OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajemné nadpřirozeno - 6. kapitola

05.04.2013 (10:00) • VampirFan • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 434×

6. kapitola – Přiznání

„Ó, ty malý chudáčku! Nezničily tě ještě ty maniačky?“ Elis se na něj smutně podívala a vzala část tašek. Paul na ni udělal psí oči a usmál se. Rose se k nim přiblížila, vzala tašky od Elis a dala je zpět Paulovi. 

„Elis... nauč se, že ty nakupuješ, on courá vzadu a do obchodu ho nikdo nedostane, tak pojď! Šperky čekají!“ Rose vypadala v obchodním centru jako ryba ve vodě. Elis se nechala táhnout do zlatnictví, ale nic si tam nekoupila, necítila potřebu se nablýskat. Paul za nimi na chvíli přišel a řekl, že odnese tašky do auta. Když tak přemýšlel, doufal, že se tam všechny ty tašky vejdou. Holky už byly dávno v dalším obchodě s hadříky.

„Nejlepší na tom být tímhle je, že máš celé ty roky stejnou velikost!“ zašeptala z kabinky Sarah a odtáhla modrou oponku. Zatočila se dokola v tygrovaném topu s modrým svetříkem a páskem. Rose ukázala palec nahoru a Elis radši to samé. Tohle s nimi podstoupila poprvé a vůbec netušila, co má dělat.

„Vezmu si tohle,“ řekl Paul u pokladny a podal peníze prodavačce. Vůbec nevnímal její flirtování. Prostě zaplatil a odešel s malou krabičkou v ruce. Chvíli stál u eskalátorů a pak zamířil k malému obchůdku, kde si děvčata zkoušela šaty. Když Elis vyšla z kabinky, měla na sobě kratší květované šaty bez ramínek doplněné blankytným páskem. Paul se pousmál a snažil ze sebe něco dostat.

„Vypadáš úžasně,“ řekl s úsměvem.

„Děkuju,“ odpověděla a snažila se skrýt přiblblý úsměv. Radši zašla do kabinky a převlékla se zpět do svého.

„Bráško,“ poplácala ho po zádech Sarah. „Víš, že se jako idiot usmíváš do zdi?“ Paul se na ni podíval tím pohledem 'To si vypiješ!' a vyšel z obchodu. 

Po pár minutách vyšly i ostatní a zamířily k východu.

Paul zastavil před Elisiným domem a otevřel jí dveře od auta. Pomohl jí vystoupit a doprovodil ji až ke dveřím. Když se loučili, nepozorovaně jí strčil do tašek krabičku, kterou se mu celou dobu dařilo schovávat. Dal jí jen letmou pusu na tvář a odešel. Vzhledem k tomu, že napravo byl dům s rodinou a nalevo zvídavé sestřičky, to bylo skvělé řešení. Když odjížděli, Elis ještě zamávala a zašla dovnitř.

„Ahojky!“ zakřičela a dupkala do pokoje třídit si věci. Když sahala pro poslední top, vytáhla s ním i krabičku. Nechápavě ji položila na postel a uklidila tričko. Když krabičku otevřela, uviděla krásný řetízek s rudým kamenem velikosti nehtu u malíčku. Zamrkala a kousla se nevěřícně do rtu. S úsměvem si nasadila řetízek na krk a prohlédla si ho v zrcadle. Usmála se a odešla do obýváku. Všichni seděli a sledovali televizi.

„Proč si to nepřepnete?“ zeptala se a udiveně zůstala sledovat rodinu pozorující nějaký přírodovědní pořad.

„Ovladač... je asi dva metry daleko,“ ozval se Josh z křesílka. Elis obrátila oči v sloup a sedla si na gauč. 

„Hele! Proč jsi ho nepodala?“

„Promiň... zrovna jsem si sedla!“ zazubila se Elis a vyplázla na bratra jazyk. Zbytek večera strávili všichni pohromadě s popcornem u komedie.

„Dobrou!" zavolala ještě Elis na rodiče, než zmizela v koupelně.

„Sarah! Jestli tu máme žít jako rodina spolu, nauč se, prosím, že my tu vodu taky potřebujeme!"

„Ale to ne jen já! Přede mnou tam byla Rose!“ hájila se osůbka před svým starším bratrem. Stála tam jen tak v kraťasech a tílku a tvářila se znuděně. Na vlasech měla ručník, jelikož se na přání svého bratra musela odebrat z koupelny.

„Víš co... ukážu ti pokoj. Necháme Paula vychladnout.“ Sarah protočila oči a rozeběhla se do schodů. Paul oddechl a unaveně sebou praštil na pohovku.

„Tak tady... tohle je tvoje.“ Rose vkročila do nezabydleného pokoje a rozhlédla se. Byla tam jen postel se stolkem a pár ohořelých svíček.

„Tak jo, pomůžeš mi to tady zařídit?“ zamrkala Sarah a zvedla k obličeji tašky. Rose jen mrkla a vzala jednu tašku.

Když se Rose otočila, už stála přitlačená ke zdi obličejem. Sarah jí držela zápěstí vzadu na krku a něco, co vzdáleně připomínalo kolík, jí držela v zádech. Rose se marně snažila odlepit od zdi.

„Proč... mi to dě - láš?“ snažila se ze sebe vysoukat.

„Ty nevíš? Pamatuješ ten den, kdy jsi sešla z cesty? Už jsi nebyla ta hodná sestřička. Užívala sis to. Zlomila jsi mi vaz! No, a když jsem se probrala, vzpomněla jsem si, takže... Pomsta, sestřičko, pomsta.“ Sarah se vítězně usmála a pohodila kaštanovou hřívou.

„Sarah, hned ji pusť a vytáhni z ní to dřevo!“ přecedil Paul mezi zuby u dveří. Napnul ruce a byl připravený udělat cokoliv. Sarah zabořila kolík ještě hlouběji a pak ho vytáhla. Pustila její krk a odkráčela z místnosti.

„Jsi v pořádku?“ Paul přiběhl k Rose a chytl ji za ruku. Rose se rána začala pomalu hojit a vypadala lépe. Rychle se zvedla a zhluboka se nadechla. Paul se rozeběhl za Sarah a před domem ji chytil pod krkem. Zmáčkl ji a hodil o kus dál. Sarah na něj hleděla s respektem a zklamáním. Ublíženě se zvedla a běžela pryč.

„Dobré ráno, sluníčko!“ pronesla ironicky Isabell stojící vedle spící Elis. Alison ji praštila do nohy, aby se probrala. Elis ospale zamžourala a po ranní narušitelce hodila polštář. Nevěděla, jestli se trefila, protože měla pořád zavřené oči. Po chvilce se Elis posadila a pustila holky sednout na kus postele.

„Tvoje máma nás pustila dovnitř. Prý neví, co s tebou je, ale spíš moc dlouho, a tak nebude vadit, když tě vzbudíme,“ usmála se Alison a mrkla.

„Musím vám něco ukázat,“ nadechla se Elis a zamrkala. Děvčata si vyměnila udivené pohledy a kývla na Elis. Ještě musely slíbit, že nebudou křičet a že neodejdou bez vysvětlení. Elis se zhluboka nadechla a po chvilince se vznesla z postele. Vypadalo to, že dost trénovala. Alison na ni užasle hleděla a Isabell nadšeně zatajila dech. Elis jemně dopadla na postel a bála se reakcí obou děvčat. Alison se tiše zeptala, co to s ní bylo a co je zač. Nemyslela to zle, řekla to spíš proto, aby zjistila, proč se to stalo. Isabell na ni usměvavě hleděla a nedostala ze sebe nic jiného než „Oh“. Elis jim dopodrobna vysvětlila, co je s ní, a všechno, co se za tu dobu stihlo stát. Jen předtím vším vysvětlováním musela Alison i Isabell přísahat, že nic z toho, co si tady teď řeknou, nikomu neprozradí, dokud se na tom všechny nedomluví nebo jim k tomu někdo z účastníků nedá svolení. Když nikdo neprotestoval, Elis začala vysvětlovat...

„No, nejvíc mě na tom všem zaujalo to při té vaší cestě!“ zamrkala nadšně Is. Elis po ní hodila polštář a začervenala se.

„Takže upír, Elisabeth? Zaprvé jsme ani nevěděli, jestli tu vůbec nějací žijí. A já… prostě, není to nejlepší. Může ti kdykoliv ublížit. Víš to, že jo?“ ozvala se Alison.

„Vím, a taky vím, že on by mi neublížil. Ani fyzicky, a ani psychicky.“ Alison se jen usmála a hrdě pronesla, že si ho ještě prověří.

„Nepůjdeme někam? Já bych byla za,“ zeptala se znuděná Isabell. Alison i Elis souhlasili. Isabell s Alison sešly dolů po schodech a čekaly na Elis. Isabell s Alison čekaly znuděně na Elis a povídaly si o oblečení. Alison ihned zkritizovala, že se jí žluté džíny k modrému tričku vůbec nehodí. Is protočila panenky a prohlédla si svoje oblečení. Na nohou měla krásné stříbrné střevíčky a vůbec jí nevadilo, že se to Alison nelíbí. Byla zvyklá.

„Hlavně, že ty vypadáš vždycky naprosto dokonale.“ Isabell pohlížela na zelený opasek v růžových kalhotách a žlutém tričku. Alison ukázala zelené tenisky a zvedla obočí. Elis sešla do haly a oblékla si zelenou koženou bundičku, která jí skvěle ladila k zeleným džínům. Bundu si nezapla, tak jí bylo krásně vidět oranžové tílko na ramínka. Stejně oranžové měla i botky, takže krásně ladila. Všechny se rozloučily a odešly.

„Rose? Sarah?“ zavolal Paul a rozhlédl se po lese. Nikdo a nic se neozvalo. Bylo mu divné, že je v lese takové ticho. Pro jistotu vyskočil na strom a rozhlédl se po lese. Okolo sebe viděl jen pár zvířat. Většinou zastihl zajíce nebo laňky. Žádná větší zvěř se tam nepohybovala. Něco je zjevně vystrašilo.

Paul se znuděně rozeběhl za laní a zakousl se do jejího tenkého krčku. Po párminutovém lovu se odebral domů. Na lince ležel malý linkovaný papír se vzkazem:

Drahý Paule,
to, co jsem udělala, si Rose zasloužila, a rozhodně toho nelituji. Jediné, co mne mrzí, je, že jsi stál opět na její straně bez vyslechnutí celého příběhu. Doufala jsem, že by sis to rád vyslechl, tak mi můžeš zavolat. Moje číslo máš. S Rose jsem mluvila a dohodly jsme se, že pokud bys souhlasil... povím ti to, když budeš chtít, večer. Mám tě ráda, bratříčku. Sarah.

Paul se zadíval na vzkaz a chvíli se díval na telefon. Po chviličce přemýšlení vytočil číslo a čekal.

„Dobře, ahoj!“ Alison s Is se jednohlasně rozloučily a nasedly do auta.

Elisabeth padla unaveně na gauč a unaveně si oddechla.

„Crrrrrrrrrr...“ Elisin telefon se rozsvítil a začalo zvonit. Elis zabručela a unaveně se zvedla.

„Haló?“ ozvalo se z telefonu známým hlasem. Elis se musela usmát. Vždy, když uslyšela ten hlas, naskákala jí husí kůže. Neváhala a po chviličce odpověděla:

„Ahoj, stalo se něco?“

„Máš teď chvilku? Bylo by lepší to říkat osobně.“ Elis souhlasila a vyšla před dům. Po chvilce přijel jeho krásný černý Jeep, který záviděl každý středoškolák. Paul vylezl z auta a otevřel Elis dveře. Když nastoupil, usmál se a dlouze ji políbil. Když se od ní, i když nerad, odtáhl, nastartoval auto a zamířil k domu. Celou cestu ho držela za ruku a usmívala se. Když dorazili, Elis si sundala bundičku a pověsila ji na věšáček. Paul mezitím někam odběhl, tak se posadila a čekala na něj.

„Pomůžeš mi?“ Elis vyděšením nadskočila. Ani nepostřehla, že by si k ní přisedl, a teď seděl vedle ní a v ruce držel papír. Elis ho plácla do ramene a vzala mu papírek. Když ho přečetla, žádala vysvětlení. Paul jí ochotně začal vyprávět to, co se minulou noc událo...

„To... je pravda? Rozhodně si ji zavolej, ať ti to vysvětlí.“

„Dobře. Zůstaneš tu?“

„Samozřejmě. Kdykoliv.“ Její rumělkové rtíky uměly vykouzlit ten nejdokonalejší úsměv, který kdy viděl. Vždy ho to donutilo se usmát. Její oči zářily štěstím.

Když si Elis všimla, jak na ni kouká, zazubila se a objala ho tak pevně, jako by se ho už nikdy nehodlala pustit. No, po chvíli musela. Začal zvonit telefon. Elis ho zvedla ze stolu a stiskla zelené tlačítko. Když uslyšela z telefonu známý hlas sestřičky, ztuhla. Do očí se jí nahrnuly vodopády slz a chtěly ven. Než Elis zavěsila, neslyšně řekla: „Ano, jistě.“. Paul ji nechápavě vystrašeně sledoval. Elis se mu podívala do očí a vrhla se mu do náručí.

Komentář by potěšil. :)

Autor: VampirFan, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemné nadpřirozeno - 6. kapitola: