OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajemné nadpřirozeno - 4. kapitola

20.03.2013 (15:00) • VampirFan • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 544×

Když se ráno Elis vzbudila, pocítila na sobě únavu ze včerejšího večera. A už vůbec se jí nechtělo do školy. Musela by Is a Alison všechno vysvětlovat, ale ona to nesměla říct. Chtěla se zavrtat do postele a nevylézt z ní, dokud nevymyslí nějakou věrohodnou lež. Když jí ale došlo, že je sobota, musela se zasmát. Elis vstala z postele a přehodila přes sebe župan. Když se upravila a sešla ze schodů, na hodinách byl čas 11:52. Když to zjistila, divila se že je vůbec ještě unavená. Na lednici byl napsaný vzkaz :

'Milá Elis, doufáme, že jsi se dobře vyspala. Jeli jsme pro vaše rodiče. Prý se jim porouchalo auto. Nechtěli jsme tě budit, tak jsme jeli bez tebe. Vrátíme se zítra odpoledne. Těšíme se!'

Elis nevěděla, co si o tom má myslet, tak to vzala s humorem. Chtěla volat Is a Alison, ale nemohla... Ony by chtěly podrobný popis a ona nevěděla, co by jim měla říct. Najednou u dveří zazvonil zvonek. To je poprvé v životě, co doufám, že to nejsou holky! pomyslela si a pyšná na sebe být nemohla. Otevřela dveře a za nimi stál Paul. V ruce držel modrou koženou bundičku na zip.

„Ahoj. Tohle sis včera zapomněla, tak...“

„Děkuji, myslela jsem, že jsem jí neměla. Nemohla jsem ji najít!“ zazubila se a vzala si od něj bundu.

„Víš, včera jsi mi neřekl všechno a mě zajímá, jak to všechno je... Co můžete a nemůžete. Máš teď čas?“ Paul přikývl a vkročil do domu. Posadili se na pohovku a Elisabeth se hned začala ptát. „Tak... jak jsi se tímhle stal? A co tvoje sestra? A jak dlouho už tím jste?“

„No... já a moje sestra, v roce 1933 se to stalo. Pamatuji si jen, že jsme byli někde, kde jsme být neměli, a proto se to stalo. Zabili nás bez jediného slitování několika kulkami do srdce. Umírali jsme tam spolu a já si to pamatuji všechno. Ale pak jsme se probudili. Naše šaty byly celé od krve, ale rány žádné. Vůbec jsme tomu nerozuměli a museli jsme se to všechno naučit sami. Asi po týdnu jsme tomu začali pořádně rozumět a přizpůsobovat se. Nikdy jsme nechtěli zabíjet, a tak jsme se domluvili na tom, že... No, však ty víš. Že budeme zabíjet jen zvířata. Bylo těžké tomu odolat a dodnes to těžké je. Ale když musíš, tak musíš,“ usmál se a v jejích očích spatřil nekonečnou laskavost, zdvořilost a pochopení.

„A co ty ostatní... Nadpřirozené bytosti? No vážně... Vlkodlaci, čarodějnice, zombie?“ usmála se a zvedla obočí.

„No... s čarodějkou už jsem tu čest měl dvakrát a o vlkodlacích už jsem taky slyšel, ale zombie... to ti neporadím.“

„A kdy jsi se setkal s čarodějnicí?“ zvědavě se usmála Elis. 

„Už mockrát... Například před třemi lety. A dnes...“ odvětil a čekal na reakci.

„Jak... jak to myslíš?!“ Elisabeth hlasitě polkla a zorničky se jí rozšířily.

„Pamatuješ na včerejší reakci mé sestry? Ona to poznala. Cítila, že nejsi obyčejný člověk a něco v tobě vře. Pamatuješ na svůj sen? Jsi prostě čarodějka, medium... Když chceš vědět, co se stane, uvidíš.“ Elisabeth přivřela oči a snažila se porozumět tomu, co právě řekl.

„Jak to všechno víš?“ dostala ze sebe a nechápavě se mu podívala do očí.

„Už jsem se s tím setkal. Je to velmi vzácné a na světě existuje jen málo takových, jako ty.“ Elis splašeně dýchala a vypadalo to, že to s ní každou chvilku sekne. „Snažil jsem se ti to říct už včera. Musíš se smířit s tím, že tě bude hledat spousta upírů a ostatních nestvůr.“

„Hle-hledat? A co když mě najdou, a jak se jim ubráním?“

„Já ti pomůžu... moje sestra ti pomůže, a kamarádky.“ Paul se starostlivě usmál a položil ruku na její rameno. Elis se mu podívala do očí a opatrně se sklonila k jeho rtům. Elisabeth nepřemýšlela a udělala to bez strachu. Už jen ucítila, jak se jejich rty dotkly. Už se necítila bezmocná, cítila se v bezpečí a už se nebála. Cítila nekonečný pocit štěstí... a lásky. Teď jí to došlo! To on je ten, na kterého čekala celou tu dobu. Ještě při žádném polibku necítila tolik pocitů najednou.

Když se od sebe vzdálili, oba se usmívali. Jen v Paulově pohledu bylo něco jako strach, obava, a Elis nemohla pochopit proč. Ale nechtěla to řešit. Chtěla tam jen sedět... s ním.

Asi po hodině mu usnula v náručí na pohovce. Když ji uviděl spíci, jen se usmál a odnesl ji do jejího pokoje. Chvilku se na ni jen tak díval a pak ve vteřině zmizel oknem.

Když se vzbudila, byly už čtyři hodiny odpoledne a slunce ještě pořád pražilo. Napadlo ji, že už dlouho nebyla v kavárně jako normální člověk, a tak zavolala Alison a Is. Dohodly se že se tam za půl hodiny sejdou.

Elis došla do kavárny a když se rozhlédla, uviděla běžící Alison, která na sobě konečně neměla podpatky. Když se tak zamyslela, i když na to nevypadala, byla Alison docela legrační. Elis se snažila zamaskovat smích a zamávala.

„Páni, ty nejedeš autem! Vždyť je to sem skoro kilometr!“ řekla ironicky a rozhlédla se po Is. Nikde ji neviděly, tak opatrně nakoukly dovnitř. Isabell už seděla u stolu a pochutnávala si na šlehačkovém dortíku. Když Is uviděla, jak na ni zírají, jen se zazubila a pokynula rukou, ať jdou k ní. Seděla až na druhém konci kavárny, tak nebylo lehké se k ní dostat. Když došly až k ní, odpoutala pozornost od dortíku, polkla poslední sousto a s úsměvem pokrčila rameny. Elis otevřela pusu, aby něco řekla, ale Is ji předběhla.

„Víš, no, hodila mě sem ségra a já tu byla moc brzy, tak jsem nám objednala, ale vy jste tu pořád nebyly, tak... no, vy si umíte moc dobře představit, jak to dopadne, když mě necháte samotnou s jídlem.“ Tenká skřítkovská postavička se zvedla a zazubila. Elis s Alison se jen usmály a koukly se, co si objednají. Alison ji jen upozornila, že všechno, co snědla, platí ona.

Půl hodinky tam jen seděly a povídaly si o všem možném. Když Elis dopíjela své latte, zjistila, že se po dlouhé době cítí zase jak normální člověk. Cítila se jako kdykoliv před tím, než se rozeběhl tenhle "Nadpřirozený kolotoč".

Když vše snědly a dopily, rozloučily se. Elis si za letního vánku pobrukovala písničku, kterou zrovna hráli, když odcházely, a její blonďaté vlasy jí za pomoci větru jemně tančily. Když za sebou najednou uslyšela šustit keře. Když se otočila, uviděla za sebou tři zákeřně se usmívající muže. Elis se při tom pohledu trochu zděsila, ale když spatřila jejich zuby, začala ztěžka dýchat. Každému byly v ústech vidět dva dlouhé ostré tesáky. Když se k ní začali přibližovat, hlasitě zaječela a snažila se utéct. Když ji někdo zezadu chytil, začala plakat a bušit do něj.

Když po chvíli ucítila ve vlasech jemný vánek, otevřela oči se zvědavostí a hrůzou, co tam spatří. Uviděla vnitřek svého domu a na konferenčním stolku uviděla hrnek s čajem. Zhrozeně se nadechla a rozhlédla po pokoji. Když uviděla usmívajícího se Paula, snažila se uklidnit. Chtěla něco říct, ale on začal první.

„Už to začíná... Všechny nadpřirozené bytosti ucítily v tomhle městě příval sil a tohle je pro ně jedinečná šance. Ti upíři, co tě napadli... byli až ze Španělska. Dorazili sem jen kvůli tomu, aby tě našli. Nikdo z nich se nezastaví, dokud tě nezískají pro sebe. Jsi moc silná, a ta moc z tebe až moc vyřazuje... Takže pro začátek tě musíme naučit, aby si to nedávala tolik najevo. Tu sílu se musíš naučit kontrolovat,“ usmál se a otočil se ke dveřím, které zrovna zazvonily. Elis se zvedla a šla otevřít, než došla ke dveřím, málem ji trefil šlak, když uviděla svoje džíny. Otevřela dveře a za nimi stála dívka. Byla jí povědomá, ale nemohla si vzpomenout odkud. Paul stál ve vteřině u ní a pošeptal jí, že to je Rosalinda. Elis se vzpamatovala a pozvala ji dál.

„Ehm... Já jsem Rosalinda a pokusím se naučit tě, jak to udělat, aby... no, jak to říct. Aby z tebe ta magie tolik nevyzařovala!“ usmála se zelenooká usměvavá dívka. Paul je v pozadí sledoval a bál se cokoliv udělat, aby to Rose nepoznala. Věděl, že neměla být normální, až je "nadpřirozeně" předvídavá.

Rosalidna dala Elis přesné pokyny toho, co má zkusit...

Elis si sedla do tureckého sedu, zhluboka se nadechla a zavřela oči. Chvíli ji tam oba jen tak pozorovali, ale nic se nezměnilo... cítili ji oba pořád stejně. Paul tam jen tak stál opřený o dřevěná futra a ťukal do nich prsty. Po chvilce čekání se přeci jen něco změnilo. Elis pořád seděla ve stejném tureckém sedu, jen s tím rozdílem, že seděla o půl metru výš a pod sebou neměla křeslo. Když si to tak po pěti vteřinách uvědomila, začala křičet. Paul se k ní rychle rozeběhl a stáhl ji dolů. Rose na něj jen nenápadně mrkla a odvrátila pohled zpět k Elis.

„Ty ses měla snažit tu energii skrýt a ne se prozradit před prvním kolemjdoucím. Ale neboj, až se to naučíš, tak to s každým zkoušením bude lehčí a lehčí, a pak už to pro tebe bude jako dýchání.“ Elis se jen užasle usmála a pevně pronesla, že to chce zkusit ještě jednou. Paul a Rose si vyměnili překvapené pohledy. Elis si ještě pamatovala, jak to udělala, tak si jen přesedla na větší gauč, aby když tak spadla do měkkého. Paul ji sledoval s ironií ve tváři.

„Víš, že tu s tebou jsou dva upíři? Myslím, že jen tak nespadneš!“ 

Elis po něm hodila vševědoucí pohled a zopakovala přesně to samé jako předtím. Zavřela oči a zhluboka dýchala v tureckém sedu. Po pár minutách se znovu vznesla a zkusila otevřít oči. Když spatřila těsně nad její hlavou lustr, zpanikařila a spadla. Paul a Rose ji chytili spolu, každý z jedné strany, a položili ji na gauč.

„Jak se pak dostanu dolů? To musím vždycky spadnout?“ zamrkala Elis. Rose se zazubila a nadechla se.

„Jasně, že ne. Mysli na to, co děláš, když chceš nahoru. Snažíš se myslet jen na to, jak se tam dostaneš, ne? Tak když budeš chtít zpět na zem, mysli jen na to. Po troše cviku to dokážeš, i když budeš jen tak stát. Prostě se zničehonic vzneseš. Ale musíš to kontrolovat! Myslím, že bys měla zkusit něco jiného... Já vím, že je lehčí vznést sama sebe, ale možná bys měla zkusit vznést nějaký předmět. Něco, co není nebezpečné.“

„Co třeba plyšáka?“ zazubila se a zamrkala.

Ve vteřině tam Rose stála a v ruce držela malou plyšovou rybku s kloboučkem. Rose se šibalsky usmála a ukázala na rybičku.

„Tak... Dej ruce dlaněmi dolů nad rybu a plně se soustřeď! Mysli na to, že chceš, aby ta ryba skončila ve vzduchu!“ Elis se soustředila na rybku, v konečcích prstů cítila horkost. Jako by se jí krev hořela a ona to dovolila. Dokonce to pro ni byl i příjemný pocit. Po chvilince se rybička zvedla ze stolu a spolu s ní i velké akvárium s rybičkami. 

„Než to zase pustíš... mysli na ty chudinky rybičky... Prostě je chceš dát dolů!“

Elis se nadechla a snažila se... Po chvilce skončila plyšová rybka na podlaze a akvárium s malým šplouchnutím jemně dopadlo zpět na skříňku.

„A jde ještě něco jiného, co bych teď zvládla?“

„To víš, že jde, ale zatím tě naučíme dělat tohle bez pohybu rukou,“ usmála se Rose a zvedla se. „Myslím, že to pro dnešek stačilo. Půjdu. Mimochodem, jsi talent.“ Mávla rukou a vyletěla ze dveří. Elis se nechápavě podívala na Paula, který jen pokrčil rameny.

„Asi už taky půjdu. Už je tma, tak se tady pro jistotu zamkni, i když to moc nepomůže. A kdyby něco, tak volej, křič, cokoliv,“ řekl a zmizel za dveřmi stejně jako sestra. Elis ani nemohla nic říct, i když chtěla. Jen smutně vydechla a zamkla dveře. Rodiče měli přijet zítra v den ředitelského volna... a tak si šla lehnout, aby se nevzbudila znovu v poledne.

„Paule!“ vykřikla Elis ze spaní ve tři hodiny ráno a okamžitě se posadila. Zhluboka dýchala, snažila se uklidnit. Z očí jí vytryskly slzy a ona nevěděla, co má dělat. Po pár minutách se tam objevil. Vlezl oknem do jejího pokoje a nechápavě ji pozoroval s náznakem strachu ve tváři, který jasně říkal 'Co se děje?'

Elis si setřela poslední slzy z tváře a pokoušela se mu to nějak smysluplně vysvětlit. Jak ji tam tak sledoval... bezmocnou, ustrašenou a plačící, přisedl si k ní a jemně ji objal.

Elis mu vysvětlila, že se něco brzy stane a že se na to musí připravit. Elisiny oči se leskly jako nekonečný bazén nebo to nejhlubší moře. Paul měl pocit, že si vypláče všechnu vodu z těla.

Chvíli se jen tak navzájem pozorovali. Paul ji potom něžně chytil za tváře a přitiskl své rty na její. V tu chvíli se vůbec nebál, že se něco stane nebo pokazí. A ona tam jen tak seděla v jeho náručí. Elis se cítila, jako by s ním byla propojená. Jako by jim už nic nestálo v cestě, ale věděla, že překážek je milion. Věděla, že se vždy najde něco, co se bude snažit je rozdělit. Ale už o tom nehodlala dál přemýšlet. Zavřela oči a vnímala jen jeho dotek na svých vlasech...

Budu ráda když zanecháte komentář. :)

Autor: VampirFan, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemné nadpřirozeno - 4. kapitola: