Tajemný dotek - 2.kapitola - Nová setkání • OurStories.cz ~ naše povídky

Selena dorazila do sídla tety Amber. Čeká ji seznámení s jejími adoptivními dětmi, Markem a Sofií. Jací asi budou? A koho si Selena získá a kdo se s jejím příjezdem nehodlá smířit? Je tady další kapitola Tajemného doteku a já doufám, že se Vám bude líbit. Příjemné čtení! Za komentáře budu vděčná, díky! Vaše Lorenia:)

06.08.2010 (18:00) • Lorenia • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1037×

„Dále, prosím,“ promluvila jsem a do místnosti vstoupila Elisa, která nesla tác plný ovoce a pití. Za ní pochodoval Morgan, který táhl moje zavazadla. Naskládal je k velké skříni, usmál se a odešel. Elisa položila na stolek k sofa velký stříbrný tác. Na něm byl skleněný džbán s citronádou a veliká mísa plná všech druhů ovoce.

„Díky, Eliso.“ Služebná se poklonila a zavřela za sebou dveře. Zůstala jsem v pokoji sama.

Vzpomněla jsem si, že musím zavolat mamce a tak jsem sáhla do kabelky pro telefon a vytočila její číslo.

„Seleno?“ ozvalo se z telefonu.

„Ahoj mami,“ pozdravila jsem.

„Už jsi na místě, broučku?“

„Jojo, právě sedím ve svém mega obrovském pokoji. Neřekla jsi mi, že je teta tak bohatá!“ vyčetla jsem ji s úsměvem.

„Chtěla jsem, abys byla překvapená,“ zazněl pobavený smích.

„To teda jsem!“ reagovala jsem.

„No a co teta Amber? Už jsi se s ní viděla?“ vyzvídala.

„Jo, mami. Je strašně milá, opravdu.“

„To je fajn, zlatíčko. A co Mark a Sofie? Už jsi je viděla?“

„Nene, zatím ještě ne. Kolik jim vlastně je, mami?“ ptala jsem se.

„Nemám tucha, Seleno. Amber mi to zapomněla říct.“

„Aha. No tak nic, mami, musím už končit. Vybalit se a tak, znáš to.“

„Dobře, miláčku. Tak se mi opatruj a brzy zas zavolej. A pozdravuj tetu!“

„Jasně! Pa, mami,“ hlesla jsem a ukončila hovor.

Byla jsem plná dojmů. Tyhle prázdniny budou fakt super! Musela jsem se pustit do vybalování, takže jsem se přemístila ke svým kufrům a začala si skládat hromádky oblečení do skříně. Když jsem vyčerpaně položila na regál poslední kupičku triček, sedla jsem si unaveně na postel a podívala se na hodinky. Bylo přesně pět hodin, takže za hodinu musím na večeři. Rozhodla jsem se dát trochu do kupy. Dala jsem si osvěžující sprchu a posadila se k zrcadlu. Vlasy jsem si vysušila fénem a přestříkala je leskem na vlasy. Pak jsem si promnula své vlnky a zasunula do nich stříbrnou sponu. Natočila a nalíčila jsem si řasy a rty přejela ovocným leskem. Nikdy jsem se moc nelíčila. Všichni mi vždycky tvrdili, že jsem dost hezká, že to nepotřebuju. Já si to sice nemyslela, přesto jsem se líčila málo. Přesunula jsem se ke skříni, kde jsem vytáhla bílou nařasenou sukni a modré tílko. Na krk jsem si připnula medailonek od mamky a vyrazila k večeři. Byla jsem zase zamyšlená. Najednou jsem ucítila tvrdý náraz a sesula se k zemi.

„Au,“ zaúpěla jsem bolestí. Bylo to jako náraz do zdi.

„Jsi v pořádku?“ ptal se mě starostlivě mužský hlas, který mi podával ruku.

„Jojo, jsem v pohodě,“ drmolila jsem omráčeně a snažila se zvednout. Neznámý mi pomohl. Když jsem se ocitla na nohou, konečně jsem se podívala do tváře tomu, do koho jsem tak pitomě narazila.

Přede mnou stál vysoký a urostlý mladík. Jeho tvář byla bledá, ale překrásná. Měl ostré, přesto jemné rysy, které dokreslovaly jeho dokonalou tvář. Havraní vlasy se mu ježily do všech stran. Pomněnkově modré oči mu jiskřivě zářily a jeho rty byly semknuté v zaujatém úsměvu.

„A-a-ahoj, já-já jsem Selena,“ vykoktala jsem. Mladík si mě zvědavě prohlédl a já se pod jeho pohledem trochu otřásla.

„Těší mě, Seleno. Já jsem Mark,“ představil se a já ztuhla. Ten Mark? Tetin adoptovaný syn? Bože! Myslela jsem, že je to dítě… Evidentně si všiml mého zamyšlení a lehce se pousmál.

„Myslím, že máme společnou cestu. Dovolíš mi, abych tě dovedl na večeři?" zeptal se galantně a já ztěžka polkla.

„Jo, jasně, určitě,“ vyhrkla jsem a on se neudržel a rozesmál se.

„Jsi roztomilá,“ řekl pobaveně a podal mi ruku, „Tak pojď.“

Cestou do jídelny jsem z něho nemohla spustit oči. Nikdy v životě jsem neviděla krásnějšího kluka. Když jsme dorazili do jídelny, konečně jsem ukončila svoje hlubokomyslné uvažování. Byla to krásná místnost, koneckonců jako všechny v tomto domě. Mohutný starožitný stůl ohraničovaly židle ze stejného dřeva, které byly potažené vínovým saténem. Stěny zdobily obrazy a já jeden z nich poznala. Byly to Slunečnice od Van Gogha a rozhodně bych neřekla, že to byla kopie. Moje myšlenky vyrušil tetin hlas.

„Seleno, posaď se,“ přikázala mile a já si odsunula židli a sedla si. U stolu neseděla sama. Naproti mně posedávala mladá dívka. Byla moc hezká, dlouhé zlatavé vlasy jí spadaly k pasu a jemné rysy zdůrazňovaly její bledý půvab. Oči měla průzračně zelené, její výraz ale nebyl příliš přátelský.

„Vidím, že s Markem už jsi se seznámila,“ řekla s úsměvem teta a já jenom přikývla. Mark se posadil vedle mě. Dívka naproti mně si znuděně pohrávala s prstýnkem vlasů. Teta se na ni káravě podívala a ona se na mě podívala.

„Jsem Sofie,“ řekla bez zájmu.

„Těší mě, Sofie, já jsem Selena,“ představila jsem se a podala ji ruku. Otráveně se na mě podívala a já se stáhla zpátky.

„Sofie! Jak se to chováš? Nebuď přece nevychovaná!“ okřikla ji teta Amber.

„Promiň,“ zagestikulovala přehnaně Sofie.

„Nech toho, Sofie,“ pokáral ji sametový hlas Marka a ona prvně zvážněla a přestala.

„Promiň,“ omluvila se mi vážně.

„To je dobrý,“ hlesla jsem a podívala se na Marka. Ten se na mě přívětivě usmál.

„Tak, myslím, že je čas k jídlu,“ prohlásila teta a služebnictvo začalo nosit večeři na stůl. Tolik různých jídel a chutí. Nevěděla jsem, pro co se mám rozhodnout. Francouzskou kuchyni jsem moc dobře neznala a tak jsem přivítala, když mi Mark ukázal, co by mi mohlo chutnat. Večeře byla výborná. Sofie se hned po jídle zvedla a odešla. Mark se na mě omluvně zadíval a zmizel za ní. Zůstala jsem u stolu jenom s tetou Amber, takže jsem si s ní chvilku povídala a pak jsem usoudila, že je čas jít spát.

„Půjdu spát, teto. Dobrou noc,“ rozloučila jsem se.

„Dobrou noc, Seleno,“ odpověděla mi a já se rozešla směrem ke svému pokoji. Cestou jsem přemýšlela nad chováním Sofie. Co jsem ji k čertu udělala, že se ke mně tak chová? A pak to Markovo zmizení…

Došla jsem do chodby u mého pokoje. Najednou jsem zaslechla v Markově pokoji hlasy. Nedalo mi to a přistoupila jsem opatrně ke dveřím a zaposlouchala se do hovoru.

„Sofie! Jak se to chováš? Víckrát už to neopakuj, rozumíš?“ zněl rozčílený hlas Marka.

„Je to cizinka! Jak mám být klidná?!“ oponovala mu Sofie.

„To je jedno, Soff! Buď k ní milá!“ rozkázal Mark.

„Náš hovor už není soukromý, bratříčku,“ promluvila Sofie a já sebou prudce škubla. Ve vteřině jsem vtrhla do svého pokoje. Cítila jsem se opravdu trapně, že jsem poslouchala a to poslední by bylo, kdyby mě přitom Mark nebo kdokoli přistihl. Srdce mi splašeně bušilo, ale nic se nestalo. Hlasitě jsem si oddechla a posadila se na pohodlné sofa. Byla jsem ze Sofie nervózní. Jak mohla vědět, že je někdo poslouchá? „Asi mě zaslechla,“ pomyslela jsem si nahlas.

První noc tady nebyla moc příjemná. Měla jsem spoustu nočních můr a zvláštních snů. Každou chvíli jsem se probouzela celá zpocená. Proto jsem byla ráno tak unavená, když jsem vstávala. Někdo zaklepal.

„Dále,“ řekla jsem. Do místnosti vstoupila Elisa.

„Nesu Vám snídani, slečno,“ odvětila a na stolek položila velký stříbrný tác s džusem, toasty a míchanými vajíčky. Celá hladová jsem se s chutí pustila do jídla. Opravdu dobře jsem se najedla a teď byl čas někam vyrazit.

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování