OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajemství mezi námi kapitola třetí

30.03.2009 (16:54) • missjanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1289×

3. kapitola-Proč?

Jak mohl jen tak odejít? Proč vůbec odešel? Kam šel? A kdy se vrátí…Už dávno začala první hodina, ale já nemohla profesora vůbec vnímat. Hlavu jsem měla plnou Alexe. Ani se nerozloučil a vypad. Ani slůvko na rozloučenou, nebo na vysvětlenou. ..

Hrobové ticho ve třídě prolomilo zaklepání na dveře. Po zaklepaní vešel Alex. Vypadal divně, něco bylo jinak ... „Omlouvám se. Mam špatné spojení. Už se to snad nebude opakovat.“ Cože? Špatný spoje?! Vždyť tu byl minimálně už před hodinou! Propalovala jsem ho pohledem, když se blížil ke mně. Usmíval se? Jak se mohl usmívat?! „Ahoj.“ Špitnul když si sedal. „Ahoj?! Nemohl bys mi vysvětlit kde si byl? Vyznáš mi lásku…a pak…jednoduše zmizíš.“ „Můžu ti to vysvětlit….ale nestačilo by to až po škole?“ Řekl ublíženě, jako bych snad provedla něco já. „No dobře.“ Řekla jsem mu a už si připravovala jak to na něj vychrlím. Potřebovala jsem vědět tolik věcí…no má se na co těšit chlapeček!

Zbytek dne jsme spolu už nepromluvily. Ne že bych nechtěla, ale nějak jsme se míjeli, jako by se mi vyhýbal. Doufám, že nesejde i z našeho rozhovoru co máme naplánovaný po škole. To by to ode mě pěkně schytal. Bavila jsem se, teda spíš ony se bavily se mnou, s Nicol a Katie. „Takže ty a Alex? Hmm už se znáte dýl, nebo jste se potkali až tady?“ Vyzvídala Katie. „No vlastně jsme se poznaly až tady. A co vy? Jak se vám tu zatím líbí?“ Snažila jsem se změnit téma. „Ale jo, líbí se mi tu.“ Drmolila nadšeně Nicol. „Jsem tu jen pár dní a úplně tohle město miluju!“ Přidala se Katie, aby nezůstala pozadu. „Máš pravdu sou tu skvělí obchody s oblečením!“ Tak a teď se budou bavit o módě a já mám čas ujasnit si, co vlastně chci Alexovi říct. Takže si to shrnu. 1.Je nadpozemsky krásný. 2. Vypadá to že předemnou něco tají. a za 3. Řekl že mě miluje, ale hned po tom zmizel…co to jako má bejt?! tohle my musí vysvětlit. Hned po týhle zatracený hodině!

Po hodině jsem čekala u šaten až se ukáže. Když vyšel zpoza rohu, měl na tváři zas ten jeho blaženej úsměv. Myslel si snad že mě tím obalamutí? Jssem rozhodnutá se ho zeptat na všechno…co…sem…ach můj bože ten vypadá nádherně….počkat, musím se soustředit! nemysli na jeho úsměv, vlasy pohupující se v rytmu chůze…oči… „Tak sem tady. Co si chtěla vědět?“ ó můj bože já vlastně už ani nevím…ty jeho oči! To je to co se mi ráno nezdálo. Maj jinou barvu, ale nedokážu to specifikovat. Jakoby byly světlejší…jako…karamel… „No já, vlastně… co se ti stalo s očima? A jakto že ses vymlouval na špatný spoje?!“ Už se mi zas vracel hněv „ A taky bych strašně ráda věděla, proč si vypadnul hned po tom co si mi vyznal lásku.“ řekla jsem a trochu se zastyděla a cítila jsem jak mi červenají tváře. Sklopila jsem oči a čekala co řekne. Usmál se a spustil „No tak na tohle všechno je jednoduché vysvětlení.“ zase se usmál a já neodolala a musela se na něj podívat. „nechceš si radši zajít někam sednout?“ zeptal se sametovým hlasem. „Vlastně proč ne? Jestli je to způsob jak dostat odpovědi tak podstoupím cokoli.“ Oplatila jsem mu úsměv a vyrazily jsme do centra. Cestou si mě prohlížel a drmolil něco jako „Nádherná. Krásná. Úchvatná.“ Nevěděla sem co dělat tak jsem na něj jen tupě zírala.

Seděli jsme v restauraci, na můj vkus moc nóbl restauraci, a já napjatě čekala co řekne. „Už sem ti řekl, že ti to moc sluší?“ zeptal se s úsměvem na tváři, jako by nic. „Děkuji, už si něco na ten způsob řekl už ráno. Tím se vracíme k tomu, proč jsme vlastně tady.“ Podíval se na mě trochu vyčítavě, ale pak se pustil do vysvětlování. „Když sem tě potkal, měl sem namířeno ještě něco si zařídit. Když sem tě ale viděl v tom ranním světle…úplně jsem na to zapoměl a“ „A pak si zmizel.“ doplnila jsem ho, trochu hrubším tónem než jsem chtěla. „ To ano, ale nechtěl sem tě tam tak nechat. Vážně. Ale vzpomněl jsem si na tu věc, kterou sem měl zařídit. Byla to rodinná záležitost, víš?“ koukal se na mě smutnýma očima, nedokázala jsem odolávat. Chtěla jsem se sice ještě zeptat, proč při tom vrčel a vypadal jakoby šel někoho zabít, ale nechala sem to být. Při pohledu na něj sem byla v sedmém nebi a nedokázala jsem mu cokoli neprominout. Měl mě v hrsti. „No dobře. Věřím ti. Tak co teď? Kolik mam času než mi zas někam zmizíš?“ zeptala jsem se ironicky. „Máme tolik času kolik budeš chtít.“

Vté restauraci jsme seděli dlouho a probrali spoustu věcí. Já se na něj nemohla vynadívat. Byla jsem ráda že jsem ráno taťkovi neslíbila v kolik přijdu domu, protože by asi vyšiloval. Domu sem se dostala až po devátý večer. Zvláštní jak rychle s Alexem ubíhá čas… Rychlá sprcha, příprava do školy a postel. Už jsem se na ní těšila, ale nemohla jsem spát. Pořád ve mně hlodal červíček nedůvěry…Proč vrčel? Proč jeho oči změnily barvu? Ani na jednu z otázek sem neznala odpověď a to mi vrtalo hlavou. Snad se to vysvětlí zítra, kdy spolu máme první naplánované rande. Říkal něco o výletě autem na krásnou vyhlídku, tak se už nemůžu dočkat. Třeba už budu schopná říct mu, jak strašně moc ho miluji, i když ho znám tak krátce, a říct mu že ho už nikdy nedokážu opustit. Ani na chvíli. Nevím kdy se mé uvažování změnilo v sen, ale byla jsem ráda. Byl to moc krásný sen, tak sem se nechávala unášet snem fantazie a zapoměla na všechny útrapy dnešního dne…uvidíme zítra…

Autor: missjanka, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství mezi námi kapitola třetí: