OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tanec, nebo sny? - 13. kapitola



Tanec, nebo sny? - 13. kapitolaTak fajn. Je tady po dlouhé době další dílek a vypadá to, že jich bude už jenom pár.
Lesia jede domů z nemocnice. Co se bude dít potom?

13. kapitola

(Tahle skladba je úžasná, nejde ji sem nedát.)

 

Jeli jsme domů s tátou a mámou, venku byla tma a já se kupodivu tak moc domů netěšila. Zdálo se mi zvláštní, že chci zůstat v nemocnici, ale kdo ví, z jakého důvodu. Možná za to může ten kluk, kterému jsem zachránila život. Celou cestu jsem se musela vrtět. Ale věděla jsem, že až půjdu zase na balet, všechno to přestane. Tak strašně dlouho jsem na baletu nebyla. Tak moc mi to chybí.

Přijeli jsme domů a já to nějak všechno nepoznávala. Jako kdyby tady změnili na každé věci aspoň jeden detail. Že by mi ta voda spláchla paměť? „Mami, tati? Změnili jste tu něco?“

„Ne, zlato, proč? Co se ti nezdá? Jestli ti něco je, měli bychom zajít k doktorovi,“ přiběhla hned ke mně máma. Jindy bych protestovala ihned a důrazně. Ale teď jsem si nebyla jistá, co chci. Věděla jsem jistě, že nemocnice nemám ráda, ale opravdu bych tam byla ochotná jet znovu, kdyby mi něco bylo?

„Ne, to je v pohodě. Jen si půjdu lehnout. Není mi dobře.“ Původně jsem se chtěla jenom vymluvit, ale jakmile jsem na to pomyslela, opravdu mi začala klesat víčka, jako bych si to sama přivolala. Bezva, další nechtěná schopnost? ušklíbla jsem se v duchu sarkasticky, ale raději se vydala do pokoje. Jakmile otevřela jeho dveře, úlevně si vydechla. Všechno bylo na svém místě. Žádné zašedlé stěny, ze kterých by se odloupávala omítka, žádná studená podlaha ani bzučící zářivky. A ta postel! Běžela k ní a lehla si. Trochu se ještě zachumlala do peřin, aby jí bylo teplo, a tak, jak byla, usnula bez jakékoli myšlenky.

Za dva dny mi máma nemohla zabránit v tom, abych odpočívala místo hodiny baletu. Chtěla jsem tam jít, byl to můj život. Bez něho bych se doma akorát utrápila; a nezajímalo mě žádné doporučení lékařů, že bych měla zůstat v klidu. Pokud někomu nakazují zůstat v klidu, tak ať sobě, ne ostatním.

Když jsem tam dorazila, ačkoli školu jsem zatím vynechávala, můj úsměv se roztáhl do toho největšího, jaký jsem kdy svedla. Nemohla jsem se nabažit tím pohledem velkého rozlehlého prostoru s naleštěnou podlahou, zrcadly všude okolo a usměvavou Iris. Tu jsem viděla nejraději, ačkoli jsem si nemohla odpustit pokukování, jestli tady není Angelo. Chtěla jsem s ním mluvit, i když nevím, co bych mu řekla. Nejspíš něco bláznivého, ale rozhodně bych se mu omluvila za to moje chování, pokud by se on omluvil za tu věc po polibku.

Stála jsem ve dveřích a ostatní už tančili. Že bych se opozdila? Nikdo si mě ani nevšiml. Jako kdyby tu žádná zrcadla nebyla a já byla neviditelná.

„Stacy, pořádně dolů, ještě,“ komandovala někoho Iris a potom zvedla hlavu k zrcadlu. Když si mě všimla, zamávala jsem jí. Pomalu se otočila, jako by tomu nemohla ani uvěřit. Pak kráčela ke mně a její úsměv se s každým krokem zvětšoval.

„Less, cos to prováděla, že jsem tě musela navštívit na tvém nejneoblíbenějším místě?“ ušklíbla se. Jo, byla jako moje nejlepší kamarádka. Vlastně, až po Amee a Avi.

„To víš, chtěla jsem zažít vzrůšo.“

„To mi je jasné, ale zrovna ve vodě? Vždyť je tvoje oblíbená.“

„Jasně, ale o to de,“ kývla jsem vševědoucně hlavou.

„No, dobře. Běž se převléct a pak se k nám připoj. Možná pro tebe mám zajímavou nabídku, pokud bys měla zájem.“ Jen jsem pokrčila obočí a čekala, co z ní vypadne a jestli mi to řekne hned. Já měla o její nabídky vždycky zájem.

„No teď ti to neřeknu, až po hodině.“ Ona věděla, na co mě naláká. Jenom jsem si povzdechla a šla se převléct.

Celou hodinu jsem dřela a na nějakou nabídku úplně zapomněla. Prostě jsem si užívala toho pohybu a ladných vlnek a měla dost ležení a ostatních pasivních věcí. Angelo se tady neukázal, takže jsem s ním nemohla mluvit ani se mu omluvit. Možná příště.

V šatně jsem se zase převlékala zpátky a tak trochu pokukovala po té holce, které jsem zachránila život. Zdála se bezstarostná. Kdo ví, jak by vypadala teď, kdybych jí nepomohla. Možná by byla v nemocnici, což bych jí vůbec nepřála, protože ani já ji nemusím. Možná že to přece jenom k něčemu je, ty sny.

„Lesio, pojď sem,“ zastavila mě Iris, když už jsem byla na odchodu. Otočila jsem se a přiběhla k ní.

„No?“

„Nechceš slyšet mou nabídku?“ zeptala se mě a já si až v tu chvíli vzpomněla na náš rozhovor před hodinou. Jenom jsem pokývala hlavou a čekala, co uslyším.

„Dostala jsem takový letáček. Myslela jsem, že bych vybrala tebe.“ Vzala jsem si od ní papír a četla. Na konci jsem se culila jako měsíček na hnoji.

 „To nemyslíš vážně!“ jásala jsem. Pak jsem se otočila a viděla některé lidi, jak po mně koukají. Jen jsem se na ně mile usmála a začala znovu jásat. Iris mě musela dlouho klidnit.

„Tak co na to říkáš?“

„Na soutěž mladých talentů? Mezinárodní? Děláš si srandu? Jasně že chcu.“

„No, nejdřív bys musela projít nižšími koly, ale já věřím, že bys je porazila s přehledem. Bylo by to sice až za šest měsíců, ale raději ti to říkám už s předstihem.“ Nemohla jsem jinak a pevně ji objala. Ona mi objetí opětovala. Musela vědět, co pro mě tanec znamená. Vždyť bez něho nemůžu žít.

„Jak na to reagovali ostatní?“

„Kdo ostatní?“

„No všichni, když jsi jim to ukázala.“

Iris si promnula krk. „To je právě to, já to ukázala jenom tobě. Byla jsem za tebou v nemocnici, ale nechtěla jsem tě potom budit. Nemysli si, že ti nějak nadržuju, ale myslím, že jsi talent. Mohla bys to někam dotáhnout. Tohle je prostě jenom pro tebe. Někteří by na to možná šli, ale na tvou píli a talent v tuhle chvíli nemají.“ Byla jsem ohromena tou chválou. Nikdy jsem ji moc neuměla přijímat, nevěděla jsem, jak se zachovat, co na to říct. A hlavně u Iris.

„Jo. Ehm… děkuju.“

„Promiň, nechtěla jsem tě uvést do rozpaků. Ale prostě to vem, jak to je. Jdi domů, poděl se o to s rodiči a slav!“ usmála se na mě. Já jenom přikývla a ještě jednou poděkovala objetím. Když jsem odcházela, Iris se už balila.

Já to nechápala. Jak jsem mohla dostat takovou nabídku, když jsem ještě včera ležela v nemocnici a zachraňovala nejen svůj, ale i cizí život? Byla jsem unavená, naštvaná na své vize a rozhodně jsem neplánovala jít na nějakou soutěž. Stalo se to, aniž bych chtěla. Jako nějaký osud… stejně jako s těmi vizemi.

Když jsem s úsměvem na tváři a pohledem upřeným do nebe vycházela ven, kde by na mě měl čekat táta, potakal jsem Angela.

Usmála jsem se na něho, ale nepromluvila. Čekala jsem, co udělá. On se ležérně opíral o zeď a stejně, jako mi na začátku, když jsme se poznali poprvé, připadal nesmělý, teď se mi zdál naprosto sebevědomý. Co ta změna?

„Kdes tak dlouho byla? Vyhýbala ses mi?“ zeptal se místo pozdravu. Vážně se nějak změnil. „A co ten den, jak jsme si řekli, že se potkáme v baletu?“

„Jo, taky ti přeju hezký den,“ odpověděla jsem ještě relativně v klidu. Ve mně se to ale bouřilo. Já myslela, že když se potkáme, pokecáme, já mu řeknu o tom, co se mi stalo – ne úplnou pravdu, samozřejmě -, když se neobtěžoval o mě zajímat, aspoň jako o kamarádku, a on mi hned začne něco vyčítat.

Sice jsem spěchala, aby na mě taťka nečekal, ale chtěla jsem si to s ním vyřídit. Nesnáším tenhle typ lidí. Copak to všechno na mě předtím hrál? Choval se tak schválně? Nebo proč ta změna?

Stála jsem tam a hraně se na něho usmívala s rukama zkříženýma na prsou. Čekala jsem, až někdo promluví, ale já to být nechtěla. Po chvíli se začal ošívat a já věděla, že to potrvá už jenom chvíli.

„Co je?“

„Nic,“ odpověděla jsem stále s úsměvem.

„Tak proč se na mě tak koukáš?“ zeptal se mě podezřívavě.

„Čekám,“ pokrčila jsem rameny. Viděla jsem, jak mu ho moje úsměvné odpovědi vytáčely a nabíral nachovou barvu. Ten pohled stál za to a já už nemusela nic hrát. Prostě jsem se regulérně bavila.

„Na co. Ptal jsem se tě na něco, ne?“

„Jo, a já ti řekla, že to přeju hezký den.“ Viděla jsem, jak se mu třásly ruce a trochu jsem dostala strach, že by mě chtěl uškrtit nebo tak. Ale doufala jsem, že ho znám. On by mi nic neudělal, ne?

„Ahoj,“ odpověděl. „Můžu teda už konečně dostat svoje odpovědi?“

„Jasně. Byla jsem v nemocnici a dostala jsem se tam ten den, kdy jsem měla jít do baletu. Omlouvám se, že jsem tu nemohla přijít,“ řekla jsem sarkasticky. Angelo zbledl a trochu mi ho začalo být líto. Co když se to neměl jak dozvědět? Navíc jsme se ani tak moc neznali a navíc naposledy jsme se pohádali, i když jsme to nějak před školou urovnali. Mohl si myslet, že kvůli němu nejsem v baletu. Což bych nikdy neudělala, ani kdyby tam chodil můj nepřítel, ale to on nemohl vědět.

„Já se moc omlouvám,“ zašeptal bez dechu. Jenom jsem kývla, že je to v pohodě a čekala, jestli ještě něco nebude chtít. Pak jsem se pomalu pohnula a mířila k autu. On mě ale chytil za ruku a zastavil. Moje srdce zrychlilo z toho doteku a já čekala, co udělá dál. Vlastně jsem na něho byla moc tvrdá. Je skvělý a moje srdce to dokazuje svou rychlostí. Prostě jsem se unáhlila, to dělám pořád.

„Ano?“

„Promineš mi to, když tě pozvu na rande?“ zeptal se mile a já skryla svůj úsměv a otočila se na něho.

„Mohla bych, že?“

„Už zase si ze mě střílíš, Less,“ zasmál se, potom ale zvážněl. „Tak půjdeš nebo ne?“

„Dobře, půjdu. Tak třeba po baletu.“ On se usmál a přikývl. „Můžu se zeptat, proč jsi dneska chyběl?“ Zajímalo mě to.

Chvíli mlčel, pak ale odpověděl. „Myslel jsem, že když tam nebudu, přijdeš ty. A pak bych tě mohl odchytit tady. Omlouvám se ještě jednou za unáhlený závěr, ale sama pochopíš, že když jsem tě tu našel zrovna tehdy, když jsem tam nebyl, musel jsem si myslet tohle.“

Fajn, zase to pokazil. Raději jsem se usmála a rozloučila se. Dostávala jsem se zase do varu a už zase se moje myšlenky točily kolem toho, že není zase takový, jaký se na začátku zdál. Nechtěla jsem to pokazit, a proto jsem raději rychle běžela k autu, kde na mě už táta čekal.

„Ahoj, tati. Tomu neuvěříš,“ začala jsem, jen co se za mnou zabouchly dveře od auta.

„Copak, zlatíčko?“

„Jsem tak… ach, tati, řeknu ti to, až u toho bude mamka. Ty jo, to budete koukat.“ Celou cestu jsem poposedávala a nemohla se dočkat, až to oba uslyší a co mi na to řeknou. Prostě to bylo něco! Já půjdu na soutěž.

Když jsem přišla domů, běžela jsem za mámou a tátu tahala za sebou. Oběma jsem to řekla a oni se jenom usmáli.

„Jsi šikovná, proto jdeš na tu soutěž. Já ti věřím, oba ti věříme, že to vyhraješ,“ usmála se na mě máma a spolu s tátou mě objali. Nebyla jsem nikdy šťastnější. Navíc jsem se s tím mohla pochlubit i naší partě, jakmile se mě všichni asi po miliónté zeptali, jestli jsem už v pořádku.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tanec, nebo sny? - 13. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!