OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajemné nadpřirozeno - 5. kapitola

29.03.2013 (14:00) • VampirFan • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 470×

5. kapitola – Návštěva

„No copak, bratříčku? Kde jsi byl tak dlouho?“ řekla jemným hláskem hlava vykukující zpoza knihy. Paul ji zpražil nenávistným pohledem a vyběhl po dubových schodech. Otevřel dveře do svého pokoje a sedl si na postel. Chvíli jen tak pokoj sledoval. Jeho bílé zdi, kterým dávaly barvu alespoň lampičky. Na každé zdi byla minimálně jedna. Na stěnách viselo jen pár obrazů.

Když před půl hodinou vylézal z Elisina pokoje, nemohl myslet na nic jiného. Myslel jen na ni. Už u ní viděl spoustu emocí, například radost, pláč, smutek, strach… Ale na jednu z těch emocí nemohl zapomenout. Radost… Když se smála ona, musel se smát i on. Její smích mu utkvěl v paměti a pokaždé, když si na ten obraz, co měl v mysli, vzpomněl, chtěl ho tam už nechat. Chvíli ještě přemýšlel a potom se rychle zvedl a vyletěl z velikého hranatého okna, které částečně zakrývalo tmavou zeď.

Elis po hlasitém zapípání telefonu prudce otevřela oči a sáhla na stolek. Když se podívala na telefon, zjistila, že má šest nepřijatých hovorů. Čtyři byly od Alison a dva od Is. Zamhouřila očima a opatrně vstala z postele. Obula si bačkory, hodila na sebe župan a odešla do koupelny. Když vyšla, měla na sobě modré tílko, slabý svetřík v broskvové barvě a květované džíny.

Rozhlédla se po pokoji. Zastyděla se, když si uvědomila, že byl Paul v jejím pokoji a ona tam nemá zrovna ukázkově uklizeno.

„Tak to se už nebude opakovat!“ řekla a rozhodně se postavila. Začala sbírat tílka a šaty ze země a celkově uklízet pokoj.

Když poklidila, vzala do ruky telefon a vytočila číslo Alisina mobilu. 

„Elis?!“ ozvalo se hlasitě a neklidně z telefonu.

„Co se stalo?“

„Isabell… je v nemocnici. Zvířecí útok!“ Elis začala po té větě těžce dýchat, tak se jen rozloučila a řekla, že brzy přijede.

„Paule?!“ zakřičela hlasitě se slzami v očích a čekala. Objevil se v jejím okně a nechápavě se na ni podíval. Pozorovala ho svýma velkýma modrýma skleněnýma očima.

„Udělals to ty?“

„Co… Co jsem měl udělat?“

„Isabell je v nemocnici. Prý „zvířecí útok“, ale my oba víme, co to znamená. Když mi upřímně odpovíš „ne“, budu ti věřit. Musím ti věřit, protože já i ty víme, co k tobě cítím, a co si alespoň myslím, cítíš ty ke mně.“ Snažila se zakrýt slzy rychlým zamrkáním.

„Ne, já bych nikdy… nikdy bych člověka nekousl.“

Elis zvedla jemně hlavu, aby mu viděla do tváře. Vodopád slz se znovu spustil. Elis ho objala, už ho nechtěla pustit.

„Musím do nemocnice,“ řekla uslzeně a popošla od něj.

„Dobře, tak já půjdu. Pokusím se zjistit něco o tom vrahounovi.“ Utřel jí poslední slzy, mrknul na ni a skočil z okna. Vždycky, když to udělal, Elisino srdce poskočilo jako na trampolíně. Přešla k zrcadlu a snažila se zastavit poslední kapky slz.

Elis sešla ze schodů a objala rodiče. Zrovna připravovali snídani. Elis jim okamžitě vše vysvětlila a poodešla ke dveřím. Zrovna když k nim šla, zatroubilo auto. Otevřela dveře a uviděla Paulův Jeep. Pousmála se a zamávala rodičům. Jen se na sebe nechápavě podívali a pokračovali ve snídani.

„Myslela jsem, že jdeš pátrat,“ řekla se zvednutým obočím.

„A já myslel, že pospícháš.“

Jen se na něj usmála a nasedla si. Po pár minutách dorazili k nemocnici. Elis se zhluboka nadechla.

„Děje se něco?“ zeptal se starostlivě a vzal ji za rameno.

„Jen… jen mám pocit, jako by se mi v žaludku vyklubal metrový motýl.“

Když se rozloučili, Paul odjel.

„Rose?“ V jejich velkém domě se to díky nepříliš zabydleném prostoru rozlehlo. Malá postavička se vynořila ze dveří a zazubila se. Paul ten pohled znal.

„Co jsi provedla?“ řekl a vydal se směrem ke kuchyni. Zbledl, když uviděl, že uprostřed jejich kuchyně leží polomrtvá roztrhaná laňka.

„Rose… proč to leží uprostřed místnosti?“ Paul zbystřil, když si všiml, že za ním někdo nebo něco stojí. Neváhal, chytil to pod krkem a přitlačil ke zdi.

„Sarah?“ užasle vydechl, nevěřícně zamrkal a zelenookou brunetku pustil.

„Já… já za to nemůžu. Přišla jsem z lovu a takhle to tady vypadalo.“ Brunetka mu padla kolem krku s nadšeným výrazem. Vůbec se nebránil a pevně ji objal.

„Prosím tě, co tu děláš?“

„No, přišlo mi vhodné navštívit svoje starší/mladší sourozence.“ Pořád se dětsky usmívala. Byla to upírka na hranici čtrnáctého a patnáctého roku. Byla upírsky starší než Paul a Rose. To ona je údajně zachránila před smrtí, ale prý o ničem neví.

„To ty jsi skoro zabila tu holku?“

„No, nevím přesně, kterou myslíš, ale… jo, asi jo.“ Usmívala se a nezaujatě se plácla po stehnech. Rose s Paulem si vyměnili nechápavé pohledy. Paul se do ní prudce opřel.

„Tady zabíjet nemůžeš! To je malé město a s upíry si poradit umí!“

„Počkej, Paule! Nekřič na ni už. Řeknu jí to prostě… Dokud budeš tady, zabíjej si zvířata. Nebo zase frnkni, jak jsi zviklá.“ Rose se taky usmívala, ale vyspěleji, a Paul si užíval pohledu na ty dvě.

„Vlastně jsem se rozhodla, že tu nějakou dobu zůstanu a zkusím žít z toho blafu. To je vlastně důvod, proč máte v kuchyni to… zvíře. No, trénovala jsem si to, ale ono to se mnou moc zápasilo, a tak jsem to přitáhla k nebližšímu domu, co byl od lesa.“ Sarah se kousla do rtu a sledovala pobaveného Paula.

„No, tak zaprvé, to zvíře odtáhneš a kuchyni vydrbeš! A zadruhé tě to naučím. Po troše cviku z tebe může být profík.“ Brunetčiny oči se rozzářily. Byla v minutě v kuchyni s kbelíkem v ruce a čekala na instrukce.

Kuchyň byla vydrbaná a Paul, Rose a Sarah na cestě do lesa. Sarah se od svého příjezdu Paula nepustila. Tmavé vlasy měla zapletené do copánků a na sobě měla bílé tílko s větší košilí nasazenou na volno. Bílé legíny se k barevně strakatým botám vůbec nehodily, ale jí to vůbec nevadilo. Vylezli si na skalku, kde je moc lidí neuvidí, a schovali se.

„První bod. Se zvěří je to jako s lidmi, jen trochu těžší. Musíš vždy zezadu. S většími zvířaty je to obtížnější. Snadno se plaší. Ale půjde ti to. Rose, předveď.“

Rose vyskočila na strom, rozhlédla se pod sebe. Po chviličce trpělivého čekání seskočila rovnou na středně velikého medvěda. Tlamu mu přitlačila k zemi, aby mu zabránila v kousání, a zahryzla se do jeho mohutného krku. Sarah ji užasle sledovala a hladově se rozhlížela po lese. Rose si setřela poslední kapky krve ze spodního rtu a usměvavě ukázala na jelínka.

„Jelen?! Zbláznila ses? Vidíš, co má na hlavě?“ Po chvilce na Paula mrkla a skočila na nejbližší strom. Doskákala po nich k jelenovi, co nejblíže to šlo. Skočila na něj a parohy mu přitlačila k zemi. Rozkročmo si na něj sedla a zakousla ho. Po pár minutách ho pustila a vyskočila zpátky na strom. Přiběhla k Paulovi a Rose a pevně je objala. Podívala se na svou pořezanou dlaň. Po pár vteřinách se zacelila. Nikdo by nepoznal, že tam někdy měla zranění. Paul seskočil ze skalky a zaběhl do hlubšího lesa.

„Od včerejška nic nejedl, tak to bude asi na dýl. Radši pojď,“ usmála se Rose a ukázala na cestu. Obě zmizely za stromy ve směru k dálnici.

„Isabell?“ ozvalo se z úst sestřičky zpoza dveří. Elis a Alison netrpělivě čekaly, až je za ní pustí, a držely si ruce. Když sestřička vyšla ze dveří, pokynula jim, aby vstoupily, a s léky odešla. Když vstoupily dovnitř, Is byla tak bledá, že ji v té nemocniční posteli téměř ztratily.

„Ahój!“ zakřičela tiše a natáhla ruce k objetí. Děvčata se k ní vrhla a společně objala. Elis sáhla do kabelky a vytáhla z ní pomeranče, limonádu a dvoje gumové medvídky.

„To je napůl,“ zazubila se Alison.

„Děkuju vám… Rodiče jsou teď u doktorky. Prý by mě měli zítra nebo pozítří pustit. Jen budu mít nějaké malé jizvy,“ řekla a odkryla si jemně poškrábané ruce. Děvčata spatřila na krku přelepený bílý polštářek a radši se na nic neptala. Alison se rozhlédla a z kabelky vytáhla malý bílý notebook.

„Myslela jsem, že by ses tu nudila, tak jsem ti přinesla tohle. Nejdřív jsem ti tam chtěla stáhnout horory, ale potom mi došlo, že to nebude nejlepší volba. Tak tam jsou komedie.“ Isabell se na ni jen vděčně usmála a sáhla pro malinký počítač.

Po chvilce musely obě odejít. Její rodiče s ní chtěli být zřejmě sami. Elis vytáhla telefon a zavolala rodičům. Vysvětlila jim, že už nejsou u Is a že brzy přijde.

„Ahojky,“ pozdravila a posadila se ke stolu, na kterém zbyl už jen jeden talíř. Chutně se do jídla pustila. Za ten rušný týden se moc nenajedla a většinou nestíhala snídat ani obědvat, tak jí přišlo vhod teplé jídlo. Když dojedla, odebrala se do pokoje a unaveně se svalila na postel.

„Ty jsi ta upírská záchrana?“ Elis se prudce zvedla z postele a uviděla na okně sedět malou tmavovlasou postavičku. Elis měla dnes ráno pocit, že už jí nic nemůže vyděsit, ale vidět na svém okně sedět malou holku s tesáky, které jí div netrhaly ret… to ji vyděsilo dost. Zacouvala ke zdi a bezhlasně vykřikla. „Já jsem Sarah… Ty se mi budeš hodit!“ řekla a chytila ji pod krkem. Po chviličce cukla rukou a dala ji úplně pryč. Chvíli ji jen tak pozorovala a ve chvíli, když po ní znovu chtěla sáhnout, vtrhla do pokoje Rose a odtáhla ji. Elis byla naštvaná, že neví, jak se dostat k nim do domu.

„Co se tady stalo?“ ozvalo se zpoza Elis. Hrůzou zakřičela a prudce se otočila. Stál za ní Paul a vyděšeným výrazem ji pozoroval.

„Můžete mě všichni přestat děsit? Budu si tady zamykat okna!“

„Omlouvám se. Vím, že je to neslušné, jen jsem se bál, že ti ublížila.“

„Znáš ji? Kdo je to?“ Když to říkala, byla na ní znát spousta emocí. Strach, zlost, vítězství…

„Znám. Je… je to moje sestra. Nevím, jak se to stalo. Slíbila, že o lidi ztratí zájem, dokud je tu,“ znovu se omluvil i za ni.

„Jo, jenže… já nejsem člověk, že?“ zvedla jedno obočí a vítězoslavně se usmála. Paul si nebyl jistý, proč se tak tváří, ale ten pohled ho rozesmál. „Hele, proč se mi směješ? Náhodou jsem dost dobrá! Dostala ode mě šok!“ Bacila ho polštářem a sedla si na postel.

„Půjdeme za ní. Musíte mi to vysvětlit nějak, aby to dávalo smysl.“

„Dobře,“ kývla Elis. „Ale dneska normálně.“

„A... Ahoj.“ Elis seběhla ze schodů a spatřila u dveří mámu.

„To je pro mě!“ zakřičela rychle a vyběhla ze dveří. Po pár metrech chůze a smíchu nastavil Paul ruku a ona ji s radostí chytila, jako by na to čekala.

Vůbec jí nevadilo, že je někdo uvidí a tak. Prostě ho držela a tiskla se k němu.

„Víš, že je to poprvé, co uvidím, kde bydlíš? Vždycky jsi udělal jen fůů a byly jsme vevnitř!“ Paul se v její přítomnosti nemohl mračit. Vždy, když promluvila, usmála se nebo udělala jeden z jejích obličejů, donutilo ho to se usmát. „Můžu se na něco zeptat?“ Postavila se před něj a pozvedla hlavu. Jeho ruky se pořád ještě nepustila a hleděla mu do očí. Paul jen kývl a sledoval ji.

„Můžeš mě políbit?“ Paula otázka zaskočila, ale nebylo to na něm ani trochu poznat. Elis na odpověď moc dlouho nečekala, přiblížila se k němu a přitiskla se k jeho rtům. Vždy se cítila stejně. Vždy, když ho políbila, cítila tolik emocí a tolik vášně, jako ještě nikdy. On to cítil podobně. Nemohl se soustředit na nic jiného. Jen na ni.

„Miluju tě,“ zašeptala téměř neslyšně a podívala se mu do jeho leskle modrých očí.

„Miluju tě,“ odpověděl bez protahování. Omráčeně se na něj usmála a položila mu hlavo na rameno.
Po půl hodině cesty ukázal na veliký dům.

„Chci se omluvit, co jsem udělala. Něco jsem slíbila a slib porušila. Zamykej si okna,“ řekla a vypadala, že jí to dalo práci. Elis se znovu usmívala.

„Jsem Elis,“ řekla a podala jí ruku.

„Já vím. Já jsem Sarah.“

„Já vím,“ oplatila jí to a zvedla obočí. Rose pak vzala Sarah za ruku, odběhla s ní bůhví kam.

„Šly nakupovat. Sarah tu nic nemá, tak…“ řekl a obrátil oči v sloup.

„Já bych šla taky!“ řekla a ve vteřině u ní stála Rose a táhla ji k autu.

Paul sklonil hlavu, protože věděl, co to pro něj znamená… Nošení tašek! Vzal z linky klíče od auta, a i když neochotně, šel za nimi.

Autor: VampirFan, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemné nadpřirozeno - 5. kapitola: