No, vlastně jsem tu na procházce se psem. A vy?!“ Párkrát zamrkal a nastražil uši.

„Na procházce se psem... bez psa?“ Děvčata se začala smát jako utržená ze řetězu a Josh ze smíchu pustil kamenné víko. Paul se snažil zakrýt smích odkašláním a pokýval hlavou.

„Jasně, já mu rozumím…“ postavila se k němu Elis. „Je tu s imaginárním psem!“ vyhrkla a znovu se spustil záchvat smíchu.

„Tak jo, dobře, fajn, nemám psa a asi bych ani nechtěl, prostě jsem tady a nechce se mi říkat proč, tak teď se obhajujte vy!“ přešlápl a zvedl pohled.

„No… my, no…“ Elis ze sebe nemohla nic dostat a tak se jen usmála. Is se už zase zrychlil dech.

„Hele, jestli o tom nechcete mluvit, tak v pohodě. Ale už bychom měli vypadnout. V tuhle dobu to tu není nejbezpečnější a nerad bych, aby se vám něco stalo. Máte tu auto nebo… chcete hodit domů?“ vlídně se pousmál a ukázal cestu k autu. Děvčata i Josh se tamtudy vydali. Holky šly vpředu a Elis se jen rozplývala.

„Ten je tak milý. Vidíte, jak je zlatý?“ Paul se bůhví proč vzadu usmíval a Josh ho sledoval zvláštním pohledem. Když došly na místo, všichni museli zatajit dech, když před sebou spatřili velký naleštěný černý Jeep. Paul přešel ke dveřím a odemkl. Elis si sedal na sedadlo spolujezdce a Isabell, Alison a Josh se vešli vzadu. Odvezl je všechny k Elis domů, rozloučil se a odjel. Elis je nasměrovala do pokoje. Když všechni došly, sedly si na postel. Teď už bez Joshe, který zalezl k sobě. Alison se usmála, jen tiše kývala hlavou. Elis zvedla obočí.

„Takže… Co jsi provedla? Všichni víme, že bys jen tak neopustila svůj cíl, takže…?“ Is se jen uchechtla a sledovala Elis, jak si upravuje vlasy a váže modrou stuhou. Alison se ďábelsky pousmála a z batohu vytáhla knihu tenčího vzhledu připomínající deník.

„Když jste pozorovali, jestli se nedá nějak dostat pryč, vzala jsem z té rakve knihu. Tu, co ta kostra držela… No, je to nějaký tajemný popis něčeho, takže chci za každou cenu zjistit, čeho!“ Otevřela knížku na úvodní straně a nahlédla dovnitř.

Na úvodní straně bylo napsáno: Nadpřirozené jevy našeho města.

„U nás ve městě se dělo něco nadpřirozeného?“ podivila se Is s tajemným výrazem ve tváři. Všechny tři si vyměnily zvědavé pohledy, ale v každém se skrývalo trochu strachu.

"Ne, Is! Upíři a to všechno ostatní není nadpřirozené?! Sedíš si na vedení, nebo co??" nechápavě zakroutila hlavou Alison.

Elis převrátila stránku, kde se psalo cosi o čarodějnicích, upírech, vlkodlacích a lovcích. Děvčata hltala každé písmeno, až knihu přečetly celou a na tvrdším zadním podkladu narazily na seznam obyvatel v roce 1933. Vždy tam zmiňovali nejprve otce, matku, syna/dceru. Na třetím místě narazily na zvláštní jméno. Paulo Stewart.

„Holky?!“ zaťukala jim Elis na ramena. „Jak pan Brandon nazval Paula? Myslím příjmením…“ Is ani nemusela hledat v paměti. Ona si pamatovala spoustu jmen i informací. Proto excelovala v různých předmětech.

„Stewart, proč?“ Elis jen zvedla obočí a ukázala na jméno.

„Je to shoda jmen, Elis. Po někom své křestní jméno zdědit musel, ne?“ optimisticky se usmála Isabell. Alison je obě přejela pohledem se zvednutým obočím.

„No, tak každopádně o něm musíš zjistit všechnom Elis!“ Elis se prudce otočila a vrhla na ni tázavý pohled.

„Myslím tím to, že on se líbí tobě, ty se líbíš jemu, tak nebude problém!“ obhajovala se.

„Tak to ne! Alison, s tím nepočítej. Nebudu nikoho podvádět a natož takhle hnusně! Je to milý kluk a já odmítám donášet na někoho... kdo se mi líbí a je k nám všem milý!“ Elisabeth na ni vyštěkla, ale když se podívala na ustaranou Isabell, radši se zklidnila. Ona byla ještě takové kuřátko. Mohla mít kohokoliv si zamanula, a přitom byla ještě totálně nevyspělá. Alison se na ni podívala žádavým pohledem.

„Tak chceš vědět něco o našem nadpřirozeném městečku, nebo ne?!“

Když se ráno Elis vzbudila, všichni už byli v kuchyni a vzhůru. Rychle si oblékla šaty s květovaným vzorem, do pasu si uvázala modrou stuhu, pročesala si své dnes rovné vlasy a vzala si modrou tašku přes rameno.

„Tak, teď jsem připravená.“ Když přišla do kuchyně, uviděla Isabell s Alison u stolu nedočkavé. Asi čekají na mě, pomyslela si a všimla si, že dnes ani jedna neměla nějak zvláštně upravené vlasy.

„No konečně, Růženko! Musíme do školy a ty si zaspíš budík!“ poškádlila ji Alison. Elis jen stočila rty do malé čárky, aby se udržela a nic neřekla.

Isabell se pochvalně usmála a vstala připravená k odchodu. Hned jak odešly, Alison zasedla na místo řidiče a Elis vedle ní.

„Doufám, že ten včerejšek platí?!“ zvedla obočí Alison, aby se ujistila. Elis zrudla a ztěžka dýchala. Isabell zesmutněla.

„Jo, no, asi jo. Já, budu se snažit,“ prohlásila a zhluboka se nadechla.

Když dorazily do školy, Elis se snažila vyhledat jeho auto ne jen kvůli slibu. Když ho našla přijíždět, rozloučila se s ostatními a šla za ním.

„Ahoj, já jsem ti chtěla ještě jednou poděkovat za ten včerejšek,“ vykoktala ze sebe a cudně se usmála.

„Tamto?! Ano, to je v pořádku, nic to nebylo. Nemáš za co děkovat,“ usmál se a šel vedle ní do školy.

„No, a napadlo mě, jestli bys jako poděkování nezašel se mnou třeba... na kafe,“ řekla stydlivě a zazubila se.

„Jasně, moc rád. Tak co třeba zítra ve tři před školou? Ale zvu tě já,“ usmál se a zastavil před svou skříňkou. Elis zvedla obočí, jako by takovou odpověď nikdy nedostala, a překvapeně se usmála.

„Tak... tak jo! Budu tam,“ usmála se, zamávala a šla dál. Díky svým myšlenkám si ani nevšimla, že málem narazila do skříňky. Rychle zamrkala a objevila se před Isabell. Zhluboka se se nadechla, když zjistila, že je tam i Alison. Ona to bude brát, jako že to dělám kvůli slibu, ale, no, vlastně, já... nedělám to kvůli nim. Ten kluk mě zvláštně přitahuje a já cítím, že to bude jiné než mé ostatní vztahy, zamyslela se na chvilku. Když se probrala, usoudila, že bude nejlepší jim to říct.

„Já mám rande!“ uculila se a vycenila zuby. Děvčata se okamžitě zakuckala a Alison někam zabloudila pohledem. Elis se zhluboka nadechla a pokračovala. „Ale nedělám to kvůli slibu, tak mě, prosím, nenuťte dělat něco, co nechci.“ Elis se kousla do rtu a zvedla pohled k vysoké Alison, kterou podpatky dělaly vyšší, než je většina dívek na celé škole. Usmívala se... Proč se usmívá?! Co když něco chystá?! Elis si ji zkoumavě prohlédla a dál přemýšlela.

„Elis,chtěla jsem ti říct, že... no, že nemusíš dělat nic, co bys nechtěla dělat,“ usmála se a objala ji. Vzhledem k tomu, jak byla Alison vysoká, skoro to vypadalo, jako by se stopadesáticentimetrová dívka objímala s dvoumetrovou. Jen obrazně řečeno!

Když v pořádku přežily čtvrtek, rozloučily se a každá odešla jiným směrem. Elis po cestě hopsala a skákala radostí jako malá. Ale najednou se jí začala zanořovat hlava otázkami typu: A co si vezmu na sebe? Jak si mám udělat vlasy? Mám přijít přesně včas, nebo až déle, abych nevypadala zoufale? Mám si nalakovat nehty? Když přišla domů, začala zkoumat různé způsoby česání vlasů a došla k závěru, že nejlepší bude si je nechat přírodně rovné. Nehty si nalakovala broskvovým lakem na nehty a sladila k tomu malou taštičku přes rameno a pár řetízků, které na bílých květovaných šatech krásně vynikly. Všechno si to položila na postel a začala vybírat boty. Do levé ruky vzala růžové balerínky, které u ní Isabell v den oslavy zapomněla, a do pravé vzala zelené kotníčkové Converse botky. Rozhodla se pro pravou ruku. Elis se sice často zdobí zbytečnostmi, ale dává přednost pohodlnosti před nádhernými nepohodlnými "ozdůbkami". Položila je pod postel a balerínky odnesla do tašky, aby je mohla v pátek vrátit Is. Chvilku si četla, ale nikdo ještě nebyl doma, tak zavolala Isabell, jestli by se nechtěla stavit.

Najednou se zničehonic objevila na parkovišti před školou. Byla tam sama, neozval se ani hlásek a Elis byla velmi vyděšená a pořád se rozhlížela kolem sebe. Podívala se na telefon a zjistila, že jí asi hrabe. Na telefonu bylo datum 13.5.2013 a čas přesně 3:00 odpoledne. To je přece až zítra! pomyslela si a promnula si oči. Rozeběhla se domů a když tam došla, sedla si na gauč a jen přemýšlela o tom, co se právě stalo.

Po chvíli se ozvalo dlouhé crrrr. Elis se vyděsila, ono není divu. Když došla ke dveřím, už si připravovala slogan pro Is. Ale u dveří nestála Isabell. Stál tam muž s ďábelským úsměvem a krásnými rysy. Jen tam tak stál a pozoroval Elis, která hlasité dýchla a vypadala, že každou chvíli omdlí.

„Měla jsi jít do lesa, jdi do lesa, do lesa!“ ozvalo se z vybledlých úst toho cizince.

Autor: VampirFan, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemné nadpřirozeno - 2. kapitola: