OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajemné nadpřirozeno - 3. kapitola

14.03.2013 (18:00) • VampirFan • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 460×

3. kapitola - Odhalení

„Halóóó! Šípková Růženko!“ Elis sebou trhla a uklidnila se, když zjistila, že je v pokoji s knihou v ruce a vedle ní sedí Is. Radostí ji objala a svalila na postel. Když jí všechno povyprávěla, Is se zasmála, jako by mluvila s bláznem. 

Když se Isabell koukla na hodinky, zděsila se.

„Páni, půl sedmé! Myslím, že pro mě každou chvilku přijede táta. Asi bych se měla jít chystat.“ Elis se jen usmála a přikývla. Když se loučily u dveří, před domem zatroubilo auto. 

„To je táta,“ usmála se Is a otevřela dveře. Elis ještě zamávala a zavřela. Když vešla do kuchyně, uviděla jen tetu Juli.

„Kde jsou rodiče?!“ nechápavě pohlédla na usměvavý obličejíček tety Juli.

„Jeli do lázní, takže jsme tu na týden my!!“ zazubila se a zatleskala si. Elis se začala chichotat, když si všimla svého zmateného strýčka Jack vykukujícího zpod linky.

„Moc se nesměj…“ zvedl obočí a pak vzdechl. „Kde tu, proboha, máte pánvičky? Hledal jsem je skoro v celé kuchyni!“ Elis se uchechtla a otevřela první skříňku vedle lednice. Rukama na ni ukázala a snažila se nesmát. Ani Elis, ale ani Juli to ale nevydržely a začaly se šíleně smát. Když tam vešel Josh, teta ho hned zaúkolovala prostíráním.

Po večeři se všichni rozešli. Juli a Jack zůstali sledovat televizi, Elis šla natěšeně spát a Josh si šel něco stavět do garáže. Už půl roku se tam snaží něco vykoumat, ale ještě to nikdo kromě táty neviděl. Určitě tam jen dumá nad svými "super-úžasnými" známkami! pomyslela si Elis, když ho sledovala z okna.

Elis zalehla do postele ve svých šortkách a červeném tílku, natěšená na další den. 

Ráno, když zazvonil budík, Elis okamžitě vstala z postele a začala se připravovat. Když byla připravená, už jen doufala, že se něco nepokazí. Když se jí v hlavě vynořila vzpomínka na včerejší sen, rychle ji potlačila. Naposledy se podívala do zrcadla a sešla ze schodů. Teta se strýčkem už seděli u stolu a snídali. Josh se jen pousmál a vtipně se zatvářil.

„Ehmm… ony jsou Vánoce? Já myslel, že je květen.“ Elis se jen zvedly koutky. Aby udržela kamennou tvář, musela si odkašlat. 

„Jak vtipní hned po ránu!“ pousmála se a podala si pomerančovou šťávu. Když dosnídali a vchodové dveře se zavřely, Elis se rozhlédla a přešla silnici. Ještě kývla na Joshe hlavou na znamení pozdravu a když se svou motorkou zmizel pod kopcem, hned vytáhla telefon a začala plánovat, jak to vše stihne.

„Tak, škola mi končí v půl třetí a pak ještě půl hodiny. Dvacet minut strávím dohadováním se s holkami o mém oblečení a pak bych za deset minut určitě měla stihnout dojít na parkoviště.“

Když přišla ke škole, potkala tam jen Alison. 

„Kde zase je? Máme spolu projekt a ona ho měla donést!“ pousmála se a podezíravě mrkla na Is. Ta se jen vševědoucně usmála a ukázala na právě přijíždějící auto.

„Je 7:50 a ty si zapamatuj, že Alison nikdy nepřijede nikam dřív, než je to nutné!“ Děvčata jí zamávala a všechny tři odkráčely do třídy.

Když šly z poslední hodiny, potkaly Paula. Ten se jen letmo usmál a pozdravně kývl hlavou. Elisabeth se snažila vyhýbat se otázkám typu 'Co když na to zapomněl, atd.…' Ale ony tam byly. Ty otázky, ačkoliv je Elis potlačovala, jak se dalo, byly tam! Všechny tři mířily do učebny přírodopisu, kde v tuhle chvíli nikdo nebyl. Občas tam chodily probírat svá tajemství a věci, které by neměly vyjít z jejich trojky.

„Tak jo, když jste zkritizovaly moje oblečení… můžu už jít?“ usmála se Elis a už otevírala dveře. Isabell ještě stiskla palce a zamávala. Elis ale už zamávání zjevně nepostřehla. Když vešla na parkoviště, vůbec nikdo tam nebyl. Až na… kluka otočeného zády ke škole. Rozešla se za ním. Když tam došla, uviděla jen svého otravného bratra, jak se jí zubí do obličeje. Jen rychle zamumlala něco o tom, že musí jít, a šla po úzkém chodníčku cestou domů. Pak si ale vzpomněla. Jdi do lesa! Chvilku se tomu jen smála, ale nakonec tam opravdu zamířila. Cesta nebyla moc dlouhá a Elis si ji zkracovala vtípky, že v lese najde maximálně tak klíště. 

I když šla hlouběji a hlouběji do lesa, uměla se v něm orientovat. V tomhle městě se narodila a v tom lese mnohokrát stanovali a chodili na procházky. Když sešla z cesty, ještě chvíli šla a pak nemohla uvěřit tomu, co tam vidí.

U stromu stál muž, asi tak středně vysoký... Víc toho poznat nemohla, protože klečel a v lese byla tma. Klečel tam nad malou laňkou a vysával z ní život. Nechtěla věřit tomu, že všechno, co vidí, je skutečné. Když Elis stoupla na klacík, křupl a muž zvedl hlavu. Elis spatřila Paulův zkrvavený obličej.

Tvářil se na jednu stranu vystrašeně a na druhou smutně. Elis chtěla ječet, ale nemohla. Tak moc se bála, že ztratila hlas. Rozeběhla se z lesa na cestičku, ale on ji předhonil. Najednou zničehonic stál před ní a na obličeji ani kapička krve. Elis ze sebe dostala jen slabé: „Ach můj bože… Jak...?“

Paul se zhluboka nadechl a hlasitě polkl.

„Pojď se mnou… Všechno ti vysvětlím, když mi slíbíš, že to nikomu neprozradíš.“ Elis jen zatajeně dýchala a přemýšlela, co mu na to odpoví.

„Nikomu nic neprozradím…“ Ještě stále šeptala, ale její hlas zněl pevně. „Když mi o tom řekneš všechno. Musíš to slíbit.“ Jen elegantně přikývl a ukázal jí cestu k jeho autu. Autem ji vzal k sobě domů. Dveře otevřela vysoká hnědovlasá dívka. Měla zaražený výraz a bylo poznat, že neví, na co se má ptát nejdřív. Paul jí jen oznámil, že jí to potom vysvětlí. Dívka jen kývla a ztratila se za krásnými smrkovými dveřmi. 

„Tak… no, asi bych měl začít vysvětlovat. No, z toho, co jsi viděla, ti je už asi jasné, co jsem zač.“ Zhluboka se nadechl a odkašlal si. Bylo na něm poznat, že se mu o tom nemluví lehce a Elis tomu rozuměla. Ještě v sobě uchovávala pár kapek strachu, ale větší část byla tvořena z porozumění a pochopení. Nevěděla, proč ji nezabil nebo proč se ho nebojí, ale věřila, že on jí neublíží. I když jí to všechno dělalo starost, věřila mu a byla si tím jistá, jako ještě ničím. 

„Jsi upír,“ řekla to tak beze strachu, prostě a jednoduše. 

„Ano… To děvče, cos tu potkala, to byla moje sestra… Rosalinda. Ona je to samé, co já.“ Elis se jen tiše pousmála.

„Mám ještě jednu otázku… Jak to, že jsem tě našla? Včera odpoledne se mi o tom zdálo. Tys nepřišel a pak ten muž…“ Zhluboka se nadechla a chtěla pokračovat, ale Paul ji přerušil.

„Jaký muž? Zdálo?“ Byl zmatený a snažil se to, co mu teď řekla, poskládat nějak, aby to dávalo smysl.

„Prostě a jednoduše jsem usnula. Vy nemůžete spát, ne? Jste vlastně teoreticky mrtvoly… Totiž chci říct, že…“

„Počkej!“ zasmál se. „To ti všechno vysvětlím, ale ty mi nejprve řekni o tom snu.“ Elis se otřepala ze všeho toho návalu informací a začala povídat dál.

„No, a já byla jsem na parkovišti a telefon mi ukázal dnešní datum a taky tam byl čas našeho setkání, ale nikdo tam nebyl. Přišlo mi to divné, tak jsem běžela domů a zavolala Is. Totiž všechno bylo tak reálné. A pak se přede dveřmi objevil ten chlapík a říkal něco jako 'Les, jdi do lesa, měla jsi jít do lesa,' a takový hovadiny. A pak jsem se probudila na posteli s knihou v ruce.“

Elis to říkala tak rychle, že by to člověk ani nepostřehl, ale on tomu porozuměl dokonale. Elis na něm postřehla změnu zmatené tváře na tvář úžasu. Nechápala, proč se na ni dívá tak ohromeně, a chvilkami jí to přišlo až legrační. 

„Prosím, pověz mi tvé příjmení…“ Lehce se kousl do rtu a čekal.

„Torresová,“ usmála se a zvědavě čekala, co řekne.

„To-Torresová?“ vykoktal ze sebe. „Narodila ses v roku 1997?“ Elis jen zmateně přikyvovala a usmívala se. Paul se zvedl a z malé knihovničky přinesl maličkou knížku. Otevřel ji a ukázal na stranu zhruba uprostřed knihy. 

„Myslím, že je mi odpověď jasná, ale zeptám se… Latinu asi neovládáš, že?“ Elis jen otevřela pusu a Paul začal překládat. „Tohle znamená moc a tohle představuje krveprolití a to poslední znamená propojení.“ Elis ještě řekla, že jí musí vysvětlit, jak to všechno je. Usmála se a podívala se do jeho studánkově modrých, hlubokých očí, ve kterých by se okamžitě ztratila. Nádherně se leskly. 

Ani on z ní nemohl spustit oči, pozoroval její rudé rty a rumělce na tvářích. Jejich rty se začaly přibližovat a oni to neovládaly.

Crrrrrrr. Elisin telefon začal divoce zvonit. Elis cukla hlavou a zvedla telefon. Poodešla stranou a začala se omlouvat. Když Elis zjistila, že je už po desáté, došlo jí, že se z domu dlouho nedostane. 

„Tetičko, moc se omlouvám, já jsem se šla projít a trošku jsem to protáhla…“

„Řekni jí, že sedíš na zahradě… jestli nějakou máte,“ zašeptal jí.

„Já… sedím na zahradě, už asi hodinu, klidně se pojď podívat.“ Ještě chvilku přikyvovala telefonu a pak konečně zavěsila.

„Jak mě, ty šílenče, chceš do dvou minut dostat k nám na zahradu?“

Paul ji objal a zašeptat: „Drž se!“ Když po chvilce 'bez-dechu' otevřela oči, stála sama na terase. Teta ji vzala kolem ramen a odvedla domů. Elis nemohla usnout, skoro celou noc přemýšlela. Ale pak, zřejmě únavou, konečně usnula.

Moc mě potěší, když zanecháte komentář a názor. :)

Autor: VampirFan, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemné nadpřirozeno - 3. kapitola: