OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tajemství modrých očí - 1. kapitola

30.09.2013 (10:00) • Mischelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 628×

1. kapitola

Čas se zastavil a já jsem cítila, jak jedna má část umírá. Srdce mi zběsile tlouklo, jako by chtělo vyskočit a utéct. Nevěřila jsem, že se to opravdu stalo, ale uslzená tvář jeho matky mi nedávala žádnou útěchu. On zemřel. Zemřel a já mu nestihla říct poslední miluji tě ani sbohem. Sklopila jsem oči a zadívala se na zásnubní prsten, který se mi držel prsteníčku levé ruky, a ihned  mi vyhrkly slzy. Před očima se mi objevil obrázek jeho tmavých milujících očí, když mi jej jeho hrubýma rukama od práce, ale zároveň něžnýma nasazoval. Celá jsem se rozklepala a snažila se nadechnout. Nešlo to. Opřela jsem se o zeď domu a sjela po ní dolů. V tu chvíli mi bylo jedno, že jsem dosedla na studenou zem. Na ničem nezáleželo. Skrčila jsem nohy, schoulila se do klubíčka a plakala. Někde, jako by v dálce, jsem slyšela, že na mě někdo mluví, ať se zvednu, ale já jsem je nechtěla slyšet, už nikdy. Najednou jsem ucítila, jak mi něco studeného dopadlo na holé nohy. Pomalu jsem zvedla své uplakané oči a uviděla jsem, jak se z nebe snášejí první třpytivé vločky sněhu a hladí mě po tváři. V tu chvíli jsem se usmála a otočila své roztřepané dlaně k nebi.

„Sbohem,“ zašeptala jsem a doufala, že mě někde tam nahoře uslyší.

***

Vzbudila jsem se celá opocená a se slzami v očích. Už to byl rok, co zemřel Patrik a já se stále cítila, jako by to bylo teprve včera. Pokaždé, když jsem uslyšela bouchnutí dveří, hlavou mi proběhla myšlenka, že se vrací domů a já měla nutkání říct: „Vítej doma zlato, jak bylo v práci?“ Připadala jsem si jako blázen, že jsem byla schopná si něco takového myslet. Dokonce jsem stále nosila prstýnek, který mi dal. Nedokázala jsem se ho vzdát. Byl moc krásný, zlatý s takovou zvláštní rytinou navrchu. V životě jsem žádný podobný neviděla.

„Je po mé babičce,“ říkal mi s úctou v hlase, když mi ho nasazoval a já jsem ho s tou samou úctou nosila na své ruce.

Ze vzpomínek mě vytrhl rachot budíku, po kterém jsem se ihned vrhla a zamáčkla tlačítko.

„Nesnáším ten zvuk“, říkala jsem si potichu.

Celá rozlámaná jsem se zvedla z postele, došourala se k oknu a roztáhla závěsy. Byla ještě studená noc. Vlastně bylo hodně brzo ráno a za 6 hodin mě čekal let do nového života. Otřásla jsem se, když jsem si představila, že dnes poprvé poletím letadlem. Otočila jsem se, ze židle jsem zvedla huňatý svetr a zabalila se do něho, ale knoflíky jsem nezapínala.

Schody pode mnou lehce vrzaly, když jsem scházela do prvního patra domu a mířila jsem si to do kuchyně. Rozsvítila jsem světlo nad linkou a udělala jsem si bílou kávu. Na nějakou vydatnou snídani jsem dnes neměla ani pomyšlení. Seděla jsem u stolu a objímala v rukou teplý hrnek kafe, když jsem postřehla, že máma už je taky vzhůru a ustaranýma očima se na mě dívá ode dveří.

„Dobré ráno,mami,“ pozdravila jsem ji, aniž bych si uvědomovala, že to je na dlouhou dobu naposled, co ji takhle vidím po ránu.

„Dobré, Šarí,“ odpověděla mi, „tak co, těšíš se?“ zeptala se mě a šla si udělat snídani. Nevěděla jsem, co jí mám říct. Těšila jsem se, ale zároveň jsem měla strach a ten převažoval. Bála jsem se letět letadlem, tolik jich už mělo poruchu. Taky jsem měla obavy z toho, jak mi půjde dorozumívat se v cizí zemi a jak tam zapadnu. Jediný, na co jsem se těšila bylo, že konečně vypadnu z tohoto domu a města. Skrývalo se zde mnoho vzpomínek, které mě neustále vracely zpět a já nemohla žít realitou.

„Ale jo, těším se,“ řekla jsem mámě nakonec a doufala, že nepozná mojí sklíčenost.

Za pár hodin jsem stála s kufry na letišti. Měla jsem jen dva, ale i tak mi to dalo docela zabrat, dostat je na odbavení, kde naštěstí nebyla dlouhá fronta, a proto to netrvalo tak dlouho, jak mi vyprávěla mamka. Škoda, že se mnou nemohla jet až na letiště, protože musela do práce. Loučily jsme se před domem snad půl hodiny. Stále mi opakovala, ať jsem opatrná, nikde nechodím sama a ať nezlobím tetu, u které budu bydlet a zároveň mě bude zaměstnávat. Připadala jsem si jako malá holčička, která jde poprvé do školy sama. Ale neměla jsem to mamce za zlé, měla prostě o mně strach.

V letištní hale jsem se posadila na tvrdé sedátko a hypnotizovala digitální hodiny na zdi. Zoufala jsem čekala, kdy už se tam objeví devět třicet a konečně budu moct nastoupit do letadla. Nikdy jsem neměla ráda čekání. Konečně jsem se dočkala očekávané chvíle a svižně jsem si to mířila k bráně, odkud se prý nastupuje do letadla. Tím místem jsem byla tak zaujatá, až jsem do někoho narazila. V tu chvíli mě obklopila pánská vůně, která mě až dost překvapivě připomínala vůni Patrika. Leknutím jsem ihned odskočila. Už zase se mi zdají nějaké bludy, říkala jsem si.

„Omlouvám se,“ vydala jsem ze sebe a odvážila jsem se mu podívat do tváře. V tu chvíli jako by mě do mě uhodil blesk a nemohla jsem uvěřit svým očím. Přede mnou stála dokonalá replika Patrika, až na to že můj Patrik měl oči jako uhlíky, které se do mě propalovaly pokaždé, když se na mě podíval, ale tento je měl modré a studené jako led. Dívala jsem jsem se na něho jako vyoraná myš, nevěděla jsem, co si mám myslet. Patrik bratra neměl, tak jak je možné, že se mu někdo dokáže tak hodně podobat?

Než jsem se ho však stačila na něco zeptat, zmizel pravděpodobně do letadla. Stála jsem omámená na místě a dívala se stále do stejného místa, kde jsem ho naposled uviděla stát. Připadalo mi to, jako by můj život se mnou hrál nějakou pošahanou hru, ve které jsem hrála roli šachové figurky, která se neustále ocitala před šach matem.

„Hodláte nastupovat, slečno?“ vyrušila mě z mého světa nějaká paní u vchodu do letadla.

„Ano, samozřejmě,“ odpověděla jsem a vyšla směr letadlo.

„Přeji příjemný let,“ popřála mi pravděpodobně letuška, kolem které jsem procházela, když jsem hledala své míso v letadle a přitom jsem se rozhlížela, jestli náhodou někde neuvidím modrookého cizince, který se mi ztratil.

Celou cestu jsem přemýšlela, koho jsem to mohla potkat, ale na nic jsem nepřišla. Byla to pro mě záhada, kterou jsem hodlala vyluštit. Ani jsem nepostřehla, kdy jsme vzlétli a kdy přistáli. Připadalo mi to jako chvilka i když jsem věděla, že let trval minimálně 4 hodiny, ale s posunem času trval vlastně jenom tři. Docela to bylo matoucí, když jsem nad tím tak uvažovala, ale hlavně, že už jsem byla na místě. Stála jsem s kufry v letištní hale Bristolu a netrpělivě jsem vyhlížela milou tetičku Gwen, která tu na mě měla čekat. Konečně jsem ji uviděla. Sice jsem jen v davu zahlédla ohnivě rudé vlasy, ale i tak jsem věděla, že je to ona, protože i ty mé jsou na chlup stejné jako ty její.

Autor: Mischelle, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství modrých očí - 1. kapitola: